Medicínu studoval v Říši. Doma pak zakládal záchytky. Příběhy slavných: Jaroslav Skála

„Práce lékaře protialkoholního oddělení je tvůrčí činnost. Má vrátit důstojnost bytostem se zpustošeným tělem a podlomenou duší,“ pronesl kdysi František Hrubín, pacient i osobní přítel Jaroslava Skály. Lékař si prý s pacientem potykal až po desetileté abstinenci. Ne za odměnu, ale jako vyjádření úcty.

Za protektorátu dvě vysoké

Předci známého lékaře pocházeli z Rokycanska. Šlo o sedláky, rolníky, domkáře. Rodina se neustále stěhovala, jeden čas dokonce žili v Jugoslávii. Odtud prý pramenila i neustálá touha objevovat a cestovat prvního lákaře v rodu.

Skála kromě lékařské fakulty vystudoval i Institut tělesné výchovy a sportu. V tu dobu už měl ženu a dvě děti. Se studiem lékařství se ale pojí i temné období jeho života: když nacisti za protektorátu zavřeli české vysoké školy, studoval dál v Říši. Díky stipendiu. Tamní přednášky ho taky přivedly k protialkoholní specializaci.

Člen KSČ?

Po válce s tím měl problémy a navždy v něm prý zůstal pocit studu, protože „nedbal kontextu dějinných událostí“. Problematický je i jeho vstup do KSČ. Byl totiž členem ČSSD, kterou komunisti v roce 1948 pohltili. A vyloučili ho, když v roce 1953 odmítl podpořit měnovou reformu.

„Dodnes děkuji straně, že mi nedovolila dělat kariéru. Mohl jsem se věnovat prospěšnější práci,“ komentoval později svůj konec. V nemocnici dokonce i bydlel. Do suterénu u Apolináře se přestěhoval, když se mu rozpadlo manželství. To už měl tři děti.

První záchytka na světě

Druhá důležitá žena jeho života, o devět let mladší Arnoštka Maťková, prý může za to, že se z něj stal abstinent. Pracovala u Apolináře jako sociální pracovnice a jednou mu prý vytkla, že přišel „ovíněn“. Od té doby prý na alkohol ani nesáhl. A jejich vztah začal být osobní.

Lidé závislí na alkoholu totiž nezvládají odpovědnost. Za sebe, ani za druhé. Tím, že byli přijati na léčení, přijali odpovědnost za jejich život částečně i lékaři. A pak se o ni začali přetahovat s jejich závislostí. Nestačí se totiž jen stydět za to, co závislý člověk v opilosti způsobí sobě a svým blízkým.

Jaroslav Skála v dramatizaci

Specializované nemocniční oddělení na protialkoholní léčbu vzniklo u Apolináře v roce 1948. Vedení se ale ani tehdy nezdálo, že by alkoholici měli zabírat místo nemocným. Kliniku tak rozjížděli průkopnicky, bez koncepce, vlastní cestou. V roce 1951 otevřeli první záchytnou stanici na světě.

Alkoholik je taky jen člověk

Původně se záchytky měly jmenovat „ochranné stanice“. To proto, že takové lidi ostatní raději překročí, než zachrání. Panoval tam až polovojenský režim. „Když se problém jen hladí, výsledky nepřijdou,“ říkal Skála. Všichni se ho báli. Když křičel, otřásala se budova.

Skála měl mezi pacienty prý i politiky. „Rozdíl oproti ostatním bývá v tom, že mají takové ego a jsou natolik přesvědčení o své neomylnosti, že si problém nepřipustí. Prezidenti se nechodí léčit, ti se upijí. Vůbec si neuvědomují, že jsou závislí, ať už jde o alkohol, nebo o moc,“ říká v dramatizovaném životopise Dušan Sitek jako Jaroslav Skála.