Král padělatelů. Do tajů svého řemesla zasvětil i svého syna

Bankovky, známky i pornografie. To byly zbraně umělce a dodnes záhadného zločince. Do tajů padělatelského řemesla zasvětil i svého syna. Na rozdíl od něj nebyl až do konce války odsouzen.

Účinkují: René Přibil, Matyáš Procházka, Jarmil Škvrna, Petr Halíček, Jiří Knot, Marcela Nohýnková
Scénář: Bronislava Janečková a Radek Galaš
Režie: Jaroslav Kodeš
Zvuk: Petr Šplíchal
Natočeno: 4. července 2017

Vojtěch Hrdina byl typickým padělatelem meziválečného období. Až na to, že on svoje díla miloval. Nedokázal se jich vzdát a padělal jen to, co pro něj bylo výzvou. Co dělal za první republiky, je pořád obestřeno otazníky. Připisuje se mu třeba padělání rakousko-uherských dvacetikorun.

Podivné přátelství

Se synem Jaroslavem měl totiž grafický závod právě s technologiemi pro výrobu padělků. Jaroslav Hrdina ale nikdy nedosáhl v padělání kvalit svého otce Vojtěcha. Ten měl až do roku 1936 čistý trestní rejstřík. A to mu v té době bylo už 59 let.

Možná k tomu přispělo kamarádství s Aloisem Křížkem, který od roku 1922 pracoval jako okresní inspektor v Ústředně pro padělání platidel. Od roku 1931 se pravidelně scházeli v Praze 5 v restauraci Na Růžku. Kryl Křížek hrdinu? Nezdá se. Ale Hrdina později tohoto přátelství zneužil…

Největší oříšek u bankovky bývá vodotisk, tzv. průsvitka. K její výrobě používali padělatelé transparentní světlo: co nejsilnější přímé světlo tak, aby prostoupilo papír bankovky bez velkých ztrát a zkreslení. Světlo prosvítilo bankovku a obrázek vodotisku se promítl na plochu za ní. Promítnutý vodotisk se překopíroval na negativ: přesně se vyleptal na měděnou desku. Ale aby byl obraz měkký, použilo se naopak jen odražené světlo. Další na řadu přišla hlavní kresba bankovky. Ta byla na další měděné desce pro první fázi tisku. Tisklo se postupně.

Výdělečný podnik: známky

Vojtěch Hrdina nefalšoval jenom peníze, ale i poštovní známky. Jeho nejslavnější prací tohoto druhu je aršík známek „Kde domov můj?“, vydaných v roce 1934 (padělky byly ale hotové už v době, kdy se Hrdina scházel s Aloisem Křížkem). Archy byly skoro k nerozeznání od pravých.

Svému výrobci daly asi slušně vydělat. Známky totiž tehdy byly nedostatkové zboží: 50 sérií se v inzerátu nabízelo za 16 000 korun. Policie (a pravděpodobně ani inspektor Křížek) neměli o Hrdinově přivýdělcích ani tušení. O to zajímavější je způsob, jak byl nakonec odhalen:

Kryla Hrdinu policie?

Hrdina starší vůbec nezapíral a na otázky detektivů odpovídal překvapivě velmi ochotně. Přiznal výrobu 2 500 sérií tzv. střihaných Hradčan (v hodnotě 10, 20 a 50 haléřů), stovek aršíků „Kde domov můj?“ i falešných librovek. Hrdina junior se přiznal, že vyrobil štoček k přetisku známek „Böhmen und Mähren“.

Hrdina starší tvrdil, že falešné librovky dal do oběhu inspektor Křížek. Nebyla to jediná lež. Nejenže chtěl do svých aktivit zatáhnout zesnulého Křížka, ale nakonec ho ještě obvinil, že ho sám na myšlenku padělat protektorátní bankovky přivedl. Jenomže mluvit začali ostatní zadržení.

Nekonečný proces

Když neuspěl s první verzí, vymyslel si překupníka Steina, který ho měl podvést, padělky ukrást a dát je do oběhu. Až do konce války ale na rozdíl od syna odsouzen nebyl. Proces prodlužoval, jak to šlo. Dokonce předstíral duševní chorobu. Ani psychiatři se nemohli shodnout, jestli simuluje.

Z vazby se dostal v květnu 1945. Ne nadlouho. Brzy stál zase před soudem. Za zfalšování minimálně 650 kusů jednolibrových bankovek, 400 kusů československých desetikorun a množství známek dostal 6 let těžkého žaláře. Po odvolání státního zástupce nakonec vyšší soud rozsudek změnil na 15 let.

Válečný Hrdina

Mladší z Hrdinů skončil ve vězení za padělání odběrních poukázek na benzin a přetisky protektorátních korun, ale utekl a skrýval se až do konce války. Po válce úřady uznaly jeho zásluhy při falšování pasů válečným utečencům, za což dostal statut protifašistického bojovníka a hrdiny.

autoři: Bronislava Janečková , Radek Galaš
Spustit audio

Související