„Nějaké ty techtle“ snad měl i s Helenou Růžičkovou. Příběhy slavných: Josef Hlinomaz

Účinkují Karel Zima, Zdeněk Dušek, Izabela Schenková a Aleš Vrzák.

Herec epizodních, ale rozhodně ne jen tak nějakých malých rolí. Pamatujete Josefa Hlinomaze v Pyšné princezně, Jáchyme hoď ho do stroje, ve snímku Čtyři vraždy stačí, drahoušku!, nebo v televizním seriálu Chalupáři?

Sám ale film nebo divadlo nebral vážně. Miloval totiž své malování, které znamenalo svobodu a kde pouštěl uzdu fantazii. Film nebo divadlo pro něj znamenalo nutnost přizpůsobení. Chtě nechtě se totiž musel držet někým napsaných slov.

Surrneonaivismus?

Kritici o jeho malířské práci tvrdili, že je naivistou a surrealistou. Hlinomaz na to s nadsázkou říkával: „To je jen móda. Ale já vím, že po naivistech musí přijít neonaivismus. A protože jsem 50 let napřed, dělám surrneonaivismus.“ Taky prý byl vůdcem skupiny o jednom členu. Doslova nesnášel „teoretické žvásty intelektuálních umělců“.

Ani v bouřlivých 60. letech tak nemusel dvakrát řešit, jestli mu náhodou nezakážou hrát. Malováním se by asi klidně uživil. Třeba na výstavě Expo Montreal 1967 se jeho obrazy prodaly všechny a hned, a to až na Nový Foundland. Občas se pouštěl i do ilustrací (třeba knihy Bylo nás pět Karla Poláčka) a zahrál si v rozhlasových hrách.

Techtle s Růžičkovou?

Josef Hlinomaz se oženil jednou. S dcerou řezníka z Příbrami, která mu ale zahýbala. Přistihl ji in flagranti a došlo i na pár facek. Po rozvodu zas zahýbala svému novému manželovi s Hlinomazem. Svým dalším partnerkám pak říkal kamarádky. Takovou „kámoškou“ byla i Helena Růžičková, se kterou snad měl mít i „nějaké ty techtle“.

Rodina

Muž, který se chce zavděčiti sedmi ptákům

Otec Václav Hlinomaz byl slavný kapelník, předseda Příbramské filharmonie, ve které hrál sóla na housle. Do Pepíkových dvou let bydlela celá rodina s třemi dětmi na Dobříši. Pepík se už jako malý chtěl stát profesorem kreslení (přesto, že v sekundě a septimě propadl). Po dvou letech na škole toho ale nechal. Co měl dělat dál?

Už od dětství hrál u příbramských ochotníků a tak zkusil herectví na pražské konzervatoři. Málem ho vyhodili už v prvním ročníku. Pak ale zvládl brečet na povel a tak si školu „vyplakal“ až do absolutoria (1940). První herecké angažmá dostal nejdřív na Kladně a pak v Pardubicích. Jenže přišla heydrichiáda a divadla zavřeli. Živil se jako figurant geodetických měření.

Když se situace na chvíli uvolnila a mohlo se zase hrát, stál na plzeňských prknech s Horníčkem, hostoval na Vinohradech nebo ve Větrníku. Jenže se začátkem září 1944 zavřeli Němci divadla nadobro. Josef se vrátil k mámě… a tam maloval ve dne v noci.

Jiří Pick a J.Hlinomaz-poři natáčení rozhlas.hry-1961

Po válce fušoval do filmu

Chvíli dělal dokonce i nápovědu v Armádním uměleckém souboru a pak vždy na jednu sezónu v nejrůznějších pražských i „venkovských“ scénách. Až do roku 1949, kdy ho s celou partou (Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, Jaroslav Moučka) vzali do Národního. A po roce je všechny zase vyhodili. Živily ho pak nejrůznější estrády, a to až do roku 1957. Pak už byl jen u filmu, ale v posledních letech už pouze maloval.

Po šedesátce mu lékaři museli vzít ledvinu. Přes jejich varování si ale nechtěl nechat ujít dovolenou u (tehdy) jugoslávského Splitu. Tam taky zemřel na selhání srdce v nedožitých 64 letech.