To je taková nemoc – pořád hubovat, že je všechno špatně. Rozhovor s filozofem Janem Sokolem

Filozof a vysokoškolský pedagog Jan Sokol v únoru 2003 kandidoval na prezidenta a jen těsně prohrál s Václavem Klausem. Nebylo to poprvé, kdy se „zapletl“ s politikou. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a překotné události na přelomu let 1989 a 1990 ho přivedly do parlamentu. 

Komunisty jsme potřebovali

„Některé politické funkce jsou dobré, ty nic nezkazí. Ale třeba zrovna premiér musí něco umět, aby to nespletl.

Čtěte také

Zemřel filozof Jan Sokol. Do účtování jsem se nikdy nehrnul, svěřil se v rozhovoru na Dvojce

Totéž ministr. A do jisté míry to platí i v parlamentu. V roce 1990 jsme si navzájem ukazovali, jak tomu nerozumíme,“ vzpomínal Jan Sokol.

„Jediný, kdo věděl, jak se dělá zákon nebo jak se píše zápis, byli komunisti. Takže jsme se od nich učili. Potřebovali jsme tam nějaké mít. Dnes se snadno řekne: Proč tam Havel nechal Čalfu? No protože Čalfa to uměl,“ vysvětloval. „Byli jsme takový velký spolek amatérů.“

Protlačil jsem vysokoškolský zákon

Za dočasné vlády Josefa Tošovského se v roce 1998 stal i ministrem školství. Za šest měsíců se mu podařilo domluvit vzájemnost se Slováky (stejné podmínky pro studenty na Slovensku i u nás) a protlačit vysokoškolský zákon.

„Pomohla mi ta zkušenost z parlamentu. Protože když máte takhle krátký čas, musíte odhadnout, co se dá udělat, a tomu pak obětovat tu parlamentní dřinu, kterou každý ministr musí absolvovat. Poslance musíte prostě ukecat, vyvrátit jejich námitky, uklidnit je, uvést názory na pravou míru.“

Maturity jsem zvoral

Zpětně viděl ale i jeden neúspěch. „Zvoral jsem maturitu. Byla tehdy lépe vymyšlená, než je dnes. Stačilo ji vyhlásit jako nepovinnou. A to mě nenapadlo. Právníci mi tehdy řekli, že jí nemůžeme předepsat, když to není v zákoně. Dostat ji do zákona nakonec trvalo 10 let.“ Co by tehdy udělal jinak?

„Kdybychom byli řekli, že škola si to může vybrat a že školy, které si vyberou společný maturitní systém, budou moci přidávat na své vysvědčení razítko nebo pečeť, tak se ten systém snadno prosadil sám. Nikdo by nebyl proti a měli bychom už dnes v maturitě i matematiku.“

Učitelé mají prestiž

Nebyl ale jen ministrem školství, sám na vysoké škole učil. „Učitelé u nás vždycky měli a stále mají prestiž. Oni sami říkají, že ne, ale oni tím myslí platy. Platy mají mizerné. Poměrně. Ale tu prestiž mají pořád. Akorát se podle toho nechovají,“ řekl Sokol na Dvojce. 

„Učitel by si měl trošku na sobě nechat záležet. Vykonává činnost, která je úplně základní pro společnost. Z toho hlediska není o nic pozadu třeba za lékařem. Lékař společnost udržuje, učitel ji reprodukuje.“

Proto se snažil učitele povzbuzovat. „Zejména ty, kteří chtějí s tou svou profesí něco udělat. To je věc, na které velmi záleží. Protože kdekoli narazíte na nějaký společenský problém a přemýšlíte o tom, co s ním, nakonec vždycky skončíte u výchovy.“

Dobré řemeslo má morálku

Vyučil se zlatníkem a jako zlatník a mechanik pak i pracoval. Na řemeslo nedal doplatit. „Řemeslo má celou řadu praktických stránek. Máte nezávislé zaměstnání, jako řemeslník si práci najdete, i když nejste zadobře s režimem. A když je to dobré řemeslo, má svoji morálku, mravnost.“

Když mu dědeček mu ukázal taje elektrotechniky a on se mu prý chtěl vyrovnat. Nakonec ale Jan Sokol nastoupil do učení jako zlatník|foto:Vilém Janouš

Každé řemeslo má totiž věci, které se nedělají. „Fušer se pozná podle toho, že je dělá. Řemeslo člověka učí. To není jedno, jak se věci udělají. Je jakási mravnost v tom, jak věci děláte.“ K samotnému zlatnickému řemeslu podle něj patří ještě úzkostlivá poctivost.

„Ve zlatnické dílně máte 40 lidí a každý má na stole půl kila zlata. To je v hodnotě víc, než za rok vydělá. Přitom ale nesmí vzniknout ani stín podezření, že by někdo něco ukradl.“ Sokol si později dodělal maturitu a dálkově vystudoval matematiku na MFF v Praze. V 60. letech se pak dostal k programování.

Žasnete, jaký voloviny to dělá

„Počítač vás naučí pochopit, že chyby děláte vy. Počítač skoro nikdy žádnou chybu neudělá a vaši chybu nikdy nespraví. On si nic nedomyslí. Udělá přesně to, co mu do programu napíšete. A vy pak žasnete, jaké voloviny dělá,“ smál se. Těžko uvěřit, že to jen víc posunulo jeho směřování k filozofii.

„Člověk se musí bránit tomu sklonu si naříkat a nadávat. To je taková, nejenom česká, nemoc: pořád hubovat, že je všecko špatně. Člověk by si měl naopak mnohem víc všímat toho, co všechno má, ačkoliv se o to nijak nepřičinil. Ačkoli mu to spadlo do klína samo. Jako když se vám narodí dítě,“ upozorňoval.

Nesmíte si pořád naříkat

„Člověk si pak zvykne pořád žasnout a pochopí, co myslí Platón, když říká, že počátek filozofování je údiv. Já říkám: Údiv je málo, tam patří vděčnost. Dostáváme něco, o co jsme se nepřičinili, do čeho nevidíme, přesahuje to naši chápavost a přece je to skutečné.“ O tom přednášel i svým studentům.

„Když někdo řekne, že se nedějou zázraky, tak neví, co říká. Stačí se podívat na každé novorozené dítě a máte zázrak až na půdu. To je něco tak neuvěřitelného, že dva úplně obyčejní, přitroublí lidé se k sobě mají a dohromady dají nový život, který si s sebou přinese věci, o kterých jste netušili.“