Jaroslav Svěcený: „Strašně by mě zajímalo, co se tady bude hrát v roce 2300“

9. prosinec 2010
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaroslav Svěcený

Hostem čtvrtečního Setkání Hosta do domu byl legendární český houslista Jaroslav Svěcený.

Světoznámý houslista Jaroslav Svěcený přišel do studia Českého rozhlasu 2 – Praha přímo z Pražského hradu. Z rukou prezidenta republiky Václava Klause totiž přebíral Zlatou plaketu, a to u příležitosti svého životního jubilea, 50. narozenin. Od V. Klause dostal také osobní list s poděkováním, následoval ještě osobní rozhovor v prezidentské pracovně. „Hovořili jsme spolu asi čtyřicet minut a nesmírně si toho vážím. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu,“ řekl rozhlasu nakoněný virtuoz.
Je tady doba adventu, a tak nám Jaroslav Svěcený prozradil, že ač má desítky koncertů těsně před i po Vánocích, Štědrý den tráví vždy s rodinou. „Žiju kočovným životem a doma se za celý rok zrovna moc neohřeji. Velmi je tak pro nás všechny důležité, že se potkáme u stromečku a povídáme si o obyčejných věcech, na které nebyl během roku čas. Život utíká strašně rychle a každý mámě nějakou tu svou úsečku. Když jsem celý rok na cestách, tak mám pocit, že jen dvakrát lusknu prsty a je tady zase prosinec. Prostě … Vánoce jsou časem, který se snažím užít si s rodinou.“
Také atmosféru vánočních koncertů hodnotí jinak než těch, které pořádá během roku. Publikum je totiž víc svátečně naladěné. Dnes všichni někam spěcháme, žijeme chaoticky a zběsile, o svátcích je čas se zastavit. A když se takové „zastavení“ podaří na koncertě, je to prý něco úžasného co Jaroslav Svěcený, jako virtuózní interpret, rozhodně dokáže téměř nahmatat. Vánoční koncerty jej nabíjejí energií. Lidé totiž dokáží vloženou námahu také vrátit. „Hrozně mě to baví. Na koncerty se strašně těším, a to přesto, že je to neskutečná koňka. A když mi lidé po koncertě řeknou, že to byl pro ně vánoční dárek, který si „naložili pod stromeček“, asi není větší radost a potěšení.“
Zajímavé také podle Jaroslava Svěceného je, že se lidé konečně začali vracet k poslechu vážné hudby. Sály jsou stále plnější a dokonce cítí silnější podporu i ze strany různých mecenášů.
Světoznámý interpret měl housle poprvé v ruce, když mu bylo pět a půl roku. Měl prý úžasného dědečka, který byl hudebníkem tělem i duší a který jej začínal učit. „Dědeček ale věděl, že učit vnuka je nesmírně těžké a brzy pochopil, že mě musí dát k někomu cizímu.“ Začal tedy navštěvovat základní uměleckou školu, poté pražskou konzervatoř.
Celá jeho rodina, až na starší dceru Michaelu, se dnes hudbou, v různém slova smyslu, také živí. „Žena je klavíristka, která se kariéry vzdala kvůli dvěma dětem. Cestování a děti prostě nejdou dohromady. Jsem jí dnes za to moc vděčen. Ona sama řekla ne. Dnes vede hudební nakladatelství a stále s hudbou pracuje. Je teď ale tzv. na druhém břehu.“
Velmi hrdý je Jaroslav Svěcený samozřejmě i na svou mladší dceru Julii. Má teprve 16 let, ale již si odnesla nejednu cenu z různých soutěží. Na mnoha koncertech doprovází slavného otce a před pár týdny spolu dokonce vydali první CD. Druhým rokem studuje pražskou konzervatoř a podle svého otce udělala právě za poslední dva roky velký pokrok. „Neměla to, jako Svěcená, nikdy jednoduché. Její „tah na branku“ a za muzikou byl ale opravdu veliký. Dosud nikdy ani nevyslovila větu, podle které by se chtěla na hudbu vykašlat. Ale uvidíme, co bude dále.“
A jak vlastně vůbec vzniká nová deska, resp. dnes již CD? „Je za tím množství bezesných nocí a hledání inspirace. V klasické hudbě se vlastně stále opakují stejné skladby. Jde tak hlavně o nápad, o dramaturgii. Člověk prostě musí hledat, zkoušet, kombinovat.“ Soudobé autory Jaroslav Svěcený nemá moc rád. Prý až čas ukáže, zda jsou jejich skladby dobré nebo ne. Má také takové malé, a jak sám dodává, utopické přání: „Chtěl bych se na tento svět vrátit v roce 2300. Strašně by mě zajímalo, co se tady bude hrát.“

Jaroslav Svěcený

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru ...

autor: lup
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová