Jak to vidí Václav Malý - 6.11.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co nejlepší poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes světící biskup pražský monsignore Václav Malý. Vítejte, dobrý den.

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Alespoň u vás si tím titulem můžeme být jisti, ten se asi žádným podfukem získat nedá, je to tak?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak automaticky, když je někdo jmenován papežem-biskupem, tak dostává titul monsignore. Je to takový spíše čestný titul, který nezakládá žádná práva, papežský komoří. Ale já si na tituly nepotrpím, protože si myslím, že je důležitější něco jiného než mít tituly před jménem nebo za jménem.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale ono to vypadá, že většina společnosti si myslí opak. Jak hledíte na falešné diplomy a na všechno, co se strhlo kolem pražské právnické, tedy plzeňské právnické fakulty a jak se ukazuje, dělo se to zřejmě i na jiných vysokých školách?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
No, myslím, že je to nejzávažnější kauza od roku 1989. Tím vůbec nechci podceňovat ty kauzy tunelování, okrádání státu, vykrádání různých podniků a tak dále. Nicméně tady najednou se ukazuje, že je vytvořena celá síť, která sahá do justice, do politiky a že to udělování titulů v podstatě zadarmo má zajistit těm, kdo se dopouštění trestných činů, beztrestnost. A to je tedy něco děsného a říkám si, jestli to vůbec je možné rozplést, protože přece, když někdo nosí titul, tak za tím musí být také znalost. A já bych si neopovážil nosit nějaký titul, který je znamením znalosti poznání, aniž ho tedy mám, takže je to v podstatě diskreditace také titulů. Jenom mě vyvstává taková otázka, proč až nyní se ta kauza otevřela, protože různé náznaky byly už řečeny mnoho let před tím, takže já se ptám, kdo v podstatě za tím jako stojí, že se ta kauza otevřela. Já nechci nikoho podezřívat, nemám žádné důkazy a přirozeně jsem závislý na sdělovacích prostředcích, nebo i na osobních kontaktech s lidmi, kteří tam na té fakultě studovali, ale kdo tedy dal pokyn, že právě teď se rozplétá. Ale díky Bohu za to, že alespoň teď se to rozplétá.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My o tom budeme mluvit dnes v Kávě o čtvrté. Ale vy jste řekl tituly zadarmo. Myslel jste bez úsilí, ale zadarmo to asi nebylo?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ano, musíme rozlišovat, ano bez úsilí, bez příslušné píle a bohužel to potom navazuje také atmosféru, že všechno se dá zaplatit. A to je něco jako děsného. Přece má člověk také nějakou osobní čest a kdyby si měl vážit sám sebe, tak přece nemůže jenom žít z toho, že si všecko tedy může zaplatit, a tam už je potom zase další otázka z čeho on získává ty prostředky, aby si to mohl zaplatit, takže to je celý pletenec morálních závazků a zároveň tedy morálních chyb, morálních selhání. To by opravdu vyžadovalo delší hlubokou diskusi, a já doufám, že se přijde na kořen věci, že nebudou jenom vystaveny před oči sdělovacích prostředků některé osobnosti, které jsou veřejně vidět, ale že se půjde k jádru věci.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak byste odpověděl na naši anketní otázku, klademe ji posluchačům, a ta zní: Jak byste zamezili podvodnému studiu na vysokých školách?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
No, především musí ten student prokázat, že udělal zkoušky a při těch zkouškách podle mého by neměl být tedy jenom jeden člověk ten zkoušející, ale měla by být kontrola, jestli ta zkouška se opravdu konala. Já jako nerozumím přirozeně tomu školskému systému do hloubky nebo univerzitnímu systému, ale měla by být důsledná kontrola, jestli ti, kteří studují, jestli opravdu absolvovali všechny zkoušky a jestli ti zkoušející opravdu také zkoušeli.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes v pořadu Jak to vidí s Václavem Malý. Přepis rozhovoru si najdete na internetu hned následující den na www.rozhlas.cz/praha. Pojďme se ještě vrátit k tomu minulému víkendu. Tomu se lidově říká dušičkový, křesťané si připomínali svátek všech věrných zemřelých. V anglicky mluvících zemích zase slavili Halloween. Ten má prý prapůvod v pohanském vítání nového roku. Mají něco společného ty svátky?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
No, jsou takové snahy dokazovat, že to má něco společného, ale já bych řekl, že my vyrostli v určitém duchovním prostoru, kde si připomínáme začátkem listopadu opravdu věrné zemřelé. To znamená ti, kteří nás předešli ve smrti, a tím slovem věrní se myslí, čili lidé ctnostní, lidé čestní, lidé dobří. A ono vůbec se tak jako vytrácí kultura paměti na předky. Žijeme v době velikého úprku v hluku, kdy se tak otázka smrti vysunuje na okraj našeho vědomí. Já už tady o tom několikrát mluvil, to neříkám nic nového, ale přesto si myslím, že je důležité ne, abychom se smrtí obírali každý den, ale že jsou alespoň určité chvíle během našeho života, kdy na jistých místech, a to jsou hřbitovy, bychom si měli uvědomit svoji konečnost, a tak si jako klást otázku, na co já navazuji, protože nikdo z nás si život nedal. Nám život dali rodiče, a ti rodiče zase vyrůstali tedy v určitém prostředí příbuzenstva, a tak si tak jako uvědomit, jak já využívám ten čas, jak já se vyrovnám s tím, že můj život nejen začal, ale také jako bude končit, jak já pokračuji v tom dědictví svých předků a zároveň by to měla být taková chvíle jistého zklidnění a vděku, že vůbec jako žiji, že to není náhoda, že to není samozřejmost, ale že je to veliký dar. Tohle všechno se mi zdá, by mělo být tak jako spojeno s tou památkou věrných zemřelých. Ne jako plakat v těch slzách to není, to není ani taková chvíle kdovíjakého smutku, ale právě to je důležité pro uvědomění si sebe sama a ten trend jistě, já ho nezastavím, odsuzovat tyto otázky úplně na okraj a stále tedy jenom obdivovat tvořivost, obdivovat mládí, inspirativnost, podnětnost, tak to je jenom jedna část života. A právě teď v poslední době člověk sleduje tu amerikanizaci i v tom duchovně kulturním prostředí naší společnosti, viz tedy Vánoce, kdy se zdůrazňuje Santa Claus, to je něco úplně jako cizího, co už nás k Vánocům vůbec jako nepatří. A teď je to ten Halloween, já nevím nakolik je to rozšířeno, ale znám tedy lidi, kteří i letos nějakým způsobem slavili Halloween, ale to je pohanský...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono je to přitažlivé pro děti, možná to má vlastně tu váhu, že děti mají tendenci podle vzorů z televize, které vidí, to slavit, ale řekl bych, že u těch starších, u té starší generace se to, jak se říká lidově, moc nechytá.

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ne, u té starší generace si myslím také ne. Ale je to pohanský zvyk, byla to původně tedy slavnost žní a zároveň začátku nového roku. A oslavovalo se to takovým rejem a hlukem a bylo to také spojeno tedy s nošením masek. A je třeba si uvědomit, to má třeba i egyptská kultura, že maska znamenala zpřítomnění božstva a zároveň ten, kdo nosil tu masku zobrazující jisté božstvo, tak jakoby měl moc nad tím božstvem, nebo si ho zavázal. Takže to je kořen této slavnosti, že lidé začali nosit masky, které osvětlovali a tím jakoby tlumili sílu sil, které oni nemohou ovládat, kterých se nemohou zmocnit. A samozřejmě je to také spojeno s čarodějnictvím, je to spojeno také se strachem, ale zároveň v tom reji jakoby tím hlukem odkázat ty nepěkné síly někam stranou. Takže to je úplně jiné pojetí než to pojetí naší duchovní kultury, když si připomínáme věrných zemřelých. To je dobré si jako uvědomit. Samozřejmě dnes se z toho dělá taková záležitost spíše jako zábavy, ale u kořeny je právě tento duchovní pohled, který nemá nic společného tedy s křesťansko-židovskou kulturou, která je kořenem našich duchovních dějin.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdybychom se krátce vrátili ještě k dušičkám, je až dojemné, když člověk prochází, projíždí kolem hřbitova, že svítí snad každý hrob, ale zároveň člověka napadne, jestli by to nemělo být častěji než jednou za rok si opravdu připomínat ty, jak jste řekl, věrné zemřelé?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Já si také myslím, že by člověk se měl opravdu nějak aspoň několikrát během toho roku na hřbitově zastavit a prosím vás, to není žádná morbidita nebo aby člověk pořád jenom si říkal, já tam musím, abych si připomínal svoji konečnost. Ale právě z těch důvodů, které jsem naznačil, říci před tím, že nemůžeme žít bez předků, že navazujeme na ně, že máme taky jistou dědičnost, a že je dobré si tedy uvědomit zároveň s tím, že máme také zodpovědnosti vůči těm, kteří přijdou po nás.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Brzy to bude 20 let od pádu Berlínské zdi, potom 17. listopadu si připomeneme události před 20 lety u nás. Na tu dobu se dá dívat různě, a myslím tu, která uplynula od 17. listopadu 89. Čím se podle vás ta dvě desetiletí naplnily?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ano, to je častá otázka, kterou si klademe, teď je připomínáno 20 let pádu komunismu. Pozítří 9. listopadu bude připomínka skutečného pádu Berlínské zdi, což bylo symbolické pro ty další procesy v tehdejším takzvaném východním bloku. A analyzuje se, činí se určitá reflexe, co se povedlo, co se nepovedlo. Samozřejmě já si nedělám nárok, že bych tady všechno vystihl, ale přesto bych chtěl tak nějak jako přispět do toho viníku toho přemýšlení tím, že je třeba říci přes všechny nešvary, že jsme získali svobodu a že se opravdu viditelně učinilo mnoho a mnoho pozitivního. Především ten vzhled našich vesnic, našich měst se změnil. Rozkvět regionů, vznikly různé neziskové organizace. Ta iniciativa různých skupin jednotlivců ve prospěch těch druhých, lidskoprávní neziskovky, charitativní neziskovsky, zároveň se dnes už mohou na veřejnosti objevovat i lidé handicapovaní, což před rokem 89 nebylo, protože vládla taková ta ideologie, že budujeme lepší zítřky a ti slabí nemohoucí nepatří mezi nás. To jsou takové zdánlivé maličkosti, ale je dobré si je tedy připomenout. Vznikly hospice, to znamená zařízení, kde jsou ti lidé provázeni až na práh smrti. Zároveň i v otázce ekologie se učinilo mnoho, to prostředí je přece jako čistší. Já právě si všímám těch obyčejných věcí, nechci to vidět jenom v takovém tom obzoru politicko-společenském, co už dneska vnímáme jako samozřejmost, ale co samozřejmě jako není. Zároveň se raduji z toho, že je třeba pluralita školství. Jistě, dá se diskutovat o úrovni školství a perspektivě a tak dále, ale existuje soukromé církevní a školství státní. To je dobré, protože to vytváří prostředí jisté soutěživosti a ta je velmi tedy potřeba. Zároveň došlo k pokojnému rozdělení tehdejšího Československa. O několik let později víme, jaká byla krvavá válka na Balkáně. Byl uzákoněn zákon o lustracích, to znamená alespoň jakýsi pokus vyrovnání se tedy s minulostí, i když jako velmi nedokonalý. Zároveň přešly hrady, zámky do vlastnictví šlechticů. Já vím, že část českého obyvatelstva pořád ty šlechtice ráda nemá, ale jsou viditelné výsledky, jak oni se starají o ten svůj majetek a v této rvavé době, kdy vládne takové heslo urvi, co můžeš, tak najednou tady ukazuje vrstva obyvatelstva zodpovědnost vůči majetku, ne něco, co mi patří, ale co mám svěřeno a co také odkážu těm budoucím, takže to je takový důležitý kulturně morální moment. A to já velmi tedy vítám. Zároveň žijeme v pluralitní společnosti, kde jsou různé kulturní i duchovní nabídky a mohl bych pokračovat. Tudíž tohle je třeba jako vidět i v tom každodenním životě, nenechat se jenom otrávit tím, že každý den ve zprávách jsme spíše syceni různými spory, monology. Já vidím i chyby, já jsem si dobře vědom, že vznikly velmi slabé sociální vrstvy. Víte, my Pražáci máme někdy tendenci vidět tu životní úroveň naší společnosti jenom podle životní úrovně v Praze, ale člověk, když vyjede jako na venkov, tak najednou žasne, jak jsou tam nízké platy a že opravdu ti lidé mají co dělat, aby vyžili do konce měsíce. Ne, že by byli žebráky, ale rozhodně musí počítat každou korunu. A tady si myslím, že tím negativním je jistá nezodpovědnost i těch zaměstnavatelů vůči zaměstnaným, že ti zaměstnaní nejsou vnímání jako partneři. Jsou pouze vnímáni jako zdroj zisku pro ty, kdo podnikají a že je třeba lepší ochrany těch, kteří jsou zaměstnáni, protože určité části i společnosti je takové smýšlení odbory nejsou třeba, protože to je něco, co vadí svobodnému trhu. Ale svobodný trh musí být také trh spravedlivý a nemůže být jenom založen na podnětech jednotlivců nebo skupin, ale musí tady být také jistý právní řád. A já bych jako za největší chybu, i když někteří ekonomové i významní to popírají, polistopadového vývoje viděl, že ta transformace hospodářství nebyla provázena jasným právním rámcem. Protože nebyla dána pravidla a přirozeně bylo mnoho skulin, které využili různí vykukové a okradli nás všecky o miliardy a ty důsledky si neseme do dneška. A zároveň, že nebyli potrestáni ti, kteří se jasně dopustili trestněprávní viny. To bylo prokazatelné, a to tak jako oslabilo to právní vědomí. Takže já tady nechci jmenovat jako i další negativa, ale tohle bych viděl jako kořen těch chyb, které se udály po listopadu 89. Ale pozitivní je také, že jsme se stali členy NATA, Severoatlantického paktu, protože díky Bohu za to, už skoro 70 let jsme nezažili v našem prostoru válku. A víme, co to udělalo na Balkáně začátkem 90 let a zároveň patříme i do toho společenství Evropské unie, což zase tedy zajišťuje určitou stabilitu a zároveň také ochranu proti mezinárodní kriminalitě, takže to je třeba jako vidět a těšit se z toho, že to pozitivní převažuje nad tím negativním.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvíme o roce 1989, v té souvislosti bychom mohli připomenout některé osobnosti, které přispěly k pádu komunismu. V Polsku to byl katolický kněz Jerzy Popieluszko, kterého tajná policie zavraždila 19. října 1984. Nakolik je podle vás jeho jméno známo u nás?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Jeho jméno u nás není bohužel moc známo, ale byl to jeden ze zlomových okamžiků vývoje polských novodobých dějin. To byl mladý katolický kněz, který v období Solidarity, což bylo odborové hnutí, které v době svého největšího rozkvětu v letech 80 až 81 mělo 10 milionů členů, tak chodil do jednoho podniku, kam byl poslán církví mezi dělníky a tam jim sloužil mše. Po zákazu Solidarity v prosinci 1981 vyhlášení takzvaného válečného stavu v Polsku, kdy mnoho představitelů Solidarity bylo zavřeno v čele Lechem Walesou, tak on v činnosti pokračoval a v kostele svatého Stanislava ve Varšavě sloužil každý měsíc mše, takzvané mše za vlast, kde se shromažďovaly stovky, ba tisíce lidí a ty lidi povzbuzoval, aby se nenechali otrávit tím válečným stavem, aby si zachovali svoji hrdost, měli rovnou páteř, aby si uvědomili, že jsou svobodní, rovnoprávní občané. Povzbuzoval je ve světle evangelia, přirozeně to bylo trnem tehdejší mocný, i polské státní bezpečnosti. Zároveň organizoval také charitativní pomoc, protože mnoho lidí z politických důvodů ztratilo své zaměstnání a zdroj obživy, takže vytvořil celou síť charitativní pomoci. A bohužel skončil velmi tragickým způsobem, když navštívil Bydgoszcz, což je jedno velké město na severozápadě Polska a vracel z Bydgoszcze ve večerních hodinách do Varšavy, tak byl v lese přepaden třemi příslušníky Státní bezpečnosti, zbit a potom byl vhozen u Wlockawku do řeky na jedné přehradě. Já jsem byl i na tom místě, kde byl zastaven Státní bezpečnosti a vtažen do jejich auta a pak jsem byl i na tom místě, kde byl vhozen do řeky. Jeho smrt vyvolala obrovský vzruch v polské společnosti, tehdejší vládnoucí v Polsku museli zveřejnit ty, kteří se dopustili tohoto činu a poprvé v dějinách komunistický diktatury se stalo, že příslušníci Státní bezpečnosti, opora komunistické diktatury, byli potrestáni. On se stal symbolem a byl pochován u toho kostela svatého Stanislava ve Varšavě a tam putovaly tisíce lidí, takže i jemu bychom měli být vděčni za to, že dnes svobodně dýcháme, i když to byl příslušník jiného národa.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je to tak, že před 12 lety byl zahájen proces beatifikace a z toho, co jste teď řekl, je to logické. Kdybyste měl tedy říci někoho z našinců, na koho se třeba pozapomíná v souvislosti s dobytím demokracie u nás, tedy vydobytím spíš?

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak v souvislosti s 20. výročím pádu komunismu tak se připomínají disidenti, různí politici, dobře to je v pořádku. Ale já bych připomněl jednoho velikého muže českých duchovních a kulturních dějin, a sice dirigenta Rafaela Jeronýma Kubelíka. Byl to syn význačného houslisty Jana Kubelíka a byl to opravdu světový dirigent, který, představte si, už ve 22 letech řídil Českou filharmonii. V roce 48 zůstal na Západě, stal se později občanem Spojených států a Švýcarska a propagoval českou hudbu a opravdu prezentoval českou hudbu na té nejvyšší úrovni. Patřil opravdu mezi tu dirigentskou špičku, ale byl to člověk, který byl nejen zaujat hudbou, ale byl to člověk, který také šířil dobré jméno Čech a který pomáhal aktivně i těm, kdo byli postiženi tehdejším režimem. A na tohoto člověka se zapomíná. On byl několikrát vybídnut, aby alespoň někdy řídil nějaký koncert na Pražském jaru a on řekl: "Já nevstoupím na půdu Československa, dokud tady bude vládnout komunistická diktatura." A byl v tom tedy důsledný. A já si dobře pamatuji, jak na Staroměstském náměstí, myslím, někdy v květnu nebo v černu v roce 90 řídil Českou filharmonii a hrála se Smetanova Má vlast. A měl jsem tu čest, protože toto představení jsem uváděl, si s ním podat ruku a byl to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků, už to byl starý muž, po tom koncertě vyčerpaný, ale muž, který byl šťastný, který zůstal Čechem každým coulem, že mu byla prokázána taková čest, přitom to byla čest pro nás, že tento člověk nezatrpkl a že se ujal dirigování české a brněnské filharmonie na Staroměstském náměstí. A tak se mi zdá, že by na tohoto muže se nemělo zapomínat, protože i on se zasloužil o to, že ta Berlínská zeď, která se tedy týkala i nás, byla proražena.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na Rafaela Kubelíka vzpomíná Václav Malý.

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Takže ještě jednou opakuji. Rafael Jeroným Kubelík, který je pochován na Slavíně, na vyšehradském hřbitově.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A na závěr našeho povídání v pořadu Jak to vidí ještě vaše čerstvé kulturní dojmy.

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak já jsem navštívil například divadelní představení irské autorky Carr U Kočičí bažiny. Vůbec irská dramatika teď je taková trochu módní v našich divadlech. Ta hra mě zaujala, je to v podstatě hra o rozchodu manželů, kteří se přou o své dítě, ale nakonec matka ze zoufalství to své dítě zabije. A tady bych chtěl jako zdůraznit výkon Veroniky Žilkové, vynikající herecký výkon a vůbec ta hra mě zaujala, i když je docela taková drsná, je to hra velmi tvrdá, ale doporučuji. Potom jsem viděl Havlovo odcházení v podání hradeckého divadla v divadle Na Palmovce. Je to trochu jako jiné pojetí než třeba má Slovenské národní divadlo. Já jsem viděl inscenaci Slovenského národního divadla ve Stavovském divadle v Praze někdy na jaře tohoto roku. Když jsem srovnal ty dvě inscenace, tak jsou dost jako jiné. Já nejsem žádný divadelní kritik, ale řekl bych, že to slovenské pojetí se mi líbilo více. Já jsem třeba neviděl pojetí režiséra Radoka v divadle Arše, ale rozhodně ta hra vede k zamyšlení především ta silná scéna, kdy ten hlavní aktér obelhává sám sebe a vůbec jaksi nepřipustí, že je odepsán a přimme takové ty drobty, které mu hodí nová politická garnitura. Pak bych chtěl upozornit na zajímavého malíře Otokara Lebedu, který má výstavu, takovou retrospektivní výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Byl to pouze čtyřiadvacetiletý muž a za ten krátký život, co vytvořil. Víte, já vůbec obdivuji, že v našich kulturních dějinách je několik mladých mužů, Wolker například také měl čtyřiadvacet let, Orten, kteří vytvořili takové veliké dílo v tak krátkém časovém úseku. I ten Otokar Lebeda ta výstava stojí za to si tak jako uvědomit, kudy se také obíraly naše malířské dějiny v 19. a začátku 20. století. Pak jsem viděl výstavu Rabi Löw na Pražském hradě, velmi jako zajímavou. Jen bych trochu více požadoval, aby tam bylo řečeno něco o židovských zvycích, židovských obřadech, vůbec periodizace židovského liturgického roku a všecky ty další náležitosti. To se týkalo té osoby, dozvěděl jsem se tam leccos zajímavého, ale přece to nebyl ještě takový jako hlubší vhled do židovské kultury, ale díky tomu za tuto výstavu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl Václav Malý. Jeho úvahy najdete v přepisu na internetu na www.rozhlas.cz/praha samozřejmě. Pořad Jak to vidí uslyšíte znovu v repríze po třiadvacáté hodině. Já vám děkuji. Na shledanou.

Václav MALÝ, biskup
--------------------
Na shledanou.