Miloš Petera: „Umělecké zrání je velice ošemetná věc“

16. srpen 2012

Dnes (16. srpna) byl naším předpoledním hostem Miloš Petera, východočeský malíř a grafik, který je mistrem kombinací různých výtvarných technik, zejména frotáže, asambláže a otisků.

K umění se dostal přes modřiny a šrámy

Jeho malířská cesta začala tak, že byl vyobcován z klukovských part. Dětství totiž prožil v období slávy Jaroslava Foglara a Rychlých šípů. Naneštěstí bydlel uprostřed dělnických kolonií Sochorky a Mandlovky, které proti sobě pochopitelně válčily. „Do 6 let jsem vypadal jako holčička, nosil jsem sukýnky, dlouhé vlásky, takže jsem byl do chlapeckých válek poněkud trapná figura. Když jsem šel pomáhat Sochorákům, vždycky mi namlátili. Jednou mi takhle nařezali a já se vrátil domů celý ubrečený. Do náruče mě tehdy popadla moje milovaná bábinka a říkala, ať si z toho nic nedělám. Na zahradu mi dala stůl, židli, pastelky a náčrtník a všechno to začalo. Maminka později snesla z půdy staré čínské olejové barvy, protože v době, kdy byla zaměstnaná u hraběte Šporka, amatérsky malovala. Takhle jsem se dostal k štětcům, protože jsem si de facto musel vytvářet svůj náhradní svět.“

Umělecké zrání

Miloš Petera se věnuje malířství desítky let. Pracoval jako průmyslový designér či výtvarník propagace a postupně se propracoval ke své unikátní výtvarné technice. Tento proces uměleckého zrání prý vůbec není samozřejmá nebo jednoduchá věc. „Mnoho mladých autorů dělá tu chybu, že se chtějí hrozně rychle vyšvihnout na vrchol a proces zrání přeskočit. Často volí šok a recesi. To pak ale nemá žádnou vývojovou návaznost. Je to o desítkách let pilné práce. Ač se o to snaží kdekterý výtvarný umělec, zdaleka to není posvěcení, které přijde každému. Je to prostě dané shůry. Znám spoustu autorů, kteří celý život jen opisují od druhých anebo je jejich nevyzrání charakteristické tím, že jsou jejich výstavní soubory chaotický pelmel všeho možného. Umělecké zrání je velice ošemetná věc.“

Unaven malováním relaxuje nad papírem

Pro řadu umělců je jejich profese terapií. Hudebníci píší osobní zkušeností poznamenané texty, stejně tak občas činí i spisovatelé. Může se ze svých bolů a radostí „vymalovat“ i výtvarník? „Určitě ano. Neumím si představit den, kdy bych se práci nevěnoval. Když nastane vynucená pauza a já se k malování nedostanu, jsem nesvůj. V psychice mám uložené, že jsem ten den neodevzdal svou seberealizaci. Je to jako droga a určitá denní dávka se tomu musí odevzdat.“ Nic se ovšem nemá přehánět, což je poučení, kterým se řídí i Miloš Petera. Přehlcen a unaven z výtvarné práce proto uniká k psaní. „Píšu si buď deníkové záznamy nebo krátké eseje. Ty pak občas používám tak, že se čtou na vernisážích. Nejlepší prezentace mých textů byla v roce 1997 v Galerii města Trutnova, kde se jich chopil Rudolf Pellar.“

autor: Pavla Kopřivová
Spustit audio