Jak to vidí Vladimír Beneš - 12.5.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze, profesor Vladimír Beneš, dobrý den.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším tématem je otevření nového křídla Centra Paraple v Praze, tedy myslím v celodenním vysílání. Budeme u toho zejména v Kávě o čtvrté. Povězte, jak blízké nebo vzdálené jsou vám aktivity tohoto centra, znáte ho?
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
No, samozřejmě, že ho znám, ty aktivity jsou nám dost vzdálené, protože my se setkáváme s těmito nemocnými v té akutní fázi. My stabilizujeme páteř, uvolníme nervový systém, v té době je to náš pacient a od nás odchází na spinální jednotky, ty jsou čtyři v republice, a ty se starají vlastně o takovou tu první akutní péči po úrazu, když už ten člověk je z toho nejhoršího venku. A to Paraple víceméně má tu funkci až za tímhle tím, kdy se stará o ty chronické, já nechci říct nemocné, o ty chronické poraněné pacienty. Ale samozřejmě je to nesmírně cenné zařízení a jakákoliv aktivita pro tyto je nesmírně cenná, nesmírně významná, pouze snad by bylo dobře říct, že ti lidé jsou jinak zcela normální. Mají jakýkoliv možnosti se jakkoliv zapojit do života s tím omezením, dejme tomu, toho vozíku a řídit gigantický podnik, kde jsou počítače, na to nepotřebuje člověk nohy. Takže to brát je a zařazovat je někam mezi nemocné, je skoro nesmysl.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
I když samozřejmě celoživotně mají spoustu problémů, které jsou spojené s tím, že nejde jenom o to, že se nemohou postavit.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Samozřejmě, tam právě jde o to, že ty problémy se vracejí a že oni mají místo, kam se vracet, kde jim pomůžou ty jejich chronické dlouhodobé problémy řešit a v tomhle tom je pravda i ta, že svým způsobem, co se týče těch chronických problémů a toho dlouhodobého, co oni potřebují, tak oni to sami znají lépe nežli my, protože oni v tom žijí, oni ty problémy mají, takže oni si víceméně mezi sebou dokáží poradit, obvykle líp, než jim dokáže poradit zdravotnický systém. Takže tam tkví efekt těhle těch aktivit a těhle těch organizací.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A nemají rádi takový ten falešný soucit, ostatně o tom je třeba film Kurz negativního myšlení. Teď byla premiéra ve Švandově divadle stejnojmenné hry, takže doporučuji, pokud se o to zajímáte. V každém případě, pane profesore, když mluvíme tedy o poranění míchy, je nějaká šance, že v budoucnu, nevím, jak ve vzdálené budoucnosti, že se lékařské vědě podaří zase nastavit nebo spojit tu přerušenou míchu.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
No, anatomicky spojit tu přerušenou míchu, to by se asi podařilo, tam běží ohromný základní výzkum, ale zatím se to nedostalo dál než z laboratoře a to, co se dostane z té laboratoře do kliniky, takové ty občasné pokusy a ty občasné výkřiky v novinách, tak to je podle mě špatně, protože to ublíží těm lidem, kteří si to poranění prodělali, protože v té chvíli u nás začnou drnčet telefony a my musíme vysvětlovat, že to efekt nemá. Tam totiž nejde jenom o to místo poranění, tam je poškozený centrální nervový systém, ten regeneruje a zatím ho neumíme k té regeneraci donutit, k tomu, aby ta nervová vlákna prorůstala. Druhý fakt je ten, že jich jsou miliony a nasměrovat je ty, které patří tam, kam by měly prorůstat, je prakticky nemožné. Další fakt je ten, že je to ohromná vzdálenost od toho motorického centra, když bychom mluvili jenom o té motorice, jenom o té hybnosti, která svým způsobem do budoucna pro toho paraplegika není to nejdůležitější, tak je to od té mozkové kůry až k tomu poranění, dejme tomu, půl metru a ten nerv nebo to vlákno periferní, který prorůstá, regeneruje milimetr za den. Rok po poranění zbývá 7 procent motoneuronů, těch motorických nervových buněk v té mozkové kůře. Tudíž už tam není skoro nic. Stejně tak na druhém konci, který je zase dalších půl metru vzdálený, ten efektor, ta nervosvalová ploténka denně zaniká jedno procento, to znamená zase, rok po poranění tam zbývá skoro nic. Takže není jenom nutné zreparovat tu poraněnou míchu, donutit ji k regeneraci, donutit ji k regeneraci tak, aby to bylo cílené, tak, aby ta vlákna na sebe navazovala, ale i tyhle ty oba konce třeba té motorické dráhy udržet nějak při síle a při životě. To zatím vyřešeno není. Ale podstatné je to, že ten nervový systém opravdu není zatím schopen regenerace. A cokoliv, co se tam udělá, tak může fungovat dvěma způsoby, buď jako můstek pro ta prorůstající regenerující vlákna nervová, anebo jako relé, že se to tam přepojí nějakým, nějaký transplantát nervový, který by tam fungoval jako přepojovač. To všechno zatím nefunguje. Nejslibněji vypadaly pokusy, to dělal před lety nějaký Martin Schwabe v Ženevě, který prokázal, že ta schopnost regenerace centrálního nervového systému není ztracena, ale potlačena, potlačena určitými působky buněk, které podpírají ten nervový systém, takzvané glie a on vytvořil protilátky proti těmto působkům a opravdu mu v Petriho miskách ty nervy centrální začaly regenerovat. I spojil se s nějakou Barborou Brankmanovou kdesi ve Washingtonu a oni na krysách dělali to, že přerušili míchu, pak jim dávali tyhle ty působky a ty krysy jim potom za nějaký čas chodily. Ale má to ohromný háček, tyhle ty práce vyšly zhruba před 15 lety, vyšly jenom z té jedné jediné laboratoře a nikdo to dosud nezopakoval. Takže to, co vypadalo a priori jako jasní kandidáti na Nobelovu cenu, tak najednou zcela vyšumělo. Takže a všechny ty další pokusy vypadají taky podobně, že je to jenom určitá doba, určité období takového toho nadšení i v té laboratoři a pak zase dojde k nějakému zastavení.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Faktem zůstává, že podle statistiky ročně přibývá asi 200 poranění právě míchy a páteře. Takže, jak jste řekl, každá aktivita ve prospěch takových zařízení, jako je třeba Centrum Paraple v Praze, je vítaná, letos se pořádá Běh pro Paraple v Karlových Varech, bude to v souvislosti s 45. Mezinárodním filmovým festivalem. Konkrétně tedy 6. července. Běžel jste někdy pro Paraple?
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Ne, ne, nikdy jsem pro Paraple neběžel, ale tam nutno říct, já bych to ještě jednou rád zopakoval, protože ti lidé, ono jich je opravdu asi 150 až 200 za rok u nás. Ti lidé by se měli zařadit do normální společnosti a to Paraple nebo jakékoliv podobné zařízení by pro mě měl být opravdu jenom takový ten přístav, kam se vrací, mají-li nějaký problém nebo kam se vrátí, když si chtějí popovídat s ostatními podobně postiženými, ale.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono to hlavně bývá tak, pokud tomu správně rozumím, že oni se tam učí vstoupit do toho života.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Oni se tam učí, ano, ano, oni se tam učí těm návykům, který se musí, které se musí naučit a právě tyhle ty pokusy, když se objeví někde v novinách, tak to těm opravdovým paraplegikům nesmírně ublíží, protože oni se upnou k naději, že je něco takového, místo toho, co by rehabilitovali a co by se naučili s tím postižením žít. A že se s tím naučí žít velmi dobře, vy jste zmínil Běh pro Paraple, ale světový rekord v maratonském běhu pro vozíčkáře je asi o osm minut lepší nežli pro normálního běžce. On to na tom vozíčku ujede rychleji, nežli ti normální běžci, takže tam, kde jsou takové ty koedukační běhy, že jsou zároveň vozíčkáři a normální běžci, tak ti vozíčkáři obvykle dojíždějí daleko před těmi běžci. Takže ono to má mnoho aspektů.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, pokud jste ještě nebyl nikdy na Běhu pro Paraple a budete mít třeba cestu do Karlových Varů konkrétně toho 6. července, jděte se podívat, protože je to docela legrace. Naším hostem je profesor Vladimír Beneš. Pojďme teď v pořadu Jak to vidí trošku žasnout, protože španělským lékařům se jako prvním na světě podařilo provést kompletní transplantaci obličeje muže, který měl po dopravní nehodě zcela zdeformovanou tvář. Tak já myslím, že uším laika to zní jako zázrak, jak to vidí nebo jak to slyší lékař.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
No, nepochybně to musí být nesmírně komplexní operace a nesmírně složitá týmová činnost, protože tak devastující poranění, aby něco podobného bylo potřeba udělat, znamená, že určitě jsou poškozeny už i ty kosti pod tím, že jo, ten obličejový skelet, takže ten je třeba nahradit. Pak jak tam přetransplantovat celý ten obličej, to asi technicky samo není až takový problém sešít ty cévy, sešít nějakou arterii, nějakou žílu, zreplantovat svaly, kde asi jsou ty hranice, odkud kam se to transplantuje, to nevím, já jsem to přesně neviděl. Největším problémem nepochybně jako u všech třeba replantací končetin budou nervy, protože ty, jak jsem říkal, ty periferně regenerují, ale je to milimetr za den a ta regenerace nikdy už není taková, aby to opravdu byl jako nový ten nerv. Ale zrovna tam motorik udělá sedmý hlavový nerv Facialis a ten docela regeneruje dobře, takže to asi není problém, ale není to to, že by ten člověk tím obličejem mohl hýbat hned, protože ty nervy opravdu tam nějakou tu dobu prorůstají, takže tam nepochybně musí být k tomu ještě nejen ty problémy odhojení, nejen ty problémy imunologické, ale i problémy potom rehabilitace, naučit se to ovládat vlastně těmi rekonstruovanými nervy z těch hlavních motorických center, takže musí to být nesmírně komplexní procedura, která se neomezuje jenom na tu operaci, ale i potom na té rehabilitaci a samozřejmě, že tam musí být nějaká psychologická péče, protože to nebude nic vcelku jednoduchého.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když o tom mluvíme, jak se v této souvislosti díváte na estetickou medicínu.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
To je plastická chirurgie u nás, že, a tam si myslím, že jsou dva oddíly, které se vcelku velmi hezky prolínají a koneckonců jsou to i titíž lékaři. Tam je jedna oblast, je ta estetická chirurgie nebo ta kosmetická chirurgie, kde to nemá svým způsobem s medicínou nic společného, protože to není léčení, to je jenom zkrášlování, upravování. Ale úplně tytéž výkony v mnoha případech jsou indikovány regulérně medicínsky, kdy se pak plastická chirurgie stává zcela regulérní součástí medicíny jako takové a zcela samostatným a regulérním oborem medicíny. A co vím, tak hodně z těch plastických chirurgů to má na obě strany, že 2, 3 dny v týdnu dělají za peníze estetickou chirurgii a pak, aby si zachovali opravdu tu medicínu, to, co je pravděpodobně baví nejvíc, tak někde na nějaké normální klinice plastické chirurgie provádějí ty regulérní medicínské zákroky. Tam patří nejen obličej, že jo, ale tam patří i ruka a kupříkladu my s nimi dost spolupracujeme, když máme ztrátová poranění kůže na hlavě, tak oni nám pomáhají s různými těmi přenosy. A co tak s těmi, co spolupracujeme, vidím, tak je zjevné, že toto je baví daleko víc, nežli potom vydělávat ty peníze někde na té estetické chirurgii. Takže jedna chirurgie svým způsobem má dva velmi ne přísně, ale jasně oddělené oddíly, kde jedna není medicínou víceméně, ta estetická a druhá je regulérním medicínským oborem.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste neurochirurg, předpokládám, že mluvit o něčem, jako by byla transplantace mozku, tak to je asi úplný nesmysl.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
No, to je nesmysl, to je, on, to je problém science-fiction transplantace mozku. Ale když se nad tím člověk zamyslí, tak tady jsme mluvili o té možnosti rekonstrukce míchy. Tak teoreticky, dejme tomu, že bychom to uměli zrekonstruovat. Sešít potom nějakou tu cévu opravdu není problém, není problém ani uchovat třeba ten mozek po určitou dobu bez kyslíku, to se dá protáhnout hypotermií hlubokou, takže ten čas na to by byl. Zrekonstruovat páteř by taky nebyl až takový problém, ale problém je to filosofický z toho prostého důvodu, že transplantace mozku by to nikdy nebyla. Vždycky by to byla transplantace toho těla, protože příjemcem toho transplantátu by byl ten mozek, to znamená, že to všechno ostatní by se transplantovalo. Takže mluví-li se používá-li se někde termín transplantace mozku, tak je to hloupost, protože je to přesně naopak. Protože člověk je ten mozek.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je pravda, že medicína neuvěřitelným způsobem jde dopředu, takže věříte tomu, že někdy půjde, jak jste to řekl, transplantace těla možná, že ten mozek prostě se oživí v jiném těle?
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
To, nepochybně to možné bude, že jo, to už kdysi dávno dělali pokusy kupříkladu Jihoafričani, který přišívali subdruhou halvu. Ta hlava chviličku žila, štěkala, ale tam si myslím, že to narazí na ohromné etické problémy, protože to už není, řekl bych, to už je opravdu bránění smrti jako takové, bránění normálnímu běhu života a myslím si, že k tomuhle se pravděpodobně asi nikdy moc medicína neuchýlí, i kdyby to teoreticky jsme někdy vyřešili po té stránce technické. Ta technika není to hlavní. Hlavní je to kolem toho.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Říkáte po stránce technické, mě už několikrát napadlo, když vás tak poslouchám vaše příměry, třeba relé, tak je pro vás organismus něco jako stroj, jako mechanismus?
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Ne, ne, to ne, to ne, naopak, to je živý, živé zařízení, jehož hlavní, řekl bych, ne funkcí, ale takovým, jednou z hlavních kvalit je dynamika, že nic není stabilní, nic není dáno, takže tím to od té techniky jde hodně daleko. Ale nervový systém je de facto elektrické zařízení, všechno se to vede elektronickými vzruchy a tudíž ta odpověď je jenom plus, nebo minus. Ano, nebo ne. To, jak neuvěřitelně je to složité všechno v těch různých přepojeních a v těch různých funkcích a v těch propojeních těch miliard nervových buněk, to už je věc jiná, ale rozhodující je to, že pořád to jde tou, těmi elektrickými vzruchy, tím plus minus. Takže je to vlastně podobně té technice.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže my vlastně fungujeme digitálně, dá se říct.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
De facto ano. De facto ano, ale ono je to mnohem komplikovanější, protože vedle těhle těch vzruchů jsou tam ještě převody, synapse, ta spojení a tam ten přenos zajišťují chemické substance. Těm se říká neurotransmitery. A těch je dodnes popsáno, já nevím, někde kolem 80, 100, ohromné množství a by to nebylo i tak jednoduché, tak na některých synapsích tentýž mediátor funguje jako plus excitačně a na jiných funguje jako minus, že utlumí. A teď, když si to jenom člověk trošičku propočte, ty miliardy neuronů, ty desítky miliard různých možných spojení všeho se vším, do toho všechny ty mediátory, který ten působí tady takhle a onde jinak, tak tím se to prostě začíná úplně vymykat svou složitostí jakémukoliv chápání a jediný, co snad by trošku bylo blíž jednomu jedinému, možná ještě špatně vyvinutému mozku, by byl celosvětový internet.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Anebo jiný příměr, je to něco jako vesmír.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Vesmír, vesmír, ano, ano, protože vesmír je taky nepochopitelný.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kde berete tu odvahu přijít a promiňte, že to tak řeknu, říznout do toho vesmíru.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
No, to už je zase něco jiného, protože jedna stránka je ta stránka medicínská, která svým způsobem není až tak složitá, protože ve chvíli, když člověk začne v medicíně uvažovat příliš složitě, tak začne dělat chyby. Tam je to opravdu o tom zdravém selském rozumu a o znalostech toho, těch určitých zákonitostí, o uvědomění si té dynamiky, o pochopení toho, že je to přírodní věda, která není dána stabilně. A pak je ta druhá stránka věci. To je ta víceméně filosofická, tam samozřejmě zůstávám pořád také ještě z toho svým způsobem jaksi udiven, jak fantasticky složité to je. A dotknout se toho mozku nebo opravdu na něm něco udělat, tak to je ta stránka medicínská a ta se svým způsobem nijak moc neliší od jakýchkoliv jiných chirurgických oborů, snad jenom v tom, že my máme tu ohromnou výhodu, že ten nervový systém je po celém těle za prvé. A za druhé, že ten obor je nesmírně pestrý svojí problematikou i věkovou skladbou pacientů, protože my je máme od narození až do vysokého věku, takže to je tam hezké. Ale ta odlišnost, jako že by v tom byla nějaká ta velká filosofie v řešení jednotlivých pacientů, to ne.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V úvodu v souvislosti tedy s dnešním tématem jsme mluvili o Centru Paraple a také o vozíčkářích. Mnozí z nich trpí takzvanými fantomovými bolestmi. Vím, že Jan Kašpar mi řekl, že kdo objeví způsob, jak zbavit třeba nemocného těchto bolestí, tak že to je na Nobelovu cenu. Asi budete souhlasit. Co to vlastně je?
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
To je bolest, která je pravděpodobně vedená vegetativním nervovým systémem, anebo možná podle cév, to je těžko říct, ale je to opravdu bolest toho, té mrtvé jinak části těla. Ta původně fantomová bolest je připisovaná nebo je popsána u amputovaných, kdy bolí ta končetina, která už není. To už se moc neobjevuje, protože se dobře ošetřují ty nervové pahýly. My jsme dřív dost často u těch pahýlů ošetřovali i ty špatně ošetřené nervy a tím jsme se snažili tu bolest potlačit. A fantomová bolest u paraplegiků pravděpodobně by šla ovlivňovat stimulací, neuromodulačními technikami, které máme k dispozici a které používáme u jiných typů bolestí. Nepamatuji se, že bych někde četl, že by někdo u paraplegika ty neuromodulační techniky použil, ale nevidím důvod, proč by se to neudělalo, ale je faktem, že ty bolesti u paraplegiků, tyhle ty fantomové bolesti jsou, prakticky všichni je popisujou, ale málokdy dosáhnou takové intenzity, aby si opravdu vyžádaly nějaký z těch drastičtějších zákroků, třeba té neuromodulace, to znamená operace, chirurgický zákrok.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tady je Český rozhlas 2 Praha, pořad Jak to vidí. Zítra si budete moci přepis tohoto rozhovoru přečíst na internetu na www.rozhlas.cz/praha. No, a reprízu uslyšíte dnes po 23. hodině. Mluvíme s profesorem Vladimírem Benešem. Shodou okolností právě dnes 12. května si připomínáme Mezinárodní den ošetřovatelek a ten tedy připadá na 12. květen, protože se v roce 1820 před 190 lety narodila zakladatelka moderního ošetřovatelství Florence Nightingalová.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
To je nesmírně známá osoba. To byla Krymská válka a ona tam s několika dalšími se opravdu začala o ty poraněné vojáky starat. Dřív opravdu minimální poranění v poli znamenalo prakticky nevyhnutelně smrt, protože přišla infekce a bylo zle. Ona jenom tím, že ty vojáky čistila, že se o ně starala s těmi kolegyněmi, že opravdu udržovaly ty rány čisté, tak já ty čísla neznám, ale někde jsem na ně kdysi narazil, tak dokázala tu úmrtnost snížit prakticky neuvěřitelným způsobem. A co si pamatuju, tak ona pak se vrátila do Británie, snad založila nějakou první školu a rozšiřovala tuhle tu znalost, protože samozřejmě ten problém, co byl v poli, tak ten byl nemocnicích taky, protože antibiotika nebyla, o infekcích se nevědělo, teprve jsme čekali, že jo, na Listera a de facto na objev původce infekcí. Takže tahle ta, ten začátek toho ošetřovatelství byl dramatický a dokonce bych si troufl říct, že pro přežití nemocných v této době ona udělala daleko víc, nežli lékaři, nežli medicína.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže je to docela dobré si uvědomit, jaký posun lidstvo zažilo za těch, dejme tomu 200 let.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Neuvěřitelný, to jenom proto, že Fleming odjel na dovolenou a shnil mu /nesrozumitelné/ a on to byl penicilin.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pojďme teď k jedné aktuální věci. Nedávno agentury přinesly docela snad potěšující zprávu o tom, že strany, myšleno tedy politické, se shodují v nutnosti vytvořit standardy péče z pojištění. Proběhlo takové odborné jednání, když to zkrátím, kde se možná překvapivě asi osm politických stran shodlo na základních principech, jak dál s hrazením lékařské péče u nás.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Já to četl tu zprávu a nesmírně mě potěšila, protože samozřejmě to, co ty partaje říkají navenek, tak musí bejt nějak jinak, že jo, a tam je to odmítání těch 30 korun a všechno možné. Ale když se dokázaly takhle shodnout tak potichu, tak věřím, že si konečně začaly uvědomovat, že financování zdravotnictví tak, jak ho provozujeme my dnes, je nemožné a neufinancovatelné do budoucna. A že určitě je potřeba spoluúčast pacienta nějakou formou pojištění a že určitě je třeba stanovit léčbu, která je ta ekonomicky rozumná, aby nás dovedla k cíli a jestli tam budou dva typy pojištění, třeba jako u aut, že bude to povinné ručení, že jo, za pár korun, které určitou věc přihradí a jestli k tomu bude možné ještě připojištění, což by mělo být, protože jinak je to persekuce zámožných lidí. Kdy si bude moct připlatit nejenom ty hotelové služby tak, jako to jde dosud to, co poskytují nemocnice třeba, ale kdy si bude moct připlatit třeba to, že místo generik dostane nějaké specifické léky, nebo že dostane nějaký modernější implantát nežli dříve. Nebo jestli si bude moct to pojištění hradit třeba to, že bude mít záruku, že operaci provede zkušený lékař a nikoliv sekundář. Něco v tomhle tom duchu. Cokoliv z toho je nesmírně cenné a cokoliv z toho tu nemocnici nebo tu medicínu posune dál do ufinancovatelných sfér. Já jsem to vždycky přirovnával, několikrát už jsem to řekl, k dopravě, že jde o to se dostat z místa A na místo B, když pojedu odsud na Václavák, tak buď můžu jít pěšky, ale pak mi hrozí, že zakopnu, nebo že mě na křižovatce přejede auto, takže to není až tak úplně bezpečné. A není to to úplně nejlepší. Pěšky jsme se nachodili dost v minulých 40 letech. Můžu jet tramvají, což je bezpečné, rychlé a na ten Václavák se dostanu. Ale když chci mít pohodu, luxus a nějaké soukromí, tak pojedu taxíkem. A je zjevné, že na toho taxíka v medicíně, na to nejlepší prostě pro každého nemáme, protože to už je nesmírně drahé a to jsou věci, které už se opravdu ufinancovat nedají. Takže ty standardy by měly vytvořit opravdu něco jako ty tramvaje, ty tramvajové lístky, to mít pro každého. A chci-li jet tím taxíkem, dobře, tak si připlatím. Nebo se na to, abych s ním mohl jet, pojistím.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak takhle řečeno je to, myslím, velmi srozumitelné pro všechny. Setkáváte se s tím ve svém okolí, že by lidé nechtěli tomuto porozumět, nechtěli to chápat a žádali lékařskou péči zcela zdarma.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Moc často, moc často a myslím si, že to není proto, že by ti lidé byli hloupí, ale že je to proto, že jim určité, ta část politického spektra stále tvrdí, že zdravotnictví je zadarmo, že všechno, na všechno mají nárok a oni z druhé strany, že jo, většinou nemocnic jsou starší lidé, tak oni z druhé strany argumentují tím, že si celý život přeci na to platí. Ona je to svým způsobem pravda, ale 80 procent zdravotního pojištění si každý z nás vybere posledních 14 dnů života, to jsou ty intenzivní péče, to jsou ty drahé léčby ke konci. A ve chvíli, kdy my budeme opravdu všem platit všechno tak, jak si ti lidé a jak je ty politické strany určité v tom utvrzují, že mají nárok na každý acylpirin, aby ho dostali zadarmo, že mají nárok na každou mast kvůli jakémukoliv lišeji, aby jim to hradila pojišťovna teda z toho zdravotního pojištění, tak najednou zjistíme, že nemáme na to drahé, na to, kde opravdu dokáže ta medicína současná pomoci. To už je onkologie, to už jsou třeba cévní mozkové příhody. To jsou složité operace, třeba náhrady kloubů některých jiných než kyčel, tak na to, abysme ufinancovali, svým způsobem nemůžeme v budoucnu mít v žádným případě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak, to říká Vladimír Beneš, náš dnešní host v pořadu Jak to vidí. Vy teď, vlastně teprve vám začne pracovní den, protože se chystáte samozřejmě do nemocnice. Na co se těšíte, čekává vás konkrétní práce, anebo.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Dneska ne, dneska mám takový jakoby administrativní den, takže se netěším moc na nic.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to říká profesor Vladimír Beneš, který je naším hostem v pořadu Jak to vidí. Doufám, že zase brzy se tady se šéfem Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha tady za mikrofonem Českého rozhlasu 2 setkáme. Ať se daří, mějte se hezky, na shledanou.
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze
--------------------
Děkuju, na shledanou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Připomínám, že přepis rozhovoru najdete na www.rozhlas.cz/praha hned zítra a ještě jednou reprízu si můžete poslechnout po 23. hodině večer.