Jak to vidí Václav Malý - 4.12.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vladimír Kroc vám přeje dobrý poslech. Hostem pořadu Jak to vidí je v pátek 4. prosince světící biskup pražský Václav Malý. Dobrý den.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes máme svátek sv. Barbory. Barbara původně znamenalo barbarku, byla jednou z nejpopulárnějších světic středověku. Pojďme si povídat tedy chvilku o Adventu. Díváte-li se kolem sebe, máte dojem, že si jeho význam a smysl uvědomujeme?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Mně se právě zdá, že moc ne. Já nechci posuzovat, zevšeobecňovat, ale dobře pozoruji život okolo sebe. Včera večer jsem šel po Staroměstském náměstí, předevčírem jsem byl v Děčíně a všude už jako vidím takový hluk, spěch, chvat a v podstatě doba adventní má býti dobou zklidnění. Je třeba pochválit sdělovací prostředky, že v posledních letech včetně letošního roku pěkně informují o tom Adventu, o adventním věnci, co Advent znamená, kde má svůj původ, je to dobra přípravy. Vždyť si budeme připomínat o Vánocích narození Ježíše. Jsou to 4 neděle před 25. prosincem a ta doba ale úplně ztratila jakoby svůj význam, protože sice se o ní mluví, ale v podstatě jsme hnáni jiným směrem. A mně se zdá, že je jako dobré právě se trochu zbavit toho hluku a umět se ztišit, protože bychom se měli připravit na skutečné setkání symbolicky viděno, budeme slavit osobu, jejímž symbolem je světlo, tedy budeme si připomínat, že potřebujeme to životní světlo jak do svého nitra, tak do svých životních postojů, ale to vyžaduje opravdu zklidnění. Zklidnění neznamená pasivitu, neznamená, že člověk nebude nic dělat, máme své povinnosti, ale na druhé straně právě si vymezit každý den určitou chvíli, kdy tak získáme odstup od své činnost a kdy tak si říkáme - tohle je důležité, tohle bylo špatné, tohle rozhodnutí bych chtěl změnit, ale to se nedá dělat v tom hluku. A to je vlastně smysl té adventní doby. Zároveň to má být doba přípravy na setkání, víte, a my často jenom ty druhé potkáváme, což je také jako někdy dobré, ale je to málo, protože setkání znamená, že se zastavíme, že skutečně vnímáme nejen sebe, ale právě toho druhého a že komunikujeme. No, a v tom hluku těch obchodních řetězců, v tom hluku zábavy, která je intenzivněji nabízena právě teď v té předvánoční době, tak tam na nějaké pořádné setkání jakoby nebyl ani prostor a zároveň je to taková jako doba očekávání a tady jakoby se nabízí hned všechno, kup, získej a budeš mít a upokojíš své srdce. Ale člověk přece může zažívat, že se na něco těší, že něco očekává, něco pěkného, něco nepředvídatelného a tady jakoby také úplně ten prostor mizí a všechno je mu to kladeno před oči. Takže to také víceméně tak jako kazí představivost a takové to vnitřní disponování, že mě může čekat i v té rovině duchovní něco pěkného. Tohle myslím, že je tak jako smysl Adventu civilně vyjádřeno a zároveň si tak jako uvědomit, že jdeme vstříc nějakému světlu a ne, že jsme už v tom světle a že už jako v podstatě nic nového nemůžeme očekávat, protože všechno je to jako houska na krámě. Je škoda, že se toto jakoby vytrácí, na druhé straně je třeba říci, že opravdu ta informovanost o Adventu v posledních letech je mnohem lepší, a to bych chtěl pochválit všechny pracovníky ve sdělovacích prostředcích, protože je tomu věnována poměrně dost dobrá pozornost a hlavně také se vysvětluje, z čeho ten Advent vznikl, jaké má zdroje a kořeny.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste několikrát mluvil o hluku. Možná to není náhoda. Není to tak, že se snažíme něco jakoby přehlušit a u těch setkávání často si neuvědomujeme, že neumíme naslouchat nebo nejsme vyslyšeni a co se dárků týče, tak někdy to může dojít až tak daleko, že nedarujeme radost, ale chceme si toho druhého koupit, uplatit, vlastně je to možná i ..., platíme za naše špatné svědomí, že třeba nemáme na ty bližní dost času.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ten hluk někdy může být útěkem od sebe, protože to já říkám stále dokola a aplikuji to i na sebe, ono není vždycky příjemné se podívat do svého nitra, protože, když je člověk poctivý a upřímný, tak jako zjistí, že tam jsou také stíny, že tam je jako leccos nepěkného, ať už ve smýšlení, nebo že člověk má nějaké jako dluhy za nějaké své špatné činy a nechce si to třeba ani moc tak jak připustit k tělu. Na druhé straně a jak jste říkal o těch dárcích, víte, množství dárků ještě neznamená, že tomu druhému se opravdu otevírám. Někdy to může být dokonce taková hradba - já tě zahrnu dárky, ale sebe ti nedám. A myslím si, že smyslem opravdového setkání je, že člověk dává také sebe, že dává tak, jaksi jakoby obrazně řečeno všanc své nitro, otevírá se a zároveň, že se zbavuje toho, aby byl zahlcen jen sám sebou. To je teprve podstata pravého setkání s tím druhým.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Máte naladěn Český rozhlas 2, posloucháte Prahu Hosta do domu, teď pořad Jak to vidí s biskupem Václavem Malým. Richard II., tak se jmenuje chlapec zachráněný v babyboxu, je to už, tuším, čtrnácté takto odložené dítě v Praze. Jak se na to díváte?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já už jsem o tom tady mluvil někdy v minulosti, zásadně s tím souhlasím, protože díky bohu za to, že ty matky, které ze všelijakých důvodů najednou zpanikaří a chtějí se toho dítěte zbavit, že ho někde nepohodí, jak se to stalo bohužel před několika týdny na Karlově náměstí v Praze, že tady je možnost tedy to dítě odložit. Na druhé straně samozřejmě je možné také, že některá ta matka jakoby s tím už jako kalkuluje. Dostane se do nouze, to tady nebudeme posuzovat, to je třeba posuzovat individuálně a řekne si: "Ono se vlastně tolik nemusí stát, já to dítě mohu odložit," takže už jako i během toho těhotenství může oslabit vztah vůči tomu svému potomku. Ale zásadně si myslím, že je dobře, že existuje tato síť, že se zachrání spoustu lidských životů, protože ty děti přece za to nemohou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak se díváte na otázku takzvaných náhradních matek? Je to především otázka etická?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To je především otázka etická a řekl bych, že velmi tedy vážná, protože koupit ženu, která mi odnosí dítě, tak to pokládám tedy za degradaci toho krásného údobí, kdy tedy žena je těhotná, očekává svého potomka, kdy také se proměňuje i částečně její psychika, protože málo platné, protože ta mateřská vazba, to je přece jako vazba silná a má přece velmi důležité důsledky pro celý další život človíčka. To není jenom záležitost biologická, záležitost těla, ale to je také záležitost tedy obrazně řečeno duše. A přece koupit si dělohu cizí ženy, tak to znamená tu ženu porcovat na určité části, ale přece ta děloha je součást té ženy. Ta žena je nějak tak psychicky ustrojena, je to celek a zároveň tedy jaksi pronajímat i v těhle těch oblastech, kdy jakoby disponujeme svým životem, to si myslím, že jako je vážný otazník. A já tedy osobně bych s tím nesouhlasil, protože v některých státech už je toto povoleno, u nás se o tom začíná také diskutovat, protože tady se podceňuje ta vazba na to dítě a už je několik případů, o nichž bylo také informováno, že ta žena nakonec, která to dítě donosila, tak se ho nechtěla potom zbavit, že dala, nebo chtěla dát přednost tomu dítěti před tou odměnou, která byla domluvena předtím, než přijala tento stav. A zároveň také je třeba si uvědomit to dítě. To dítě se často potom ptá po svých rodičích. Já znám ve svém okolí lidi, kteří třeba nevědí o jednom ze svých rodičů, většinou je to otec a třeba i ve vysokém věku 30, 40 let najednou hledají své kořeny a jdou po těch stopách. A co tedy potom, když tedy ti rodiče vychovají takto donošené dítě a najednou to dítě se začne ptát: "Kdo je má matka?" A začne tu matku hledat a může to mít obrovské psychologické důsledky i pro to dítě. A tak bych jako řekl, že dítě se nesmí jako degradovat na chov. Je to tajemství a zároveň také si jako uvědomit, že na to dítě není nárok. Tady dneska jistě jsou metody, medicína pokračuje mílovými kroky kupředu, takže se dá jakoby říci - já si mohu všechno naplánovat a když jsou tady nějaké překážky, tak se tady naskytují různé možnosti. Pořád tady existuje adopce. Já vím, že je to bolestivé. Dovedu si představit rodiče, kteří touží po tom dítěti a hledají všechny možné způsoby, jak tedy potomka získat, ale na druhém straně pořád jako v tom je cítit já na to mám právo, já to chci, proto to musí být. Ale člověk nemůže i v těchle těch velmi citlivých záležitost jednat jenom z motivu já to chci, mně to patří, mám na to právo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pořadu Jak to vidí s Václavem Malým. Mluví se o tom, že absolventi vysokých škol mají velký problém najít uplatnění. Souvisí to podle vás hlavně s ekonomickou krizí?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já myslím, že to není jenom souvislost s ekonomickou krizí, že je to souvislost vůbec se strukturou fungování ekonomické sféry, společenské sféry v posledních letech, s tím systémem, který tady máme. Dneska se zdůrazňuje kvalifikace, rekvalifikace, vzdělanost a zároveň není vytvořen dostatečný počet míst. Mnoho lidí ztrácí zaměstnání, protože technologie pokračuje mílovými kroky a přirozeně potom stačí méně pracovních sil, aby ovládli tuto technologii, a co ti ostatní. Takže ono je třeba také dobře plánovat. Já jsem pro vzdělanost, ale na druhé straně si myslím, že dneska je až přebytek těch absolventů vysokých škol a že by v tomto mělo být jednáno uvážlivěji, protože ono to má také potom společenskou prestiž. Ale jde o to, aby člověk jako našel životní cestu, aby našel obor, ve kterém se opravdu může dobře realizovat, ve kterém se může dobře rozvinout, ale to je třeba také, aby byla dobře promyšlena ta nabídka, která je, a ne, aby se to všechno řešilo tak jakoby překotně. Takže setkáváme se i s vysokoškoláky, kteří nemohou najít zaměstnání a je to opravdu velmi frustrace. Na druhé straně, já nechci mluvit tedy o sobě, protože to bylo z úplně jiných důvodů, já jsem hodně let dělal manuálně a docela i v takovém jako nepříznivém prostředí a musím říci, že až vysokoškolák, tak mně to obrovsky jako pomohlo, když jsem si někdy mákl tedy až na dno a když jsem musel pracovat i v prostředí, které bylo nepříjemné, v prostředí, kde člověk musel se opravdu hodně tělesně namáhat. Ale to já jako nechci doporučovat, protože vím, že psychika těch vysokoškoláků, a je to pochopitelné, je zaměřena na to ano uplatnit se v tom oboru, který jsem vystudoval.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když mluvíme o školství, ony existují také dívčí katolické školy, teď mluvíme o středním školství. Jaké potom mají ty absolventky uplatnění?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem tady o tom také mluvil a právě tuto dobu adventní pokládám za dobrou připomenout. Před chvílí jsme mluvili o těch vysokoškolácích a mně se zdá, že se tak zapomíná vůbec na obor učňovského školství, které je ve veliké krizi, ty poměry tam jsou jako neutěšené a v podstatě vůbec se jako o tom jakoby nemluví. A zároveň se nemluví také o těch, kteří nemají ta východiska tak dobrá, aby se mohli automaticky uplatnit a pro ně právě katolická církev zřídila takzvané dívčí katolické školy. A mně se zdá, že je to velmi dobrý počin a podporuji ho. Já mám na starosti sám v naší arcidiecézi pražské školství a vždycky velmi rád do těchto dívčích katolických škol chodím, protože tam jsou dívky handicapované, jak mentálně, tak fyzicky, tak sociálně a mnohé z nich v podstatě nemají žádné rodinné zázemí nebo velmi rozhárané a nebyl by schopný se postavit na vlastní nohy. A projdou dvouletým cyklem v těchto školách a mají potom uplatnění jako ošetřovatelky, jako pečovatelky, některé se uchytí také jako pomocné kuchařky, zároveň se učí sociálním vztahům, učí se vnímat ty druhé a jejich potřeby. To znamená, že nejde jenom o to, aby se potom mohly uplatnit, že mají jakousi kvalifikaci, ale právě také, že lidsky vyzrají. Je to někdy smutný pohled, ale je to také jako pohled i zároveň radostný, že tam vidíte přece jako mnohé ty dívky, které mají nějakou životní perspektivu. A víte, přichází tam člověk do styku s dívkami, které třeba byly znásilněny, nebo dokonce ve 13 letech přišly do jiného stavu a podstoupily potrat, jsou tam díky, které tady někdy podlehnou prostituci, které podlehnou fetu a právě nad těmito dívkami není mávnout rukou a tyto školy přijímají tyto dívky, samozřejmě ony musí potom jako zachovat určitý řád, některé třeba dokonce i utečou, ale je tam jako o ně postaráno, uklízejí tu školu, učejí se vařit, chodí do nemocnic, do domovů důchodců, do všelijakých zařízení pro seniory, aby potom se v této oblasti mohly uplatnit a je tam speciální sociální pracovnice, která potom jim také pomáhá, když absolvují tuto dvouletou školu, aby našly zaměstnání, nebo když podlehnou fetu, tak aby podstoupily léčbu, či, když třeba přijdou do jiného stavu, tak aby to okamžitě neřešily potratem, ale aby se našla třeba jako možnost, jak to dítě vychovat. To je naprosto důležité a jsem velmi rád, že alespoň někdo se stará o tuto část mladé generace, protože o ní se nepíše, nebo se píše jenom v souvislosti s fetem, ale to je celá škála různých tedy problematik, do nichž se ty dívky dostaly, nebo z nichž tedy vycházejí a v podstatě před nimi je tma a najednou ony dostanou šanci. Tak já chci poděkovat všem pedagogům, pedagožkám, pracovníkům v těchto dívčích katolických školách, které vůbec se o tyto lidi starají a zároveň, kteří těmto lidem dávají jistou perspektivu do jejich života.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes biskup Václav Malý. Vy jste řekl, že byste rád ještě v souvislosti s událostmi roku 1989 připomenul rodinu Adámkových jako příklad těch, kteří se také zasloužili o 17. listopadu, jen se o nich nemluví. Já jsem si zadal jejich jméno do vyhledávače na internetu a ten mi vnucoval rodinu Adamsových, tak se ptám, kdo to jsou nebo byli Adámkovi?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, já pokládám tak jako za slušnost při příležitosti dvacátého výročí listopadu 89 promluvit o skutečných hrdinech, o nichž se nemluví. Minule jsem tady připomenul Rafaela Kubalíka, to byl slavný muž. Přirozeně dnes promluvím o lidech, kteří zdaleka nejsou tak známí, ale připadá mně to trochu jako nespravedlivé, že se právě mluví, ale je to dobře, o lidech, že jo, kteří nějakým výrazným způsobem se profilovali v době předlistopadové, i listopadové a třeba i polistopadové, ale že se zapomíná na ty hrdiny všedního dne. A já dneska bych chtěl připomenout rodinu Adámkovu. To byla rodina, která žila v Brně velmi početná, myslím, že měli 10 nebo dokonce 12 dětí. Ti rodiče se jmenovali Josef a Marie. Už to jakoby tak souvisí s Vánoci, jakoby taková ta Svatá rodina, ale to nebyla svatouškovská rodina. To byli prostí lidé, kteří neměli nějaké vysokoškolské vzdělání, ale naprosto otevření a já jsem tam mezi ně velmi rád chodil, protože jsem cítil takovou rodinnou soudržnost. Tam člověk najednou přišel do oázy. Všude se člověk setkával třeba s takovou nedůvěřivostí, se strachem, a to byl naprosto tedy otevřený byt pro všechny, kdo nějakým způsobem potřebovali třeba zklidnění nebo si pohovořit. Byla to rodina tradičně katolická, ale ti rodiče otevřeli dveře i těm, kteří třeba s křesťanstvím neměli nic společného. A hlavně, co je důležité, při četnosti potomstva ti rodiče právě riskovali, že také byli pod policejním dohledem a ty děti se nestávaly rukojmími, protože často slyšíme - my jsme se museli chovat tak, protože děti by nemohly studovat, protože děti by nemohly dosáhnou toho nebo onoho, a tohle jakoby pro tyto rodiče neplatilo, ale ne v tom smyslu, že by se nestarali, právě naopak se starali a ty děti tam jako nacházely domov, rozprchly se do světa, já vůbec jako nevím, kde všichni jsou a někteří z těch podepsaly dokonce chartu a velmi tvrdě to odnesly, ale ti rodiče nejen, že jim to nevyčetli, ale měli radost, že ty jejich děti získávají rovnou páteř. Tak proto jako zmiňuju tuto rodinu. Ti rodiče už jsou v Pánu, už nežijí, a já doufám, že ty děti, které vyrostly v takovémto nádherném prostředí, takže to přenášejí i do současné doby. To je tedy rodina Josefa a Marie Adámkových z Brna, ale já i dodatečně před nimi se obrovsky skláním, protože si právě vážím těchto hrdinů všedního dne. A je dobré, že mám možnost je zmínit i při příležitosti dvacátého výročí nabytí svobody po listopadu 89.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jako vždy první pátek v měsíci si povídáme v pořadu Jak to vidí se světícím biskupem pražským Václavem Malým a obvykle připravíte také nějaké kulturní tipy, takže věřím, že jste na nás nezapomněl ani dnes.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já rád sleduji cyklus české divadlo, to jsou hostující mimopražská divadla v některých pražských divadlech, Na Palmovce, nebo v Divadle v Dlouhé nebo ve Švandově divadle na Smíchově a měl jsem možnost začátkem listopadu shlédnout představení šumperského divadla hry Vladimíra Körnera Zánik samoty Berhof, ono to bylo také zfilmováno. Mě samotné to téma zaujalo, protože to je téma, kdy prchají Němci po druhé světové válce a dojde tam potom ke konfliktu, k vraždě a oni přesto jako prchnou a samozřejmě, jak se s tím také jako vyrovnávají i Češi, myslím jako téma, na které by se nemělo zapomenout a hlavně já mám jako radost, že ta mimopražská divadla přijíždějí a že člověk si tak jako může konfrontovat, co se také jako děje mimo tu naši metropoli. Takže to představení se mi líbilo, jistě lze tomu vytknout to nebo ono, ale to tady jako nebudeme rozebírat, ale zásadně jako velmi dobrý počin, protože já jsem to šumperské divadlo ještě neviděl. Potom jsem viděl Kupce benátského v Tylově divadle, to musím říci, že ta režie mě moc jako neoslovila, že tam byly dobré herecké výkony, především Jiří Štěpnička v hlavní roli, ale některé ty herecké výkony byly příliš takové jako nabubřelé, příliš jako povrchní a vůbec jako to pojetí této Shakespearovy hry mě moc jako nezaujalo, ale to je také vážné téma vztah mezi křesťany a Židy. A musím říci, že tam nedošlo k žádné ironizaci nebo zesměšnění ani jedné, ani druhé strany, tak toho si cením, i když toto představení já osobně bych tak jako příliš nedoporučoval, ale já nejsem nějaký kritik a vůbec o tom nerozhoduji. A pak jsem slyšel koncert FOK, to je symfonický orchestr hlavního města Prahy shodou okolností včera za řízení ukrajinského dirigenta Grina, kterého jsem ještě nikdy neslyšel, a hráli Šostakovičovu 10. Symfonii E-moll a já vůbec obdivují skladatele Dmitrije Šostakoviče, mám ho velmi rád. Já vím, že styl jeho hudby ne všem posluchačům takzvané klasické hudby sedí, ale když člověk jako zná také ty jeho pohnuté životní osudy, na jakém pozadí on skládal tyto skladby, tak se musím tedy jenom sklonit, a to jsem si tu symfonii opravdu vychnutnal a zdá se, že /nesrozumitelné/ s takovou chutí. Tak to byly takové kulturní zážitky toho posledního měsíce, bylo jich víc, ale tohle mi tak jako nejvíce utkvělo v paměti.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Děkujeme za tipy. Teď tedy ostrý střih, protože se chci ještě zeptat na naše celodenní téma, nevím, jestli budete mít k němu nějakou glosu, protože budeme, když ho řeknu hodně zjednodušeně, mluvit o bariéře takových těch telefonních center, kterou kolem sebe staví velké společnosti. Také se s tím někdy setkáváte s tím odosobněním kontaktu se zákazníkem?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Také už jsem několikrát volal pro informace někam a najednou jsem byl odkazován, abych vytočil tohle to číslo, a potom, když chci to, abych vytočil další číslo a musím říci, že už během toho mě to docela otrávilo, než jsem se dostal aspoň na to konečné číslo, kde aspoň mi bylo jako řečeno, v kolik jedou ty vlaky nebo v kolik jedou ty autobusy. A ony dneska ty firmy mají tento zvyk a já to pokládám za něco, co nějak umenšuje lidskou komunikaci. Vím, že to není jako jednoduché, že často mohou volat také lidé, kteří místo toho, aby získali potřebnou informaci, se chtějí vypovídat a jsou na nesprávné adrese, ale mně jako děsí to odosobnění, kde se automaticky počítá s tím ti méně schopní, ti méně pohotoví, tak ty prosejeme, a ty už nás vůbec jako nemusí zajímat. Ale přece je to jako služba pro lidi a když je to služba pro lidi, tak lidi nejsou bezvadní, ne všichni jsou vzdělaní, ne všichni jsou pohotoví, tudíž bychom měli mít nástroje, abychom slušně třeba potom těmto lidem řekli - toto není správný adresát, prosím, obraťte se tam nebo onde. Zároveň je to jako ušetření také pracovních sil a všechno se to tak jako redukuje na mechanismus, na technologii a kde je potom jako lidská komunikace? A ono je to znám potom i ve vztazích manažerů vůči podřízeným, ono se to netýká jenom tedy, když člověk se má dovolat na určitou firmu, ono to potom existuje i v rámci těch podniků nebo těch firem. A já se bojím, že toto odosobnění, tato zbytková nebo velmi nízká a malá a redukovaná komunikace, že vede ke zploštění lidství, ke zploštění člověka. No, přece velikost člověka je v tom, že dovede komunikovat, že se může vyslovit, tak bych se přimlouval i za určitou nápravu, pokud je to aspoň možné v této oblasti.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl tedy světící biskup pražský Václav Malý v pořadu Jak to vidí. Děkuju a ať se vám daří. Mějte se hezky.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Děkuji. Přeji posluchačům pěknou adventní zklidněnou dobu a opravdu takové radostné Vánoce plné světla. Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Reprízu našeho povídání si můžete poslechnout večer po třiadvacáté hodině, přepis pořadu Jak to vidí najdete na internetových stránkách www.rozhlas.cz/praha.