Jak to vidí Václav Malý - 1.10.
Pátečním hostem pořadu Jak to vidí (po 8:30 hodině) byl pomocný biskup pražský Mons. Václav Malý. V článku opět nabízíme needitovaný a neautorizovaný přepis pořadu. (Od 1. září 2008 zveřejňujeme /až po 24 hodinách, u pátečního pořadu až v pondělí/ needitované přepisy půlhodinových talkshow našich hostů. Tento pořad ZDE na také najdete ve zvukové podobě.)
Jak to vidí Mons. Václav Malý ...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý poslech vám všem přeje Zuzana Burešová. Na svět kolem nás, na události, o kterých se píše a mluví, bude dnes reagovat světící biskup pražský Václav Malý, vítám vás tady, dobrý den.
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Děkuji, dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Významnou událostí určitě byla v posledních týdnech návštěva papeže Benedikta XVI. ve Velké Británii, kde to rozhodně neměl jednoduché. Většina Britů nesouhlasí s katolickou církví v řadě otázek, jako třeba celibát, postavení žen, odmítání antikoncepce a potratů. Papež se tam omluvil za pedofilní aféry, v ulicích, je nutno podotknout, protestovaly tisíce lidí, což bylo vůbec nejvíc od papežova usednutí na Svatý stolec. Jak osobně vnímáte právě tyto protesty.
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Mě zarazila především ta mediální hysterie, která předcházela jeho návštěvě. Aniž se čekalo, co řekne, jaké postoje zaujme, tak ty předsudky najednou dostaly své místo. A to bylo něco tedy děsivého a myslím si, že papež to zvládl dobře. Jistě, že nemusí každý s papežem ve všem souhlasit, proti tomu já jako vůbec nic nemám, ale nejdříve, když se vymezuji vůči nějakému člověku, tak musím trochu poznat, kdo je, co napsal, co říká, jaké postoje zaujímá, každý člověk se také vyvíjí. A papež, bývalý kardinál Joseph Ratzinger, teolog, samozřejmě také během svého života prošel určitým vývojem. A nelze zužovat tu bohatou jeho publikační činnost jenom na postoje k některým tedy morálním otázkám. Copak celou skutečnost nějak tak obsahuje jenom otázka celibátu, otázka homosexuálního partnerství, svěcení žen jako kněžek nebo biskupek. Samozřejmě jsou to vážné otázky, o nich je třeba také jako diskutovat, ale rozhodně nelze zužovat celé poselství biblické, poselství evangelia jenom na tyto otázky. A myslím si, že papež překvapil a já bych chtěl jenom se zmínit o tom, že je dobré, co tam jako řekl, ono je to podobné, co řekl při loňské návštěvě u nás. Především jemu záleží na tom, aby ukázal, že víra není proti rozumu, ale naopak, že má být víra spojena s rozumovým uvažováním, že víra není jako snění nebo útěk ze skutečnosti a že ji lze také rozumově odůvodnit. A to myslím, že je výzva, jistě je to otázka veliká, otázka obsáhlá, kterou asi nikdy úplně nevyřešíme, ale rozhodně stojí za přemýšlení. A pak si myslím, že je důležité, že tam zdůraznil otázku svědomí. On při té návštěvě blahoslavil jednoho vynikajícího muže anglické kultury a duchovního života, kardinála Johna Newmana a ten se zabýval zásadní otázkou, kterou je svědomí. A všimněme si, že otázka svědomí se celkem ani neobjevuje v médiích, to je slovo, které jakoby vymizelo. Málokdo řekne, já mám čisté svědomí, nebo já se snažím, abych měl co nejlepší svědomí. Svědomí, co to je. Je to takový vnitřní hlas, řečeno velmi pateticky, ale ve skutečnosti to znamená snaha co nejlépe rozlišovat, co je dobré a co je špatné. A to se týká každého člověka. To není soud nad člověkem, ale člověk, který nějak tak zamlčuje nebo upostraňuje své svědomí, tak rozhodně nerozvíjí plně své člověčenství. A on právě o tomto velmi pěkně mluvil. A potom mluvil také i o té společenské a hospodářské krizi, která zasahuje celý svět a zdůraznil, že jo, že chybí důvěra a že teprve, když se získá důvěra na základě také poctivosti a poctivé nabídky, tak to má dalekosáhlé důsledky pro celý ekonomický, hospodářský, duchovní i kulturní vývoj lidstva. Takže to rozhodně jako není člověk, který by se pohyboval někde v nadzemských výšinách, ale mluví zcela konkrétně, i když samozřejmě jaksi z pozice člověka, který nebude řešit konkrétní hospodářské nebo politické situace. A potom také mluvil o tom, že je veliké nebezpečí, že se v evropských společnostech privatizuje náboženství. Na jedné straně je špatné ten náboženský radikalismus, fanatismus, fundamentalismus, o tom myslím, že nemusíme diskutovat. Ale přece jako náboženství jako takové, je nositelem určitých hodnot, životních postojů, zároveň dává dohromady lidi, kteří mají nějaký cíl a není možné náboženství jenom vsunout do soukromé sféry a v podstatě říci, ve veřejné sféře nemá co do činění. Jak jsem právě mluvil o některých těch hodnotách, tak ty se týkají každého člověka a třeba v našem evropském kontextu jsou nemyslitelné bez židovsko-křesťanské tradice. Tudíž říci, to je jenom jako moje vnitřní záležitost, ale vnější projev, to už jako by nebylo vhodné, tak to není jako úplně, bych řekl, čisté prostředí duchovní a společenské. Tak já bych zdůraznil jenom tyto momenty, o nichž tam papež hovořil a které se dotýkají tedy i nás. Znova říkám, jistě, že lze diskutovat o některých jeho krocích, ale to důležité, co on tam řekl, tak to, myslím, nad tím stojí se zamyslet. Také sdělovací prostředky potom trochu změnily svůj názor, já například pokládám za veliký anachronismus, že v čele anglikánské církve dosud je král nebo královna. To myslím, že přece jako už ve vývoji katolické církve došlo opravdu k pokroku, že to spojení světské a duchovní moci v osobě papeže, bohužel, které dosti dlouho trvalo, tak že nakonec bylo rozetnuto a že dneska žádný papež si nebude činit nárok, i když stojí tedy v čele velikého počtu věřících, nebude si činit nárok na to, aby také měl politickou moc. Ale to už jsou věci k diskusi, tím já jako nechci kritizovat anglikánskou církev, protože tam je spoustu vynikajících teologů, vynikajících mužů a žen, ale to by si vyžadovalo jako jiný čas a jiný prostor. Tak tohle bych řekl jenom k té papežské návštěvě, že je důležité nejdříve toho člověka vyslechnout, nejdříve se seznámit s jeho myšlenkami a potom teprve se vyrovnávat s tím, co on řekl, nebo jaké postoje zaujal.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč si právě myslíte, to už je moje poslední otázka v této souvislosti, že média větší pozornost věnovaly právě těm protestům, než právě myšlenkám Benedikta XVI., o kterých jste teď mluvil.
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak já si také kladu otázku vůbec na té demokracii ve Velké Británii, ale to je zase na další diskusi, protože bych řekl, o české společnosti se říká, že je to nejateističtější společnost v Evropě. A loňská návštěva proběhla v klidu, jistě že ne všichni třeba byli nadšeni, ale rozhodně nedošlo k takovým trapným jednostranným vystoupením jako ve Velké Británii. A já bych řekl, že na to mají tedy také podíl i média, že dávají těmto jednotlivcům, kteří naprosto nekriticky papeže hodnotí, veliký prostor a potom to tak jako vypadá, že takřka celá britská společnost si myslí, že jo, že papež je jenom zpáteční.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Soudí světící biskup pražský Václav Malý, náš dnešní host. Česko navštívil Raymond Moody, americký filosof a psychiatr, autor knihy Život po životě, která se stala počátkem 90.let naprostým bestsellerem. Seznámil čtenáře s výsledky svého výzkumu na téma, co člověka čeká po smrti. Jedná se o vzpomínky lidí, kteří přežili klinickou smrt. Jen to tak jako připomínám, o čem ta kniha je, přitom jsem přesvědčená, že řada lidí to četla, věřím, že i vy. Co o tom soudíte?
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Je to velmi atraktivní téma, protože každý člověk, který se zamýšlí nad svým životem, tak se ptá, opravdu fyzickou smrtí všechno končí? A samozřejmě této otázce velmi vyhovuje Raymond Moody, který razí tedy tezi, že už jsou jedinci, kteří se dostali za práh a kteří v podstatě nám ukázali, že existuje i život po smrti. Ale tady bych byl velmi opatrný. Je pravda, že on říká, že pro to není ještě důkaz, že je to jenom jako svědectví jednotlivců, kteří byli tedy v klinické smrti, a to je důležité to slovo klinická smrt. To znamená, že ten člověk ještě žil, že ještě neopustil pozemské putování, i když už jako ztratil vnější vědomí. A ty zážitky jsou popsány, že jo, já jsem také četl tu knihu Život po životě a mezitím napsal další knihy, ale jsem velmi opatrný a velmi zdrženlivý, protože co se mi jako nelíbí, on sám tedy se přiznává k tomu, že teď založil takové, nazývá to divadlo mysli, kde se vyvolávají duchové mrtvých. A proti tomu já jsem, protože nechme mrtvé mrtvými, mějme pietu vůči majestátu smrti a ať už věříme v posmrtný život, nebo ne, tak si myslím, že je nedůstojné člověka stále taková ta zvědavost a dokonce jakoby vyvolávání duchů. To je samozřejmě pokušení lidstva, jak je staré, protože víme, že v Řecku byly věštírny, byla různá orákula, že to člověka jako velmi přitahuje, že je to něco, na co by, jako nemá odpověď a čeho by se chtěl dotknout. A on vlastně s tímhle tím pracuje a je to jistá tedy taková manipulace a rozhodně tedy to nemá co do činění s vědou, ať je to lékař a psycholog, tak myslím, že se tady dotýká oblasti velmi tedy opovážlivě a že by měl být střízlivější. On samozřejmě říká, že když o tom jako mluví a když podává ta svědectví a publikuje, že to člověka zbavuje strachu ze smrti, že je to jakási útěcha, že fyzickou smrtí všechno nekončí. To já bych jako bral, ale samozřejmě myslím si, že když máme strach ze smrti, byť třeba někteří z nás jsme věřící, tak že to není nic jako mimořádného. A že asi přece jako jsou okamžiky, kdy každý nějak tak jako se zalekne. Já se k tomu také přiznám, ne, že bych se jaksi řítil smrti vstříc, rád žiji, raduji se ze života, raduji se ze všeho pěkného, co život přináší a rozhodně tedy nejsem ten, kterej už by počítal, kdy už jako zemře a bude to bezvadné. I když věřím v nový život po smrti. Já bych právě to chtěl jenom ještě srovnat s tím, v co jako věří křesťané, on také jako v jednom svém rozhovoru řekl, že je mystik, ale že není nábožensky založený. A tehdy jsem poznal, že ten člověk má jako zmatek ve své mysli. Na jedné straně ta zvědavost, kterou on tak jako podporuje, že tedy po smrti je nějaký život a na druhé straně řekne se mystik a je nenábožensky založený. Ale přece mystikové jsou v různých náboženských tradicích, takzvaný súfismus v islámu, je celá mystická tradice v křesťanské tradici, v židovské tradici, v hinduistické tradici i v buddhistické. A mystik jako znamená člověk, který nějak tak jako dovede ztlumit své vnější podněty a dovede nějakým způsobem se spojit s tím tajemstvím bytí, jehož je součástí. Ať už tedy věří v osobního Boha, nebo ne. Ale má to co do činění s náboženstvím, protože náboženství ve vlastním slova smyslu znamená vztahovost vůči skutečnosti, jejíž já jsem jenom jako součástí a kterou nemám ve své moci. Takže on je to trochu takový jako rozpor, protože on myslí, když řekne, že není nábožensky založený, že nepraktikuje víru, nebo nepraktikuje své životní postoje v žádné církvi, ale to je přece jako něco jiného. Tak tady jsem poznal, že i tento člověk, který se celý život zabývá těmito vážnými otázkami, tak že má zmatek ve své mysli. Já bych jenom chtěl říci, jak oproti tomu Bible je velmi střízlivá, ano, Bible říká, především je to rozvinuto potom tedy v takzvaném Novém zákoně, ale už se to týká i posledních staletí před vystoupením Ježíše. Ano, život po smrti, ale je to nový život, není to reinkarnace, zůstává zachována identita člověka, ale nic o tom nemohu říci, nemohu to popsat a nemohu ani říci, je to světlo, ke kterému dospěju nějakým tunelem. Je to nějaká bytostná touha, že lidské bytí nezaniká, ale že přichází do nového způsobu života. Nic víc o tom říci nemohu a o tom svědčí tedy i ta svědectví evangelia, že jo, ta takzvaná zjevení Ježíšova, která v podstatě znamenají, že najednou došlo k proměně těch slabošských učedníků a že najednou se jim objasnilo, co znamenala ta Ježíšova smrt na kříži a jeho vystoupení. Předtím tomu pořádně nerozuměli a dokonce od toho utekli. Takže tady můžeme se nějak tak jako blížit k tomu tajemství toho nového života Ježíšova, ale nic o tom nemůžeme říci. Já také tedy tuto naději mám, ale jsem velmi jako střízlivý vůbec jako o tom hovořit. Tak to bych řekl jenom k tomu Raymondu Moodymu, protože samozřejmě to vzbudilo i u nás obrovskou pozornost, jsou to otázky, že jo, které člověka tak jako natřesou. Člověk je celý jako rozechvělý a už by chtěl vědět, jak to je. Nevíme, jak to je.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Už přejdeme k dalšímu tématu, protože otázky života a smrti, ty nás pronásledují celý život a je pravda, že ta kniha na někoho opravdu působí tak, že ho zbavuje toho strachu ze smrti a v těch 90.letech to ti lidé přijali právě s tímto vědomím. A to napětí z nich jakoby opadlo. Ale nemá cenu další debatu k tomu vést. Pojďme k tématu, které zase rozvířilo velkou diskusi, před několika týdny německá kancléřka Angela Merkelová ocenila dánského kreslíře Kurta Westergaarda, autora velice kontroverzní karikatury Proroka Mohameda. Bylo to na místě to ocenění?
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
V tomto mě paní kancléřka velmi zklamala. Já vím, že ona je demokratka, je to schopná žena, mimochodem i díky ní Česká republika úplně nezaniká v rámci těch molochů v Evropské unii, to je třeba říci, má o to zásluhu a vnímá tedy i naši republiku jako důstojného partnera evropských spoluhráčů, ale tohle to myslím, že nebyl vydařilý krok. Já jsem přirozeně pro to, aby byla svoboda slova, ale svoboda slova končí pro mě tam, kde bych tím slovem mohl ublížit někomu. Já nemusím sdílet se všemi stejné názory, mám své názory, mám své životní postoje a rozhodně nesouhlasím ve všem třeba s těmi muslimy. Ale na druhé straně, když vím, že pro ně Prorok Mohamed je zásadní postavou, tak nebudu dráždit jejich smýšlení, jejich víru, jejich vztah k Mohamedovi tím, že budu rozšiřovat karikatury, které budu potom tedy spojovat ještě s tím radikalismem, fundamentalismem, s nímž nesouhlasím. Protože islám, to je bohaté pole různých také duchovních postojů, to nejsou jenom jako teroristé, ale o tom už jsme tady mluvili, to tady nechci rozvíjet. Ale to, co uráží toho druhého, tak toho já se raději jako zřeknu. Takže ta svoboda slova má také své hranice a myslím si, že urážet někoho, vysmívat se někomu ve jménu svobody slova, že to není člověka důstojné. A mě jako opravdu zlobilo, jak bylo mnoho obhájců karikaturisty dánského i dalších, kteří říkali, no, ale tím se provokuje a tím se staví zrcadlo těm radikálním muslimům. Tady nejde jenom o to, že to může vyvolat vlnu násilí ze strany muslimů, to myslím, že je jako až druhotné, ale že jde o zásadu, že přece jako já musím také žít v zodpovědnosti a v nějaké citlivosti vůči jinak smýšlejícím. Já také si přeji jako křesťan, aby druzí byli vůči mně citliví, také mě uráží, když Ježíš je karikován různými jako způsoby, protože pro mě Ježíš je zásadní postavou. A já si ho jako vážím a mám k němu nějaký živý vztah a uráží mě veškeré takové ironizování jeho postavy a samozřejmě tam musí tedy končit svoboda slova. To není žádná cenzura, to nemá nic společného s ideologií, to nemá nic společného s nějakým radikálním ideologizujícím systémem, ale s obyčejnou lidskou tolerancí a lidskou slušností. Tak tady myslím, že Angela Merkelová šlápla vedle a já, ač se hlásím ke svobodě slova a za tu svobodu slova jsem se snažil také bojovat i v minulosti, tak tady se s Angelou naprosto teď rozcházím.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Někteří komentátoři v německých denících napsali, že tímto krokem Angela Merkelová dala jasně najevo, že necouvne před hrozbami islámských fanatiků.
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, právě, ale to už je takový politický kalkul, já chápu asi, jaké motivy k tomu měla, ale tohle rozhodně není ta nejlepší cesta.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Svět už se brzy dozví, kdo se stane nositelem Nobelovy ceny míru, kdo je vaším kandidátem?
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak mým kandidátem je pan Liou Siao-po, je to literární kritik čínský, který bohužel byl odsouzen na 11 let vězení. A nedávno jsem společně s Václavem Havlem a paní Danou Němcovou poslal dopis výboru, který rozhoduje o udělení Nobelovy ceny, aby dostal tento člověk symbol čestného zápasu o lidskou důstojnost tuto cenu. Vzbudilo to velikou pozornost, tento dopis byl publikován v New York Times, potom International Herald Tribune, ale co mě potěšilo, na tento náš podnět reagovalo 300 významných Číňanů, profesorů, různých obhájců lidských práv rozsetých po celé Číně, kteří tento podnět podpořili. Já jsem sám tohoto pána kdysi potkal v Pekingu v roce 2005 a oni ve své podpoře toho našeho návrhu píší a to bych jako zdůraznil, že se hlásí k pokojnému přechodu k moderní demokratické vládě, jak k tomu došlo také u nás v roce 1989 a že se hlásí k univerzalitě lidských práv. A tuhle tu myšlenku já bych jako zdůraznil, protože často se říká, víte, lidská práva, ta souvisí jenom s určitým kulturním prostředím, s určitou kulturní tradicí, jistě, že nikdo nebude popírat čínskou bohatou historii a kulturu, ale že oni se právě hlásí k univerzitě lidských práv, protože ponižovat někoho, nebo znásilňovat svědomí někoho, tak to myslím, že je všeobecně platné měřítko, že je všeobecně špatný čin a proti němu je třeba se vzepřít a protestovat. Tak tady jsme úplně na jedné vlně s lidmi, kteří pocházejí z jiného prostředí, někteří jsou také třeba i ovlivněni konfucianismem, takovou zásadní duchovní tradicí a kulturní tradicí čínské historie. Někteří z nich jsou stoupenci různých tedy náboženských tradic, někteří se nehlásí k žádné. Ale tady v tom jsme na jedné lodi. A z toho mám tedy velikou radost a proto takové ty různé komentáře, já čtu poměrně dost komentářů ohledně Číny, všichni jsou Čínou fascinováni. Víte, já jsem tam byl, takže těmi bulváry v Pekingu se vůbec nedám ošálit, protože jsem viděl chudinské čtvrtě, desetitisíce chudáků na pekingských předměstích, které samozřejmě ten, kdo jede jenom z letiště k těm bulvárům, tak to vůbec jako nevidí, takže tím se jako já nenechám úplně ošálit a trošku jako o té realitě Číny vím. A všichni jsou fascinováni tím otevřeným trhem, jistě je třeba Čínu otevřít, podporovat v otevřenosti, díky Bohu za to, že se tam zvyšuje životní úroveň pro dost značnou část obyvatelstva, i když velká část zůstává pod hranicí i chudoby, i toho základního živobytí. Ale na druhé straně je právě třeba ten přístup pořád poměřovat také stavem respektování lidských práv. A to je tedy velmi špatné, tam jsou dodnes stovky, tisíce vězňů svědomí a symbolem těchto vězňů je tento ctihodný muž a jsem rád tedy, že došlo k této aktivitě a že to podpořili ti významní, čestní lidé i v Číně.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale musíme hned vzápětí dodat, že Čína je veliký hráč ve světovém hospodářství a asi zřejmě se možná některá místa zaleknou toho, aby se nositelem Nobelovy ceny míru právě stal čínský disident.
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, to asi jo, protože už reagovalo i čínské ministerstvo zahraničí, díky Bohu za to, že se čertí čínské ministerstvo zahraničí, protože je vidět, že se to dotklo neuralgického bodu. A samozřejmě mnozí západní politici a představitelé podlézají Číně a ze strachu, aby neztratili trhy, tak v podstatě nechávají otázku lidských práv stranou. Ale ta Čína potřebuje také svět, to je obrovský trh a to je oboustranná tedy potřebnost, tudíž nejen my potřebujeme Čínu, ale Čína potřebuje také nás. A bohužel to si často zodpovědní představitelé i evropských států málo uvědomují. Tak bych byl rád, kdyby tak nějak jako očistili trochu své svědomí a opustili také někdy jenom takový ten čirý pragmatismus.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdo se stane nositelem Nobelovy ceny míru, to se dozvíme přesně 8. října. Ta půlhodinka s vámi, pane biskupe, velice rychle utíká. A poslední téma si vždy přejete jedno jediné, a to je takový váš kulturní přehled, kde jste byl, co jste zajímavého viděl a kam byste pozval naše posluchače.
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Protože je málo času, tak jenom řeknu o jedné návštěvě, a sice jsem nedávno slyšel koncert Pražské komorní filharmonie. Řídil ji mladý dirigent Jakub Hrůša, tuto filharmonii probudil v život náš vynikající dirigent Jiří Bělohlávek. A jeho důstojným pokračovatelem a opravdu dobrým žákem je už zmíněný dirigent Jakub Hrůša. Musím říci, že to je mladý soubor, který hraje nejen tedy s nadšením, ale se zaujetím a který se snaží postihnout hloubku těch prezentovaných děl. Je tam touha něco sdělovat. Je tam obrovská píle, obrovská souhra mezi dirigentem a mezi tím orchestrem. A toho si tedy velmi vážím a to je pro mě naděje, bohužel tento orchestr se potýká s finančními potížemi a tak bych si přál, aby se našlo více velkorysých mecenášů a sponzorů, kteří právě tento kulturní skvost by podporovali a těmto mladým lidem dali jako další perspektivu. Zpívala při tom, při jedné té skladbě Richarda Strausse písně pro orchestr Kateřina Kněžíková, což je dneska už operní pěvkyně Národního divadla v Praze, také velký mladý talent. Takže jsem měl radost, že tady roste také i mladá generace, která přenáší tu obrovskou kulturní kontinuitu dál. Díky tomuto orchestru, díky Jakubu Hrůšovi a obrovsky jim fandím. O ostatních kulturních počincích už nemám čas, abych hovořil.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Necháme si to zase na příště a možná i některé další kulturní zážitky přibudou. Naším hostem byl dnes světící biskup pražský Václav Malý, děkuji za váš čas a příště se budu opět těšit na slyšenou a na viděnou.
Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Na slyšenou a přeji pěkný a klidný víkend všem posluchačům. Děkuji.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.