Kateřina Tučková: Píšu, abych si osahala určitou historickou dobu

Vystudovala dějiny umění a literaturu a pracuje i jako nezávislá kurátorka. Člověk snadno pochopí, proč je autorkou odborných publikací z oblasti umění. Ovšem už životopis malíře Kamila Lhotáka, napsaný jako román, nebo monografie o spisovatelce Věře Sládkové dávaly tušit, že Kateřina Tučková umí více než vyhledávat fakta. 

Romány Vyhnání Gerty Schnirch a především Žítkovské bohyně byly na českém literárním trhu jako zjevení. Cena Josefa Škvoreckého, Magnesia Litera za prózu a Cena Jiřího Ortena, to je výčet ocenění 33leté spisovatelky.

Proces psaní je plný emocí

Pracuje ve dne několik dní za sebou s vypnutým telefonem, aby udržela myšlenky. První fáze je sbírání podkladů a teprve pak přichází na řadu psaní. „Těším se a mám myšlenek plnou hlavu. Když je rozjezd pomalejší, zahloubám se do podkladů a pak to naskočí samo. Důvod, proč píšu, je, že si chci osahat určitou historickou dobu,“ popisuje autorka.

Proč se nepustí do literatury faktu? „Nejsem studovaný historik, proto se k tomu necítím povolaná. Kromě toho, fantazie tam hraje velkou roli. Vyvstávají přede mnou postavy a situace. Když odejdu od psaní někam ven, připadám si divně, protože v myšlenkách jsem stále u své knihy. Prožívám při psaní silné emoce.“

Rozhovory s pamětníky

Poprvé začala psát ve 13 letech, kdy četla knihy, a protože se nechtěla s románovými hrdiny rozloučit, chtěla je dopsat. Dnes je ale jinde. „Chci psát něco, co jsem nezažila, ale je to někde kolem mě. Chci to pochopit. Píšu především román. Fikci, která zaujme i poučí. Proto používám historii a příběh vkládám do kostry, která se stala.“

„Chci taky stavět postavám, které kdysi žily, literární pomníčky.“ Jakým způsobem zvládá psychicky témata jako např. odsun Němců? „Prožívám a odžívám si to v rozhovorech s pamětníky. Tam načerpám emoci a už to tak neprožívám. Připadám si pak jako loutkář, který vodí postavy.“

S kočárkem do tmy

Jedna z jejích hrdinek, Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je odsunuta s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Autorka se jí pokusila napodobit. „Vyrazila jsem na cestu s plně naloženým kočárkem a malou partou kamarádů. Chtěla jsem zmapovat tu situaci a zažít ten pocit strachu a nejistoty. Myslím že během té noci se mi to vyjevilo. Pro mě jsou takové chvíle důležité. Chápu pak příběh víc, než z ticha pokoje.“