Luděk Munzar se na sebe ve filmu nerad dívá

21. leden 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02238777.jpeg

V pátek (21. ledna) jsme ve studiu přivítali známého herce Luďka Munzara.

Před filmovými kamerami nestál více než 25 let. Nyní ho můžeme vidět v novém filmu Jana Hřebejka Nevinnost. „Není to žádná velká role, ale bylo to velmi příjemné natáčení. Všichni byli slušní, vstřícní a nebili mne.“ S filmem je spokojený, i když se sám na sebe nerad dívá. „Tento druh perverze je mi cizí,“ prohlásil.

V televizi začínal jako hlasatel, což dnes už málokdo ví. „Moc rád na to vzpomínám, i když ve studiu bylo 50°C. Všechno se jelo se na živo a byl to adrenalin. Byl jsem ale mladý a dělal jsem to s chutí.“ Má za sebou i zkušenosti s divadelní režií. „Mým krédem bylo nedělat kolegům to, co jsem na režisérech nesnášel.“ Potlesk, který často slýchá na otevřené scéně jeho žena Jana Hlaváčová mu prý dnes nechybí. Když hrál on, potlesk uprostřed hry byl signálem toho, že je ve hře skrytý protirežimní jinotaj a to vždycky znamenalo nepříjemnosti.

Luděk Munzar

Po studiích nastoupil do angažmá v Národním divadle v Praze. Hodně lidí ho od toho zrazovalo a, jak se přiznal, šel tam se smíšenými pocity. Čtyři roky pak stál v portále a pozoroval pravé mistry. Dnes si říká, že udělal dobře, i když nehrál vždycky v dobrých představeních. „Ale ty hovory v šatně, kdy vyprávěli Jára Kohout, Jaroslav Vojta, Ladislav Pešek a další, jsou nezapomenutelné.“ Stejně tak nelituje svého odchodu asi 3 roky před důchodem. „Už jsem na jevišti nebyl rád. Kromě toho, člověk má vědět, kdy má odejít. Voskovec říkal, že divadlo je pro mladé a talentované. Stáří začíná, když vás začnou pouštět v tramvaji. Teď už jsem tomu rád, protože mě bolívají nohy. Já nejsem tak starý jak vypadám. Jsem ještě starší,“ dodal L. Munzar s úsměvem na rtech.

“Obleču tě do hvězd“ je název představení, které uvádí pražské divadlo Viola jako vzpomínku na Františka Hrubína. S nápadem na inscenaci přišel kolega z ČRo Robert Tamchyna. „Netušil jsem, že to bude mít takový ohlas. Počítali jsme jen s několika reprízami.“ Úspěch je ale obrovský a např. všechna únorová představení jsou už teď beznadějně vyprodaná. „Mám radost, že lidé chodí na verše. Těší mne to, ale abych byl upřímný, za jeden večer toho mám dost.“ S básníkem Františkem Hrubínem se herec osobně znal a prý byli dobrými přáteli. „Poznali jsme se při nastudování jeho Srpnové neděle v režii Otomara Krejči. Chodil na každou zkoušku a já tehdy poprvé v životě potkal živého básníka. Dali jsme se do řeči na chodbě a on mi vzápětí nabídl tykání. Měli jsme mnoho styčných bodů, už proto, že jsme byli oba z venkova. Mluvili jsme o všem, i o ženských. Měl velký smysl pro humor,“ vzpomínal L. Munzar.
Jednu báseň dokonce napsal pro vnučku Aničku. Být dědečkem je pro něj momentálně největší životní rolí. „Hlídání, krmení, koupání… Měl jsem toho kolikrát dost, ale naplňuje to můj život. Napřed brala ona ode mne, ale teď je to naopak. Dnes já kradu od ní. Jen je mi líto, že tak rychle roste,“ povzdechl si L. Munzar.

Více si můžete poslechnout v rozhovoru Luďka Munzara s moderátorem Vladimírem Krocem.

autor: eh
Spustit audio