Jak to vidí Tomáš Halík - 15.9.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes profesor Univerzity Karlovy Tomáš Halík. Dobrý den.
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
Pěkné dobré jitro.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Přibližně před rokem jsme tady mluvili o návštěvě papeže Benedikta XVI. v Česku, teď se chystá do Velké Británie. Britské sázkové kanceláře před nadcházející návštěvou přijímají prý sázky, jak píší v novinách, jestli bude mít papamobil během čtyřdenní cesty nějaký defekt třeba. Jak se díváte na takový přístup k cestě hlavy katolické církve do Spojeného království?
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
Tak to je běžný bulvár, ten vždycky, který nepostihne tu intelektuální náplň té papežovy návštěvy. Papež, tento papež je skutečně významný myslitel a ty jeho projevy jsou pozoruhodné, ale samozřejmě řada lidí to není schopna reflektovat, a tak se věnuje tomu, jaké má boty, hodinky, jestli bude mít papamobil, poruchu a takové věci.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale faktem je, že 77 % Britů nesouhlasí s tím, aby z jejich daní byla hrazena návštěva papeže ve Velké Británii. Co o tom soudíte?
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
To je také obvyklý evergreen okolo těch všech papežských návštěv. Papež není jenom hlava katolické církve, ale je taky hlava státu, státu byť ne spojeného s nějakou mocí, ale diplomaticky významného a všecky hlavy států jsou placeny z daní a nikdy se předem nikdo nerozčiluje. Navíc toto je člověk, který reprezentuje jednu miliardu katolíků na světě, a to jako jediná z těch oficiálních návštěv není jenom z těch státních peněz, ale je také z velké části hrazena sbírkami věřících, tomu bylo u nás, a tomu je tak i v Británii. No, to je obvyklý evergreen. Tady je taková zvláštní věc, že BBC, která je neobyčejně prestižní stanice a já ji také strašně rád poslouchám, prakticky denně, tak má tradičně takový antikatolický osten. Teďka si na to stěžoval skotský kardinál, a je to pravda. Tam se vždycky ozývají hlasy, teďka nejčastěji toho Richarda Dawkinse, to je takový popularizátor vědy z Oxfordu, který reprezentuje takový velmi militantní ateismu, trošku připomínající ten marxistický ateismus u nás. On má před očima takové ty fundamentalisty a je jim vlastně velmi podobný v té primitivní argumentaci. Ale já si myslím, že ta návštěva bude zajímavá. Já ji budu sledovat s velikým zájmem, protože mně je neobyčejně blízký ten anglický katolicismus. Katolicismus je univerzální, celoplanetární, globální, ale přesto vždycky v těch jednotlivých kulturách má svá specifika. Ten náš byl dlouho postižen tím, že jsme byli ve stínu toho rakousko-uherského katolicismu. Ale ten anglický, ten má báječnou tradici a vlastně mně ten anglický katolicismus to byl důvod, proč já jsem vlastně konvertoval ke katolické církvi. Díky takovým myslitelům, jako byl zejména Chesterton. Chesterton je u nás znám jako autor detektivek s otcem Brownem, ale on je taky autor, pardon, závažných teologických knih, například teďka zase vyjde další český překlad jeho knihy Ortodoxie. Ta mně tenkrát ukázala katolickou církev a křesťanské učení v trošku jiném kontextu, než jak jsem byl do té doby zvyklý. Potom to jsou roma... Je zajímavé, že řada těch detektivkářů i Dorothy Sayersová byli zároveň teology. Dorothy Sayersová napsala knihu Dogma jako drama. A pak je tam celám řada romanopisců, Graham Greene u nás známý, že. Máloco mně tak ukázalo to drama víry a hříchu a milosti jako takové v románě jako je Jádro věci, Vyhaslý případ, a když jsem jaksi pomáhal lidem na té cestě objevů víry, tak jsem nedával katechismus, ale romány Grahama Greena. A pak je tam teda, i v té dávné minulosti, že, Tomáš Becket, biskup, který stál proti králi. Zaplatil to životem. Nebo svatý Tomáš More, významný renesanční myslitel, který se postavil proti Jindřichu VIII. Byl popraven a tenkrát všichni říkali Jindřichu VIII. "Sire, nedělejte to. Celá Anglie ví, že sir Tomáš je čestný muž." Takže v době, kdy u nás byli po Bílé hoře pronásledováni nekatolíci, tak daleko krvavěji byli pronásledováni katolíci, protestanti v Anglii. My jsme čítávali, když jsem působil ještě v ilegalitě v té podzemní církvi, tak jsme čítávali ty deníky těch jezuitů, kteří působili podobně v době královny Alžběty v Británii. Mnozí z nich studovali v Klementinu v Praze a pak byli popraveni, velice krvavě umučeni právě protestanty v Anglii. Takže ta katolická církev tam prošla velkými zkouškami a vždycky to byla menšinová církev, takže ona nemá takový ten triumfalismus, ona není pyšná. Ona je intelektuálně zajímavá. No a jedna postava, která byla klíčová pro ten moderní britský katolicismus, ta bude právě během téhle té návštěvy blahořečena. To byl kardinál Newman. To byl oxfordský myslitel, profesor, univerzitní kazatel, který byl takovým ztělesněním britského gentlemana, on to byl člověk i fyzicky krásný a nádherně psal, veliký rétor a napsal také tu známou definici gentlemana a také definici univerzity, univerzitního vzdělání. A on během svého studia založil, nebo vstoupil do takzvané Oxfordského hnutí, které založil myslitel Keblea a konvertoval ke katolické církvi. Tu jeho konverzi sledovala celá Anglie, on o tom napsal Apologii Pro Vita Sua, takové vysvětlení té své životní cesty. A pak pod jeho vlivem konvertovala řada intelektuálů, například mladý jezuita Gerard Manley Hopkins, který je vlastně zakladatelem moderního básnictví, volného verše. A ten Newman byl takovým velkým advokátem svědomí. Známý jeho výrok: "Než bych připil, dříve než připiju na zdraví papeže, připíjím na svědomí." Tak ten důraz na svědomí je tam hrozně důležitý. Víte, ten anglický katolicismus teďka získává dost značnou prestiž, jednak teda jsou veliká napětí v anglikánské církvi a masové přestupy do katolické církve, ale to hezky ukázal jeden komentátor. Já jsem v době smrti Jana Pavla II. a jeho pohřbu měl jako přednášku v Cambridgi na univerzitě a dívali jsme se tam na televizní přenos té návštěvy. A jeden komentátor řekl: "Tak kdysi kvůli královské svatbě, aby si Jindřich VIII. mohl vzít Annu Boleynovou, a zbavil se Kateřiny Aragonské, tak se Anglie odtrhla od katolické církve. A dnes kvůli papežskému pohřbu je přeložena královská svatba." Protože následník trůnu princ Charles měl na ten den ohlášenou svatbu a on ji odložil, aby se mohl účastnit toho pohřbu Jana Pavla II. A když jsme se tam na to dívali, tak jeden z těch reportérů BBC byl úplně ohromen a říkal: "My jsme tomu člověk nerozuměli." Najednou on byl taky zvyklý prezentovat toto papeže v takových obvyklých klišé, to je ten konzervativní papež, který nechce svěcení, že nemluví jenom o sexuálních problémech a proti potratům, najednou viděl, že celý svět zmlkl a sklonil se před autoritou toho papeže. A já nezapomenu, jak ten reportér říkal: "My jsme mu nerozuměli."
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem je dnes filozof, sociolog, náboženský profesor Tomáš Halík. Vy jste o prázdninách napsal novou knihu, jako komentář k papežově radě nevěřím, aby, nemohou-li věřit, se přesto chovali jakoby Bůh byl. Ta kniha se bude jmenovat Divadlo pro anděly a vyjde teď v říjnu.
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
Ano, ano. Já každý rok po padesátce, jak už jsem tady říkal, po padesátce opadly květy, musím vydávat plody. Do padesátky jsem se neodvážil napsat nějakou pořádnou knížku. Ale od té doby každý rok se zavírám do té poustevny a plodem zatím každý rok je kniha. A letos to bude tahle ta kniha, teďka dělám korektury a vybírám obrázky, namluvil jsem CD, které také bude tu knížku doprovázet a bude se jmenovat Divadlo pro anděly. To je narážka na jeden citát ze svatého Pavla "Stali jsme se divadlem pro svět, anděly i lidi." A skutečně jedním takovým motivem, který prostupuje tou knihou, je komentář k tomu zvláštnímu návrhu papeže, který řekl ještě jako kardinál Ratzinger, den před smrtí svého předchůdce: "Ti, kdo nemohou přijmout Boha, tak by se mohli chovat tak jakoby Bůh byl. Přijmout Boha jako hypotézu." Já si tam kladu otázku, co to vlastně znamená "chovat se jako by Bůh byl"? A není i pro nás věřící vlastně víra svým způsobem hypotéza, kterou musíme ověřovat svým životem neustále. No, a říkám například to, že člověk věří v jednoho Boha, tak to má praktické důsledky, že nechce, aby v jeho životě něco jiného hrálo roli Boha, aby nějaká strana, vůdce, národ, byly jeho Bohem. To, jestliže říká, že věří v Boha stvořitele, tak to není především to, že má zastávat nějaké teorie o vzniku světa, které by konkurovaly vědeckým výkladům, ale že se má chovat k té přírodě jako k božímu daru, jako k něčemu, co je hodno úcty a ochrany. Tím člověk podle mého názoru prokazuje víru ve stvořitele a ten člověk, který nevěří ve stvoření a stvořitele, přece jenom může také prokazovat tuto úctu k přírodě a ke stvoření. A tak podobně prostě procházím a hledám takovým ten dialog mezi tou vírou a nevírou a ji odhaluji někdy takovou tu skrytou nevíru, která někdy může být za těmi militantními projevy víry. A naopak, i někdy u lidí, kteří se považují za nevěří, přece jenom něco z toho morálního dědictví žije a je to možné oslovit. Čili já si myslím, že je to z těch mých knížek zatím myšlenkově asi nejzralejší, možná bude trošku náročnější, ale třeba ne. Včera, když jsem to četl do, když jsme natáčeli to CD, tak mě vždycky zajímá, jak zvukaři a ti všichni lidé na to reagují. A říkali, tahle ta se nám líbila nejvíc.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak tedy Divadlo pro anděly. Dvacátého sedmého září, zanedlouho v Mnichově převezmete Cenu Romana Guardiniho. Co je to za ocenění?
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
To je velmi vysoké ocenění a já si strašně vážím toho, že jde do České republiky poprvé. Tohle je cena, která je udělována každé 2 roky za, teď cituji, "vynikající zásluhy o interpretaci naší doby". Já ji přijímám s dojetím a s rozpaky, protože přede mnou ji převzali společně velké osobnosti evropské vědy a kultury jako byl nositel Nobelovy ceny Heisenberg, fyzik, nebo německý prezident Weizsäcker, nebo skladatel Carl Orff nebo dva nejvýznamnější teologové 20. století Karl Rahner a Urs von Balthasar. Já si opravdu nemyslím, že by moje dílo bylo už tak zralé, abych mohl stát v téhle té řadě. Ale samozřejmě je to pro mě závazek, je to pro mě něco, co mě naplňuje skutečně dojetím. Já si myslím, že tam hrálo roli trošku i to, že ten můj životní běh se trochu podobá běhu toho Romana Guardiniho. To byl německý, italsko-německého původu filozof náboženství, který působil jako duchovní s vysokoškolskými studenty, zároveň byl také profesorem na světské univerzitě nejprve v Berlíně, potom v Mnichově, přednášel filozofii náboženství. A byl autorem řady děl, také to neměl v církvi lehké dlouhou dobu, a to velké jednoznačné církevní ocenění, že byl papežem jmenován čestným papežským prelátem, podobně jako já, dostal až po šedesátce, takže do té doby si taky ledacos vytrpěl. Ale on tím svým dílem, tou svou publikační, pedagogickou a vědeckou činností, i tou pastorační mezi vysokoškolskou mládeží vychoval vlastně několik generací a mezi jeho žáky se počítá i současný papež Benedikt XVI., takže tahle ta cena je samozřejmě jakýmsi naznačením toho, že se mi podařilo těmi knížkami oslovit lidi i mimo ten katolický okruh, že asi bylo správné, že jsem zvolil to, že píšu knížky, které nejsou jenom pro jaksi ta zbožná četba pro věřící, ani jenom ta odborná četba pro filozofy, ale že se snažím i určitým literárním stylem oslovit širší vzdělanou veřejnost. No a teďka, že jo, v tomhle tom roce sedm mých knih vychází v pěti jazycích a podařilo se mi přejít i do toho světa amerického, kam těžko skutečně evropští autoři dnes pronikají a v Německu právě nakladatelství Hende také vychází jedna z těch mých knih, která bude při té příležitosti uvedena. Čili je to závazek, je to samozřejmě... přijede na to ministr zahraničí Schwarzenberg, který bude mít uvedení toho předání té ceny, a německý ministr a tak dále. Čili je to pocta. Ale já se tím nenafukuju a nevztahuju to jen na sebe. Zaplať Pán Bůh, že tyhle ty věci dostávám až ve stáří, kdy už člověk má trošku, nebo na prahu stáří, kdy člověk má trošku nadhled nad těmito věcmi a nenafukujeme se nad nimi. Ale chápu to i jako ocenění prostě naší kultury a naší země.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak jste řekl, tak následující den 28. září bude v Českém centru v Mnichově slavnostně uvedeno právě německé vydání knihy Vzdáleným nablízku. Vy se ale chystáte toho sedmadvacátého na Bavorské katolické akademii v Mnichově přednést přednášku na téma Moc nad mocí. Můžete něco z těch myšlenek prozradit teď?
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
Aha. Tak ono je strašně těžké hodinovou přednášku nějakým způsobem uvést, ale je zvykem, že ten kandidát té ceny při té příležitosti jednak zazní to laudatio, že v minulosti vlastně nynější papež často při předávání této ceny měl tu řeč, tentokrát to bude ministr Schwarzenberg, a potom ten laureát tedy pronese tu slavnostní přednášku podle své vlastní volby. Já jsem zvolil to téma Moc nad mocí, protože navazuje na jednu myšlenku právě toho Romana Guardiniho. On napsal takovou prorockou knížku v roce 1950 Konec novověku. A tam se zabývá vlastně tím, jak asi bude svět vypadat v té druhé polovině 20. století a některé ty jeho předpovědi se velmi, velmi splnily. Já ho tam vlastně nazývám jako jedním z předních myslitelů postmoderny, protože on mluví o tom, že končí vlastně novověk, začíná, končí ta doba moderní, začíná nějaká nová doba, byť jaksi nepatří k těm postmoderním myslitelům, jak se jim rozumí dnes. Ale hovoří tam také o tom, že bude obrovský nárůst moci nekontrolovatelné moci a že je třeba hledat nějakou moc nad mocí. A já si tam kladu otázku, jak si po roli svědomí, po roli lidských vztahů, prostě ty hodnoty, které člověku umožňují, aby ten nárůst moci kontroloval, aby prostě člověk má ve své ruce obrovskou moc, která může být destruktivní. A teď to nemyslím jenom na ty jaderné zbraně a tak dál, může zničit své životní prostředí, může zničit jaksi sama charakter lidství těmi nezodpovědnými experimenty v genetice a tak dále. Čili tady jde o naprosto podstatné věci. A lidé si musí uvědomit, že ne všechno, co můžeme ve smyslu, že to umíme, dokážeme, také můžeme ve smyslu, že to smíme, že je to mravně dovoleno. Čili je třeba nějakým způsobem probouzet to svědomí lidí, aby tato moc byla něčím kontrolována a nakonec nás nezničila, tak to bude téma vlastně té mé řeči.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V minulém týdnu slavnostně převzal arcibiskup Dominik Duka vzácnou Zlatou Bibli označovanou za knižní klenot, je opravdu drahá a výpravná. Mimochodem hosty setkání dnes budou překladatelé manželé Halasovi, kteří ji přeložili z francouzštiny. Jak se, pane profesore, díváte na moderní překlady a vůbec takovéto mimořádně výpravní vydání knihy knih?
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
Tak to je několik věcí, že. Tohle to výpravné, nádherné vydání, já jsem ho viděl, ale samozřejmě si ho nemohu dovolit, stojí asi 60 tisíc, takže je to prostě kuriozita pro sběratele. Ovšem z hlediska té knižní kultury je to významný počin, to je jedna věc, tohle to výpravné vydání. Pak je ta otázka toho konkrétního moderního překladu. Ten vyšel loni v běžnější podobě, která je k dostání v té takzvané Jeruzalémské Bible. Víte, Bible je nejpřekládanější kniha. Teďka v minulém roce byla přeložena, tuším, do 2495 nebo kolika, prostě je to okolo 2500 tisíce jazyků. A překládá se stále znova, protože je třeba obnovovat náš jazyk. Právě ten citovaný kardinál Newman, ten řekl jednou krásnou věc, že když vyjadřujeme třeba ty náboženské věci terminologií svých dědečků, tak říkáme něco jiného než naši dědečkové, protože se posouvá význam slov. A že tradice to není ustrnulost, ale tradice je právě ta dynamika, tradice je nutnost, aby se měnila forma, právě aby se zachovala věrnost obsahu, že ti, kteří lpí na té neměnné formě, tak se vlastně vzdalují tomu obsahu. Právě proto je také Bibli třeba stále znovu překládat a u nás jenom v tom posledním desetiletí vyšlo 6 různých překladů Bible. Lidé se mě ptají, který je nejlepší. Ono se to takhle nedá říct, protože každý ten překlad má jinou intenci, že některý se snaží být velmi přesný. Jiný se snaží jaksi být spíš více srozumitelný, to znamená, že se přiblíží tomu jazyku současného člověka, ovšem tím se někdy musí trošku vzdálit tomu, té přesnosti. Některý se snaží přiblížit těm orientálním jazyků, že jo, dřív se Bible překládala často buď z té latinské Vulgaty nebo z toho řeckého překladu Septuaginty. No a je zajímavé, že ta Bible se u nás velmi prodává. Lidé si uvědomují, že to je prostě základ naší kultury, ať je člověk věřící nebo nevěřící, ovšem je třeba, aby u toho byly dobré komentáře. Víte, lidé si často myslí, já si tu knížku přečtu. Ale Bible není knížka, Bible knihovna. To je 72 knih. A když ji člověk začne číst jako román od začátku, tak většinou skončí ve třetí nebo čtvrté knize Mojžíšově na těch popisech chrámů a zařízení a v tom se úplně ztratí, takže je dobré mít prostě nějaké inteligentní komentáře, které ukazují taky, že tu Bibli je třeba číst ne tímto způsobem, ale spíše od těch jednodušších, od těch historických knih a tak dále. A taky víte, takovéto neodborné zacházení s Biblí, to už nadělalo v dějinách tak hroznou paseku. Je, že člověk si musí uvědomit, že Bible má zcela specifický způsob vyjadřování a že oslovovala člověka tehdejší doby a vyjadřovala se v obrazech tehdejší doby a člověk je musí také nějakým způsobem tu symboliku znát. To fundamentalistické takzvané doslovné čtení Bible, to je prostě primitivní nesmysl 19. století, kdy určité protestanské církve v takovém děsu, že ten moderní přístup k Bibli, který rozeznává různé literární druhy Biblí, které se snaží ukázat to historické pozadí, které se snaží rozlišit tu lidskou stránku, která samozřejmě v Bibli je, od toho zásadního poselství, tak se báli, že to nějak znejistí tu autoritu Bible a začali lpět na tom doslovném výkladu, ovšem promítli si do toho prostě pojetí pravdy 19. století. A nechápali, že Bible není ani učebnice dějepisu, ani učebnice biologie, že Bible nám nechce vyprávět o tom, jak vypadal vznik světa, a že není žádným konkurentem vůči tomu vědeckému výkladu. Se samozřejmě pohybuje v symbolech, a to poselství je někde úplně jinde. Bible není fotografie světa, Bible je zrcadlo našeho nitra. Ta pravda Bible není v tom, jestli přesně popisuje jak vznikl svět, ale ta pravda Bible je v tom, že nám říká o smyslu toho, že je to dar a úkol. A že k něčemu člověka vyzývá. A že chce, aby změnil svůj život, aby se například k tomu stvoření choval skutečně jako k daru zodpovědně a ne, aby si myslel, že byl svět stvořen v šesti dnech a tak dále. A víte, ono je stále důležité tuhle tu knihu číst znova a znova, protože člověk vstupuje do příběhu. Bible je zásobárna nádherných příběhů. A já si myslím, že věřit v Bibli neznamená si myslet, že ona přesně popisuje ty věci jak byly, ale vstoupit do toho příběhu a nechat jím prostoupit a změnit svůj život. To je, myslím, víra, vstoupit, ale o tom píšu i v té nové knížce, Bůh bydlí v příběhu. Je nám dán skrze příběhy a člověk má vstoupit do toho příběhu a nechat ho působit, a to vytváří vlastně takový kruh mezi tím biblickým textem, mezi tím příběhem a příběhem našeho života. Člověk tutéž knihu, tentýž text, nejen biblický, ale o biblickém to zvláště platí, čte úplně jinak v mládí a čte úplně jinak jako zralý člověk. Čte úplně jinak po dobrém nedělním obědě a čte úplně jinak ve vězení. A takže mě třeba kniha Job, která je takovou fantastickou knihou, tedy tak těžkou, tak nádhernou, tak drásavou, a tak záhadnou, já ji čtu znova a znova a vždycky v ní objevuju prostě nový smysl. Já si myslím, že je hrozně důležité vstoupit do takového vnitřního dialogu s tím textem, takže ten náš život a ty naše zkušenosti vlastně nasvěcují to porozumění tomu textu a ten text zase dává jakýsi klíč k porozumění našemu životu, naším smutkům, naším otázkám, čili tento, odborně se tomu říká hermeneutický kruh, že jo, takovéto spojení toho textu a našeho života, to si myslím, že je důležité, a proto je třeba Bibli stále číst, stále překládat, stále vydávat a zacházet s ní odpovědně a inteligentně.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí byl filozof, sociolog náboženství, profesor Tomáš Halík. Děkujeme. Na shledanou.
Tomáš HALÍK, profesor Univerzity Karlovy
--------------------
Hezký den.