„Mám už vytroubenej mozek.“ Rozhovor se živelným Lacem Déczim

24. květen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Laco Déczi

O ztrátě občanství, hádkách se ženou, životě tady a tam, o hudbě i malování.

Jazzový trumpetista, hudební skladatel a malíř Laco Déczi emigroval v roce 1985 do Německa a v roce 1987 do New Yorku. Do Čech ale jezdí často i ve svých 79 letech. Při jeho aktuální návštěvě ho vyzpovídal Václav Žmolík.

Jaké označení je vám nejbližší? Americký jazzman slovenského původu, slovenský jazzman, československý jazzman...

Já už žiju v Americe 35 let a my jsme pořád Čechoslováci. Já to rozdělení nevnímám, protože to je blbost. A původně že jsem Slovák? Bohužel už teď mám jenom americké občanství. Na Slovensku nemůžu mít dvoje. Když jsem si chtěl prodloužit pas, tak tam seděla taková vošklivá holka a řekla mi, že tam ten pas musím nechat. Tak jsem jí říkal: Holčičko, to teda vůbec ne. Ten pas si beru a dám ho prvému cigánovi.

Vy jste do Ameriky emigroval přes Německo v roce 1985. Jak často dnes býváte ve střední Evropě?

Jezdíme sem do Evropy tak dvakrát do roka. Jezdíme hrát do Čech, na Slovensko, Polsko, Švýcarsko a Německo a takhle různě. Já jsem vlastně doma tady i tam. Akorát tady spím na hotelu u mojí rodiny. Já to beru tak, že kdybych jel do Brna autem, tak tam jedu skoro tři hodiny a takhle si přidám ještě pět hodin a jsem v Americe.

Svou první desku Laco Deczi a Cellula Quintet Pietoso jste nahrál ve studiu A Českého rozhlasu v Karlíně. Jak na to nahrávání vzpomínáte?

To bylo skvělý studio, vyložený dřevem. Jenom tam za komunismu dostal nějaký blbec nápad, že to budou restaurovat. A ten zvuk se úplně zhoršil. To ale bývalo skvělý studio, legendární. Já jsem tam začínal hrát potom v kapele Karla Krautgartnera, pak to vynikajícně vedl Pepík Vobruba, pak Kamil Hála. A pak, když už jsem byl připravený na útěk, tak tam přišel z Gottwaldova Slováček. To taky byla taková příhoda, že tam byl dědek, saxofonista úžasnej, který říkal Slováčkovi Vivaldi. A Felix říká: „Proč mi říkáš Vivaldi?“ A on: „Ty blbe, tak se podívej do zrcadla, dyť máš vyvalený voči.“

Ve slavném filmu Věry Chytilové Kalamita (1980) jste si zahrál strojmistra Doudu, který hraje na trubku, že?

To bylo s Bolkem Polívkou. A hrozně rád vzpomínám na Věru Chytilovou. Protože to byla úžasná ženská, neuvěřitelná. Já jsem jí viděl asi tak dva roky před smrtí. To jsme hráli v Tróji, dole u toho koně. A ona tam měla nahoře vilu, tak jsem jí šel navštívit. A Věra, když mi otevřela, vůbec nepozdravila, ona mluvila ve zkratkách, a říkala: „Prosím tě, ještě žije? A proč?“

Na jak dlouho jste tentokrát přijel do České republiky?

Teď jsme tu na dva měsíce a asi šest dní. A hrajeme 60 kšeftů. Každý den. Většinou hrajeme moje skladby. Je tam pár nových věcí, některé opakujeme, když se to lidem líbilo. Už se nám taky stane, že tam kolikrát přijde nějaká mladá holka a povídá: „Já ten jazz nemám ráda, ale tohle se mi celkem líbí.“ A to mě potěší.

Hraje se jazz ve Spojených státech víc než u nás ve střední Evropě?

Říkali mi, že ani v těch 50. letech to nebylo nic moc. Hráli za 15 dolarů, byly tam mraky lidí, všichni hulili, chlastali a nikdo neposlouchal. Dneska je to úplně to samý. Je sice trochu víc peněz, ale jenom 50 a to je furt málo. Ale je to furt stejný a takhle to bude i do budoucna. Ale já nepláču, protože jsem to chtěl.

Jakou muziku sám posloucháte?

Já miluju Ravela a Debussyho. Hlavně Debussyho miluju. Blue Mitchella, Sibeliuse. Poslouchám všecko. I Bacha. Z Clifforda se pořád učím.

A to posloucháte, i když malujete své oleje?

Já jsem hlavně měl s tím malováním takové štěstí, protože můj životní kamarád je Béda Budil. To je geniální malíř, který dokonce pět let dokončoval obrazy v salónu u Dalího. A ten když viděl moje obrazy, tak říkal: „To je dobrý, to je dobrý, proč jsi mi to nikdy neukázal?“ Ale to se nedalo... A pak jsem měl ještě to štěstí, že jsem potkal Pavla Kobylku, to je taky starej kámoš. A to je světovej restaurátor obrazů, který dělal například celýho Muchu. A on mi udělal už tři výstavy. A ty obrazy se všecky prodaly.

Teď 11. června bude vernisáž v Kobylkově galerii. A tam taky budeme hrát, celá moje kapela. Budeme pak taky hrát ve Vinohradským pivovaru a potom... Já už si to moc nepamatuju, protože já mám vytroubenej mozek. Já celej život troubim. Já už jsem tak daleko, že můžu chodit na detektivku do kina i dvakrát za sebou. Furt jsem napnutý, kdo je vrah.

Jak dneska vůbec dělíte svůj čas mezi muziku a malování? Čemu se věnujete víc?

Já to malování dělám spíš jako z nudy. Ale já jsem to dělal vždycky... Tak já se v podstatě nenudím. Když se nudím hodně, tak se pohádám se ženou, napětíčko, pak se zase udobříme a všechno je v pořádku.

Spustit audio