Na dosah ruky. Praha v polovině 60. let, starý secesní dům a vrah. Po stopě vyráží kapitán Exner

Byla polovina června. Májové deště skončily a nad střední Evropu se zvolna posouvala tlaková výše, což mělo kladný vliv na náladu kapitána Exnera. Seděl na rámu otevřeného okna ve své garsonce a dělal si manikúru. „Začneme chodit k vodě,“ řekl, „to je dobře!“

Od první „exnerovky“ dělí Na dosah ruky sedm let a pět knih, v nichž v hlavní roli vystupuje kapitán Exner a jeho dva pobočníci s mluvícími jmény, tedy Vlček s Beránkem. Jestliže se v Pokladu byzantského kupce z roku 1964 detektiv nečekaně amerického střihu teprve trochu hledá, v příběhu z roku 1971 je tak říkajíc vše hotovo.

Kapitán Exner: garsonka, kabriolet a smysl pro humor 

Herec Národního divadla moravskoslezského Tomáš Jirman|foto:František Tichý, Český rozhlas

Kapitánu Exnerovi už nikdo neodpáře garsonku, mercedes kabriolet, vzdělání, inteligenci, duchaplnost, smysl pro humor a ironii nebo slabost pro ženy.

Erbenův rukopis je svižnější, dialogy sevřenější, ironie štiplavější a sám Exner vyzrálejší. Ztratil jinošský pel, získal zkušenosti a zmužněl. Je čím dál lepším psychologem (čehož využívá kromě jiného ve styku se slabším a hezčím pohlavím) a vnímavým pozorovatelem.

Kniha z roku 1971

Kniha vyšla na samém počátku normalizace. Připomeňme, že právě v roce 1971 se konal XIV. Sjezd KSČ, na kterém byl generálním tajemníkem strany zvolen Gustáv Husák a předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise se stal Milouš Jakeš.

Ano, to byl onen sjezd komunistů, jenž měl demonstrovat stabilizaci mocenských pozic normalizačního režimu po porážce Pražského jara.

Vzhledem k historickým okolnostem se Václavu Erbenovi podařilo do textu dostat překvapivé množství protirežimních narážek, potvrzujících nechuť ke stávajícím soudružským pořádkům a netajenou nostalgii po starých časech. Samotný zanedbaný činžovní dům, který se stává sevřenou scénou příběhu z poloviny 60. let, je jakousi metaforou proměňující se doby. Secesní krása kdysi honosné a oku lahodící budovy se změnila v oprýskanou šeď volající o pomoc.

Normalizační život v kulisách secesního domu 

Rozlehlé prvorepublikové byty jsou rozděleny provizorními lepenkovými stěnami a obydleny několika rodinami. Kdo má takzvaně nadměrečný byt, ten o něj buď přijde, nebo si musí vzít podnájemníka. I proto je vyprávění zalidněno velkou řadou postav, vždyť v každém poschodí je bytů hned několik a v nich jeden podezřelý vedle druhého. Ještě štěstí, že v poslední poschodí bydlí Gabriela, bývalá milá kapitána Exnera.

Je přece výhodné mít zázemí téměř na místě činu, přestože z takové situace nemá zrovna radost malíř Richard, Exnerův nástupce po boku krásné zubařky.

Kromě těch dvou najdeme v domě známé herce,  literárního badatele, zkušeného starého právníka, protivného celníka, kartářku, požárníka, instalatéra nebo Bibinku, psíka, ze kterého se vyklube téměř policejní pes. A taky dvě staré, nejspíš dobře situované staré dámy, jež jednoho dne zmizí. Lépe řečeno odjedou do lázní, kam ovšem nedorazí.

Vrahem je přece...

Kde jsou? Staly se snad obětí zločinu? Nebo jen zkrátka změnily plány a odjely na dovolenou jinam? Exner, Vlček a Beránek mají před sebou zapeklitý případ, vedoucí až do předválečné historie domu. Nakonec je jasné, že vrahem je přece…

Tak na to si budeme muset počkat až do desátého dílu. Vězte, že s hercem Tomášem Jirmanem se nám bude čekat dobře a že si budeme přát, aby padouch ještě chvíli prchal.