Jak to vidí Tomáš Halík - 28.4.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vladimír Kroc vám přeje dobrý dne. Začíná pořad Jak to vidí. Dnes je hostem profesor Tomáš Halík. Vítejte, dobrý den.
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Dobré jitro.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pátek bude poslední rozloučení s kardinálem Tomášem Špidlíkem, který zemřel 16. dubna ve Vatikánu ve věku 90 let. Jak na tuto osobnost budete vzpomínat?
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Účastním se toho pohřbu a na Tomáše Špidlíka nezapomenu nikdy. Víte, to byl jeden z lidí, kteří byli také daleko více známi v zahraničí než doma. Bylo hodně teďka napsáno o jeho rozsáhlém díle. On byl jeden z největších expertů na východní křesťanskou spiritualitu a autor mnoha knížek. Ale zároveň lidé velmi vzpomínají na jeho osobnost. Já bych chtěl připomenout, že to byl člověk, který velmi dobře využíval média. On řadu desetiletí měl pravidelný pořad na vatikánském rozhlasu, kterým ovlivnil celou řadu kněží, kteří si podle toho připravovali také svá nedělní kázání a byl také velkým přítelem internetu a e-mailu. My jsme se měli velmi rádi a byl jsem si jist, když mu pošlu e-mail, tak během několika hodin přijde z Vatikánu velmi srdečná odpověď.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Četl jsem o něm jako o kardinálovi s notebookem.
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Ano a zároveň všichni, kdo ho poznali, tak pamatují na jeho báječný humor. To byla taková studnice anekdot. My jsme jednou spolu šli přes Řím několik hodin, to bylo snad 300 anekdot, co jsem od něho slyšel a některými dosud boduji. Na něm byla jedna zajímavá věc. Víte, jak ho strašně dobře přijala česká společnost, když se tady poprvé jaksi fyzicky objevil po těch mnoha letech života v exilu. My jsme věděli, ano, je to autor mnoha knih a je to člověk, který taky měl neuvěřitelné styky, tedy měl taky zřejmě velmi dlouhé prsty, protože on říkal, ten kontakt s tím Východem, to nemůže být kontakt jen přes knížky, to musí být osobní kontakt. A já za nimi nejedu jako za pravoslavnými, já za nimi jedu jako za přáteli. A skutečně prolamoval takovou tu zeď toho pravoslavného strachu před tím Západem, katolicismem a Evropou. A já si myslím, že to ještě přinese veliké plody. A právě současný papež také velmi jaksi se snaží o ten dobrý kontakt s Východem. Ale ještě se vracím k tomu, jak on zapůsobil na tu českou společnost. To bylo neuvěřitelné a já jsem si uvědomil, že byť, a mluvili jsme o tom už tady několikrát i spolu, v té české společnosti jsou takové ty zakořeněné předsudky o církvi a ten strašlivý obraz církve a lidé rádi hltají i všecky možné ty skandály, protože to utvrzuje v tom obrazu. Ale pravděpodobně i v té naší společnosti je jakási potřeba u lidí, pokud nejsou naprosto zavilí a zabetonovaní nepřátelé, aby z toho křesťanského prostředí vyšel nějaký věrohodný, sympatický, oslovující hlas. I pro lidi, kteří nejsou věřící, tak najednou tenhle ten člověk, který byl tedy jezuita a kardinál, tou svojí jednak noblesou, vzdělaností, ale také tou svojí vlídností, lidskostí, humorem, tím, že bylo vidět, že to, co říká, tak jde opravdu z jeho srdce, to není něco, co se naučil nebo že by byl tlampačem nějaké instituce, to byl člověk, který za tím, co říkal, stál svojí meditací, svým studiem, svým přesvědčením, svým srdcem. Byl to člověk, který nebyl nějak falešně skromný. On dovedl velice hezky jaksi se vždycky pochlubit, kde jsou ty jeho knihy čteny a kdo je čte, že je čte Mitterand a že byly právě přeloženy do arabštiny a tak dále. A samozřejmě lidé zakomplexovaní a závistiví tohle to ironizovali. Ale mně to vždycky udělalo radost, že prostě náš krajan je člověk, který je takto ctěn. Takže, byl si vědom své ceny, ale rozhodně v něm nebyla arogance a pýcha. Veliká lidská vlídnost a vnitřní svoboda, to byl.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O jeho výjimečnosti svědčí kromě jiného i to, že Česká televize bude na druhém programu v pátek vysílat v přímém přenosu právě ono rozloučení z velehradské baziliky, kde bude Tomáš Halík přítomen. Ostatně 90 let, kterých se dožil kardinál Špidlík, to je požehnaný věk.
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
To je požehnaný věk.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Český rozhlas 2 - Praha, pořad Jak to vidí Tomáš Halík. Vy jste se vrátil z pracovní návštěvy Polska. Kromě jiného jste se tam zúčastnil konference nazývané Dny Józefa Tischnera. Pojďme alespoň krátce připomenout tohoto polského filozofa, teologa. On byl vlastně prvním kaplanem hnutí Solidarita.
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Ano. To byl velmi významný polský filozof, kněz, profesor, který napsal řadu vynikajících knih. Také velmi pracoval s mládeží jako duchovní pro univerzitní mládež. A byl to člověk také velmi politicky aktivním. Byl takovým duchovním otcem toho hnutí Solidarita. On sloužil tu první mši na tom zahajovacím sjezdu tohoto prvního nekomunistického odborového hnutí v sovětském bloku, měl tam památné kázání a vydal také knihu Etika solidarity, která byla jakýmsi duchovním manifestem tohoto hnutí. A také po těch převratech koncem 80. Let byl velmi společensky angažován a on nesnášel takový ten úzkoprsý, klerikální, politický, konzervativní katolicismus. Zcela nepokrytě podporoval některé ty liberální strany politické, šlo mu opravdu o demokracii. Někteří lidé v církvi ho nesnášeli, začali ho velebit až po jeho smrti. Ale polská společnost jako taková si ho nesmírně vážila. A víte, já jsem navštívil v Polsku kromě jiného jedno takové velmi zajímavé místo, kde tohle to všechno začalo. To je místo blízko Varšavy, které se jmenuje Laski, neboli Lesíky, a tam jeden kněz v době, v 20. letech 20. století založil jednak takový ústav pro slepé děti, ale pak řekl, musíme něco dělat také pro tu duchovní slepotu dnešního světa. A tak tam shromáždil intelektuály, kteří tam pravidelně jezdili a tam se zrodil takový otevřený ekumenický, hluboce spirituální a filozofický polský katolicismus, který byl opakem právě takového toho triumfálního mocenského, nacionálního katolicismu spojené s katolickou mocí. Tady to mělo svoji hlubokou dimenzi spirituální, ale také bylo otevřeno na Západ, kam přijížděli ti velcí francouzští myslitelé. A na tohle to hnutí potom navázal /nesrozumitelné/, to hnutí Znak nebo skupina Znak a také Tischner a Wojtyla. Tischner byl velký přítel Jana Pavla II., který ho chránil před těmi konzervativními útoky. No a ti jeho žáci, protože těch je velice mnoho, tak založili tuto tradici Dnů Józefa Tischnera. My podobně máme Dny Jozefa Zvěřiny, který byl také jistou analogií Tischnerovou v našem prostředí. A tam si vždycky zvou nějaké myslitele ze světa. Před několika lety to byl Charles Taylor, jeden z největších žijících filozofů, nositel Templetonovy ceny, té analogie Nobelovy ceny v oblasti duchovních věd. A letos jsem tím hlavním řečníkem byl já a měl jsem tam přednášku, kterou jsem nazval Solidarita poutníků o toleranci v dnešním světě, kde říkám: už nestačí jenom jakási tolerance, ale musíme si uvědomit, že jsou prostě různé směry lidí, kteří jsou v duchovním pohybu v tom světě v pohybu a můžeme cítit tu solidaritu poutníků. A po té mé přednášce, té se účastnilo asi 7 tisíc lidí v té velké aule Jagelonské univerzity, jsme měli s Charlesem Taylorem, který opět přijel z Kanady, on působil v Oxfordu, pak v Americe, nyní se vrátil do své rodné Kanady. A měli jsme takový veřejný dialog a myslím si, že to bylo velmi zajímavé.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ostatně, abychom si přiblížili osobnost Józefa Tischnera, tak ve zkratce můžeme říci to, co občas píší Poláci - Halík je český Tischner. Tak to jenom pro představu. Pane profesore, bylo to vlastně první vaše osobní setkání se zmíněným kanadským filozofem Charlesem Taylorem?
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Ano. Já jsem samozřejmě znal jeho dílo, přednáším o něm také na univerzitě, ale osobně jsme se setkali poprvé a byl jsem velmi rád. Mně se zdálo, že jeho oslovila i ta moje přednáška a řekli jsme si, že zůstaneme v nějakém osobním kontaktu. Ale pak následovala ještě celá řada dalších přednášek, uvedení knih, setkání s nejrůznějšími zajímavými lidmi. Vždycky tradicí mého polského pobytu je takový varšavský oběd v jedné restauraci s Adamem Michnikem, kterého také znám ještě z dob disidentských, významným polským novinářem, a celou řadou biskupů a tak dál.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Polsko postihla národní tragédie, mluvilo se o druhé Katyni, kdy po 70 letech zemřelo při leteckém neštěstí bezmála 100 lidí včetně tedy prezidentského páru, takže jistě jste se nevyhnuli hovoru i na toto téma.
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Ano, o tom jsme hovořili se všemi a mě ten /nesrozumitelné/ strašně zajímá, protože na jedné straně na určitou dobu opravdu sjednotil polskou společnost a všichni si uvědomme, že to přineslo jednu velmi důležitou věc, že i v tom mezinárodním kontextu najednou to, k čemu ta návštěva byla zaměřena, ty události v Katyni se připomněli světové veřejnosti a tentokrát i veřejnosti ruské. Každý národ má své stinné momenty v historii a nerad se k nim přiznává. A pro Rusko, které tak pomalinku uznává ty Stalinovy zločiny, přece jenom ten jeden z největších, tenhle ten strašlivý, zlý, zákeřný masakr tolika desítek tisíc polské intelektuální elity vlastně, jakési vykastrování intelektuální a politické toho polského národa, to bylo velkým zločinem sovětského Ruska vůči Polsku srovnatelné s tím, když Sovětský svaz nečinně přihlížel varšavskému povstání a čekal, až Němci prostě zničí Varšavu, ačkoliv mohli zasáhnout. Takže, tahle ta věc byla připomenuta. Na druhé straně ale dnes se zase ta polská společnost polarizuje. Víte, oni vycházejí najevo některé věci, které jsou nepříjemné. Například to, že přece jenom za tu katastrofu určitou odpovědnost a možná ve dvojím slova smyslu nese sám prezident Lech Kaczynski, protože to, že uskutečnil tuhle tu návštěvu a jak ji uskutečnil, bylo z velké části motivováno tím, že udělal jakýsi trucpodnik vůči svému politickému rivalovi Donaldu Tuskovi, který několik dní před tím se tam setkal s Putinem. Lech Kaczynski to nevydržel a chtěl ho trumfnout, chtěl udělat jakousi politickou předvolební manifestaci a toho svého prezidentského letadla nepustil novináře, kteří s ním normálně jezdí, tím se zachránili, ale vlastně tam přizval veškerou polskou elitu z oblasti politické, kulturní, akademické, církevní, vojenské a chtěl prostě ukázat jaksi tu svojí důležitost vůči tomu Tuskovi. No a bohužel to skončilo takhle. No a je dokonce pravděpodobné, samozřejmě tohle je zatím hypotéza a velice nervózně se očekává ten výsledek těch záznamů z černých skříněk, že to byl právě Kaczynski, který bezprostředně, anebo prostřednictvím vrchního velitele těch vzdušných sil dal pilotovi rozkaz, aby přistál i v těch podmínkách. On to udělal už jednou v Gruzii, kdy jako vrchní velitel vojska poručil pilotovi, aby přistál ve velice nepříznivých podmínkách. A ten pilot mu řekl, pane prezidente, vy máte odpovědnost za stát a já mám odpovědnost za toto letadlo a také za váš život, já to neudělám. A pak byl vyhozen, dokonce měl být souzen. A tenhle ten pilot, který pilotoval toto letadlo, byl tam jako druhý pilot, ten byl toho svědkem. Takže, je tedy hypotéza, že bohužel Kaczynski má svým způsobem tuhle tu katastrofu na svědomí. Ale byla to katastrofa hrozná, protože tam zemřeli skutečně vynikající lidé. Kromě jiná Anna Valentovič, žena, prostá dělnice, která měla tři třídy základní školy a dělala kurz pro analfabety. A tahle ta žena byla vlastně hrdinkou té stávky, z níž se zrodila Solidarita v okamžiku, kdy Lech Walesa to chtěl vzdát, tak Anna Valentinovič šla na tu barikádu a tam pozdvihla ten prapor. A tahle ta žena tam zahynula. A pak tam zahynula jedna taková vrstva polské společnosti, to jsem si uvědomil v rozhovoru s řadou Poláků. Víte, Poláci dělají jednu věc, která je naprosto odlišná od naší politické scény, oni ti jejich politici mají za sebou kruhy velmi vzdělaných, většinou na elitních západních univerzitách vzdělaných, chytrých, mladých lidí, kteří jsou velmi dobře zaplaceni a kteří tvoří jakési skryté zázemí těch politiků na ministerstvech i okolo těch nejrůznějších politických štábů. A to jsou lidé, kteří jsou často politicky nezávislí, takže tam zůstávají, i když se mění třeba ministr po pádu vlády a kteří způsobují přece jenom určitý typ politické kultury. Tohle je veliký rozdíl u nás, a nedávno na to upozornil jeden velmi zajímavá článek v Lidových novinách a já to také znám i ze své praxe, že mnoho těch mladých lidí u nás, my máme také už takovou vrstvu lidí, já jsem se s nimi setkával v době, kdy jsem byl v Oxfordu a na těch amerických univerzitách, kteří vystudovali Oxford, Cambridge, Harvard a kteří například byli velmi aktivní v době našeho předsednictví Evropské unii. Ale dneska většina těch lidí pracuje v zahraničí, protože tady vlastně nemají vůbec podmínky. Na těch ministerstvech naši politici tam cpou lidi podprůměrné, kteří jsou jenom jejich kývači nebo kteří jim jsou nějakým způsobem zavázáni, ne-li někde úplně části nejrůznějších mafií. A tito lidé vytvářejí důležitou vrstvu na těch našich mnohých centrálních úřadech. A tahle ta vysoce kvalifikovaná vrstva mladých lidí, ta prostě odchází do zahraničí. V Polsku tomu tak není, ovšem celá řada těchhle těch vynikajících poradců také bohužel tam zahynula.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Konstatuje profesor Tomáš Halík v dnešním vydání pořadu Jak to vidí. Www.rozhlas.cz/praha, tak to je internetová adresa, kde můžete najít přepis našeho rozhovoru s Tomášem Halíkem hned zítra. A ještě večer po 23. hodině si případně můžete poslechnout reprízu pořadu Jak to vidí. Pozdržme se ještě v Polsku. Vy jste tam kromě jiného jel představit i svoji novou knihu, tentokrát to byla tedy kniha Dotkni se ran. V té souvislosti jste byl tázán obecně, jaký je náš vztah k neštěstí?
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Ano. Já jsem měl takový pořad v polské televizi, kde ode mě žádali takový filozoficko-teologický komentář vlastně k tomu fenoménu neštěstí jistě zaměřený především na to, co Polsko právě prožívá, ale třeba i na taková neštěstí, jako jsou přírodní katastrofy, což nám připomíná ta sopka na Islandu například. A oni říkali, že tu moji knížku Dotkni se ran, která je teďka velmi čtená, je vlastně čtená také v tomto úhlu, co to znamená ty rány dnešního světa, protože tou mojí tezí je, že ty rány Kristovy, o kterých tam mluvím v té biblické scéně, jsou ty rány dnešního světa a je třeba neignorovat, nebýt lhostejný vůči ranám a neštěstí. A já jsem se tam ohradil proti takovému vulgárně-náboženskému chápání neštěstí, ke kterému bohužel někteří náboženští lidé mají sklon to chápat vždycky jako trest, že jo. Už se také vyskytla taková kázání, že zemětřesení na Haiti byl trest za to, že Haiti mělo takové a takové zákony. A tohle je něco, co je pokušením zbožného člověka, aby jaksi zachoval tu myšlenku spravedlivého Boha tváří v tvář neštěstí, že si za to ty oběti nějakým způsobem mohou, že je to trest. Proti tomuto typu vulgárního náboženského chápání se stavěl výrazně už Ježíš. Také v jedné evangelijní scéně říká, tak v jednom městě, Siloe, padla věž na lidi, zabila 18 nevinných. Myslíte si,že to byli větší hříšníci než ti ostatní? Zdaleka nebyli. Tedy křesťanská teologie právem odmítá tuhle tu představu. Celá jedna významná biblická kniha, kniha Job, je vlastně zvěstí o tom, že nemůžeme chápat neštěstí jenom jako proukt viny a na Boha se dívat jako na nějakého trestajícího člověka, který tahá za nitky za kulisami našich dějin. Já jsem říkal, já mám jiné pojetí Boha, Bůh, který je kontextem našeho života. Každá věta je srozumitelná teprve v určitém kontextu. Když neznáme kontext nějakého výroku, tak ho můžeme pochopit špatně nebo se nám může zdát absurdní. A Bůh pro mě je takovým velkým kontextem lidského života. Ale také lidských dějin. A ty jednotlivé události, když vytrhneme z tohoto kontextu, tak se nám zdají absurdní. Problém je, že tento kontext nemáme k dispozici, že je pro nás tajemstvím, že Bůh jako ten základní kontext lidského života se má k nám tak, jako se má k nám naše budoucnost. Naši budoucnost neznáme, a přesto jsme na ni totálně odkázáni. Je to něco, co je tajemství a co vyžaduje také určitou trpělivost tváří v tváří tomu tajemství. K té trpělivosti patří to, že člověk nekapituluje ani před tou branou smrti. Ten člověk, který odmítá nějakou naději, která přesahuje tento svět, tak často před tou branou smrti zmlkne. Ano, i člověk věřící musí v úctě zmlknout. My tváří v tvář té bráně smrti jsme všichni věřící. Jedni věří, že nebude nic, druzí věří, že smrt není, nebude mít to poslední slovo. Ale pro toho věřícího člověka přece jenom jeho víra, jeho naděje a láska je něčím, co jaksi překračuje tu hranici smrti. Jeden velký francouzský křesťanský filozof řekl: Milovat někoho znamená říci mu ty nezemřeš, přinejmenším pro mne nezemřeš, ta moje láska je silnější než smrt. Říká bible. A já si myslím, že je třeba v tomto smyslu hovořit o té perspektivě lásky, která překonává i ten smutek a pokušení k rezignaci nebo takové laciné sentametalitě tváří v tvář smrti. No a také jsme hovořili o tom, že každá ta katastrofa přece jenom, záleží na tom, jak ji člověk vnitřně zpracuje. A všechno to zlé přece jenom také má v sobě jakousi šanci, že jo. Tady to přinese jako určitý plod možnost jistého smíření polským a ruským národem. Najednou se ukázalo, že Rusové spolucítili s Poláky a že si také uvědomili ten historický dluh polského národa vůči polskému národu a že byli ochotni, třeba v ruské televizi se dával ten úžasný film Katyň, u nás také, když se promítal, tak lidé o něj příliš neměli zájem. V Rusku se nikdy nesměl promítat, protože upozorňuje na strašně nepříjemné věci, na tu zvířecí tvář komunismu. Takže, i tohle to. Všecko, co je tragické, také přece jenom v sobě nese jakousi šanci, ale ne automaticky, tehdy,když člověk je schopen tu situaci nějakým způsobem vnitřně zpracovat. No a samozřejmě jsme hovořili i o tom, že existují ty přírodní katastrofy. Teď jsme žili všichni tváří v tvář výbuchu sopky na Islandu. Přírodní katastrofa, která nepřinesla ani jednu lidskou oběť, že jo. Ty přírodní katastrofy většinou znamenají oběti na životech, tady nezahynul nikdo, ale obrovská část světa utrpěla šok, také hospodářský šok a zranění takové té naší pýchy, že máme, že naše civilizace už realizuje to, o čem kdysi nás nutili zpívat komunisti - poručíme větru dešti, kdy má pršet,kdy má vát. Neporučíme větru, dešti. Ta příroda je stále mocnější než člověk a tváří v tvář té pýše lidské civilizace přece jenom nám může ukázat, že jsme tvorové zranitelní, že neznáme dne ani hodiny, že celé ty naše rafinované systémy včetně toho systému dopravního a systému hospodářského mohou být v jedné minutě v důsledku vzdálené sopky druhého řádu naprosto uvedeny v chaos. Čili, asi se nemáme opírat tak příliš o tu naši technickou pýchu, uvědomit si zranitelnost té naší civilizace a snažit se budovat něco, co nebude tak snadno zranitelné. Právě ty hodnoty lidské blízkosti, lidské vzájemnosti, lidské solidarity.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Než se rozloučíme, tak bych se rád v souvislosti s vaším nebo s překladem vaší knížky Dotkni se ran do polštiny a tím, že vlastně se budou překládat nebo vyjdou letos další tři knížky, čímž nevím, jestli to říkám správně, trumfnete Bohumila Hrabala jako nejpřekládanější český spisovatel v Polsku a otázka zní, ta závěrečná, čím to, že si vás Poláci tak trochu přivlastnili?
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
No, Poláci mi skutečně říkají, vy jste se stal součástí polského kulturního života. Ty vaše knihy jsou tady bohatě, opravdu teda teďka, že mi vyjdou ty tři knihy, tak tam už trumfnu toho Bohumila Hrabala, jsem tím nejpřekládanějším českým autorem v Polsku. Ale vážím si toho nebo jsem rád, že jsem také hodně komentován, že mě opravdu citují v různých knihách, článcích. A mně nejde o to, abych nějakou slávu a tak dále, ale že mohu přispívat a obohacovat tu diskuse. A byl jsem překvapen, že třeba i ty moje knížky jsou předmětem dokonce tří diplomových a doktorských prací na té univerzitě a že za nimi stojí někteří významní polští biskupové. A to je možná odpověď na vaši otázku. Ta polská církev je hodně rozdělena. Část toho polského katolicismu tíhne k tomu triumfalismu, nacionalismu, který stále si hraje na to být prostě tou baštou, mocenskou baštou. Ale někteří velmi moudří a vzdělaní biskupové říkají ne,ta naděje polského katolicismu není v tom, nás je moc, opíráme se o tu lidovou církev. Postupem té modernizace tenhle ten typ toho tradicionálního katolicismu bude slábnout podobně, jak se to stalo třeba v Quebecku, ve Španělsku, v Irsku nyní. A my musíme být připraveni, jestli chceme být jaksi účinnou součástí polské společnosti, tak musíme daleko více vsadit na vzdělání, musíme daleko více být připraveni na to, že nebudeme tou hrdou majoritou, ale že bychom měli být kompetentním hlasem, který se vyjadřuje k těm společenským otázkám ne z pozice moci, ale z pozice toho, že skutečně věrohodně tlumočí hodnoty a říkají, ano, Češi možná mají tu výhodu, že už jsou touto minoritou a mají snad pár lidí, kteří jsou schopni toto reflektovat, představit to křesťanství ne jako nějakou moc, ne jako nějakou sílu,ale jako kompetentní hlas do diskuse, který také bere vážně ty ostatní a může těmi ostatními také být vážně brán.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí byl tentokráte profesor Tomáš Halík. Já vám děkuji a přeji krásný den. Na shledanou.
Tomáš HALÍK, prezident České křesťanské akademie
--------------------
Hezký den vám i posluchačům.