Každou neděli si dám 2500 dřepů v kuse, svěřuje se zpěvák Martin Maxa
Ačkoli vypadá jako kulturista, v posilovnách moc času nestrávil. „Patnáct let jsem vrcholově plaval. Díky tomu jsem se naučil fitness životu,“ komentuje to zpěvák.
Sportu už se Martin Maxa věnuje jen rekreačně. „Každou neděli si dám 2500 dřepů v kuse. Trvá mi to hodinu dvacet a taková porce námahy je až očišťující. Cítím příval endorfinů. Možná proto, že jsem to zase přežil,“ usmívá se.
Mládí v područí folku
V roce 1986 dokonce vyhrál Portu s písničkou Klauni. Dnes už ji v repertoáru nemá. Když mu bylo 20 let, narazil na kapelu Dire Straits, která se stala jeho hudebním vzorem. Mezi další patří Sting, Bruce Springsteen a Pink Floyd.
Maxa stále koncertuje, skládá. Jeden z nedávných koncertů proběhl také v Glasgow. Syn Ivan mu tam natočil klip k nové písničce.
Buduje, hraje a maluje
V Roudnici nad Labem si Martin Maxa pořídil v průběhu 90. let nemovitosti, ze kterých buduje malý hotýlek. „Promítám se zde po architektonické stránce. Mám rád těžkou práci. Často se vmísím mezi dělníky a nejtěžší práci si vymezuji pro sebe.”
Jeho velkou láskou je i malování ve stylu hyperrealismu. Doma nemá obrazy skoro žádné. O kupce totiž v minulosti neměl nouzi. Jeho díla jsou v Německu i v Americe. „Dnes už obrazy ale nejsou na prodej,” upozorňuje.
Teď natáčí komedii o pejskařích, kde hraje po boku Lukáše Vaculíka, Pavla Nového a Nely Boudové. V kinech se objeví koncem roku. Dřív účinkoval v seriálech, kde měl menší role. „Spousta lidí si mě pamatuje třeba z Kaměňáku.“
Maxa je Varga
Pravé jméno Martina Maxy je Ivan Varga po maďarských předcích. „Varga v překladu znamená švec. V mládí jsem účinkoval v představení Martin Maxa aneb Ztracený smích. Spolužáci mi začali říkat Maxa, Maxič. Když jsem to řekl hudebnímu vydavatelství, líbilo se jim to, a už to tak zůstalo.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.