Řehoř, král podvodníků. Dopadl ho až Scotland Yard. Ale i jim vlastně unikl

Antonín Řehoř vstoupil do dějin české kriminalistiky jako jeden z největších prvorepublikových podvodníků. Pocházel z chudých poměrů, z malé vesnice u Českých Budějovic. Jeho začátky nebyly slavné: drobné krádeže nebo podvody a nízké tresty.

Už v roce 1906 si za vykradení pokladny svého zaměstnavatele odseděl rok ve Vídni. Hned nato dostal šest měsíců v Lipsku, pak rok v Berlíně a další rok v Karlsruhe. Po návratu do Prahy dostal hned osm měsíců za vyloupení klenotnictví. Po propuštění začal okamžitě prodávat záhadný hasicí přístroj.

Ze zlodějíčka ředitel Chicagofilmu

Tvrdil, že je to úžasný vynález, a vylákal od důvěřivců půl milionu předválečných korun na to, aby mohl zahájit výrobu ve velkém. A zmizel v Americe. Tam to šlo nanovo: různá města, různé podvody. Trestní sazby po pár měsících. V roce 1922 dokonce v Saint Louis přepadl banku.

Po odsezení roku a půl a návratu do Prahy to „konečně“ rozjel ve velkém. Protože vystupoval vždy korektně, získal si důvěru vdovy po řediteli filmové půjčovny Chicagofilm. Brzy firmě šéfoval. Nejdříve si vedl dobře. Uměl sehnat pro Prahu úspěšné kasovní trháky jako třeba film Tři mušketýři.

Napravený hříšník?

Ředitelování si ale dlouho neužil. Po dvou letech byl zatčen za podvod. Z majitelky Chicagofilmu vylákal 800 000, které skončily v jeho vlastní kapse. V únoru 1924 dostal dva roky. Po propuštění tvrdil, že se už napravil.

Když byl v roce 1927 na Národní třídě v Praze otevřen nový klenotnický obchod Jindřicha Pellera, všichni se divili, proč 25letý inženýr chemie podniká zrovna v klenotnictví. Na firmu také brzy přišlo trestní oznámení dohromady od 40 věřitelů.

„Tajná“ konta ve všech bankách

Obchodní zástupce firmy totiž bral od klenotníků do komisního prodeje cenné šperky. Zlato, platinu, brilianty ale obratem uložil do zastaváren a zástavní listy ihned prodal dál. Tím podvodníkem byl Pellerův příbuzný Antonín Řehoř. Jenže se po něm slehla zem. Naposledy ho viděli 14. ledna 1929.

V jeho bytě našli seznam žen z celé republiky s připsanými poznámkami, kolik má která z nich věna. Ukázalo se, že Řehoř celou dobu odpovídal na inzeráty nešťastných žen a mámil z nich peníze. Konto si otevřel ve všech pražských bankách a peníze na ně ukládal po malých částkách. Nikomu se to nezdálo divné.

Život barona v Londýně

Případu se chytily noviny (prohlídněte si výstřižky výše). Psaly zaručené zprávy o tom, že se Řehoř ubytoval na tři dny ve Vídni pod falešným jménem Josef Reiss a údajně má namířeno do Řecka. Jinde se psalo o Jižní Americe, v Buenos Aires že kupuje hotel. Kriminalisté byli bezradní.

Počátkem 30. let se Antonín Řehoř usadil v Londýně. Vedl přepychový život. Jako baron Raynmann z Einsensteinu, bývalý major rakouské armády a rytíř Řádu Marie Terezie se ubytoval v nejdražším hotelu, pořádal snídaňové dýchánky a lidé z vyšší společnosti u něj byli jako doma.

Nastupuje Scotland Yard

Dál tahal peníze z osamělých žen a vymýšlel prapodivné obchodní transakce. Dokonce nakrátko odjel do Čech. Jako zástupce textilní továrny chtěl do Londýna propašovat množství látek a zpeněžit je v zastavárnách. Jenže londýnské zastavárny po něm chtěly účet. Tehdy se o něj začal zajímat Scotland Yard.

V srpnu roku 1938 se Řehoř zodpovídal před policejním soudem v Bow Street, protože na něj přišlo udání kvůli neopatrné transakci s cennými papíry. Řehořův advokát žádal o dočasné propuštění na složenou kauci. K tomu ale po zakročení Scotland Yardu nedošlo a jednání bylo odročeno.

Zachránila ho válka

Po devíti letech od podvodu s klenotnictvím přišla do Prahy žádost o zaslání fotografie hledaného Antonína Řehoře. Policejní ředitelství v Praze pak žádalo o Řehořovo vydání do Československa. K tomu ale nikdy nedošlo.

S nástupem fašismu a druhou světovou válkou zmizel Antonín Řehoř z hledáčku prvorepublikové policie a jeho další osudy nejsou známy. Pravděpodobně využil válečných zmatků a po propuštění v Anglii se v kterémkoli ze států světa nejspíš objevil znovu jako šarmantní podvodník…