Jak to vidí Šimon Pánek - 21.4.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A dopolední program zahajujeme půlhodinou Jak to vidí. Dnes ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni pan Šimon Pánek. Vítejte po čase na vlnách Českého rozhlasu 2 - Praha.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Dobré ráno.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Měsíc jara je za námi, jak se máte, pane Pánku, máte čas od času čas na uvědomění si ročního období, na procházku, výlet na kole?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Mám, pro mě je sepjetí s přírodou, s tím, co se v přírodě děje, strašně důležité. Já jsem vlastně profesí biolog. Já jsem nikdy nevěděl, že budu dělat management v neziskovém sektoru a jaksi veřejné záležitosti. A vždycky jsem chtěl být biologem, ale pak mě to odválo prostě někam jinam. Nicméně jakési návraty do přírody, ať už sám, nebo teď s dětmi většinou, s rodinou, tak ty potřebuji, protože to je místo, kde relaxuji a kde vlastně nabírám novou energii.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A máte je za sebou už i letos.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Samozřejmě. Tak třeba ostříhat stromy bylo potřeba během března, nasázet nové keře nebo stromky bylo nutné stihnout do začátku dubna, zrýt, zrýt malou zahrádku, aby byla připravená na sázení zeleniny. To všechno se už muselo letos stihnout.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A jak vnímáte to letošní jaro? Jste spokojen?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Víte, já si myslím, že ve vztahu k přírodě slovo spokojen nebo nespokojen neexistuje. Příroda prostě funguje tak, jak funguje, bez ohledu na nás lidi a jakékoliv období. A já si myslím, že v zásadě i jakékoli počasí je v přírodě krásné. Pokud s ním člověk umí souznít.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak Šimon Pánek bude vítat určitě i ten dnešní déšť, který meteorologové předpovídají. Na dnešním vysílání jsme se domlouvali také včera odpoledne. Pravda, v jednom okamžiku, když jsem telefonoval Šimonu Pánkovi, se mi dostalo odpovědi: Tomáši, zavolám vám později, teď mám na druhém telefonu Barmu. To mě zaujalo, trochu jsem vám v tu chvíli záviděl, ale nevím, jestli bylo co v případě Barmy. A teď předpokládám, že nešlo o jméno nějaké slečny či dívky, ale o název země na jihovýchodě Asie. Asi nebylo co závidět, řešil jste nejspíš pracovní záležitosti, a to mě navádí k další otázce, co se teď děje v Barmě?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Ve vlastní Barmě, uvnitř se v podstatě neděje nic překvapivého. Vojenská chunta pokračuje ve svém utužování moci, v Barmě mají být volby. Ale chunta nastavila požadavky tak, aby National League for Democracy, to znamená ta strana, kterou představuje Aung San Suu Kyi, nositelka Nobelovy ceny a také žena, která je již 20 let v domácím vězení s nějakými drobnými přestávkami a kterou, která například když umíral její manžel, oxfordský profesor Michael Aris na rakovinu, tak mu zakázala návštěvu země, aby se s ní rozloučil, místo toho řekla: Aung San Suu Kyi, jen jeďte ošetřovat svého manžela, za čímž bylo a už se nikdy nevrátíte zpátky. Ona se rozhodla, že zůstane. Myslím, že to je mimořádný člověk. A drží mezi Barmánci naději, že ta chunta, která je u moci, no, už přes 40 let, tak... nebo 40 let, tak dříve či později padne a do Barmy se vrátí alespoň relativní svoboda. Barmánci jsou jinak extrémně příjemní, pracovití, mírní lidé. Je to země buddhismu, země s obrovským turistickým a dalším potenciálem, ale země nesmírně chudá, protože ekonomika je vyčerpána tím mismanagementem, prostě tou špatnou vládou vojenské chunty. My jsme tam strávili rok a třičtvrtě po cyklónu Nargis v deltě řeky Iravady. Naši misi jsme uzavřeli na konci loňského roku, protože jsme tam museli pracovat pod jakousi kryptoidentitou. Člověk v tísni je totiž znám i barmské vládě jako organizace, která podporuje barmské studenty, barmský exil, podporuje i rodiny politických vězňů a třeba nezávislé novináře v samotné Barmě, kteří dokumentují to, co ta vojenská chunta proti vlastním obyvatelům podniká. A nicméně když udeřil cyklón, tak nám bylo jasné, že chceme pomoci i v té humanitární sféře, ale nemohli jsme to dělat na své jméno. Dělali jsme to pod jakousi kryptoidentitou, což byla poměrně náročná a poměrně riskantní operace, kterou nicméně díky veřejné sbírky, sbírce podpoře firem, podpoře české vlády a darům třeba z Polska, se povedlo dotáhnout do konce. Pracovali jsme v desítkách vesnic v deltě Iravady, ale nepodařilo se, a bylo to logické, nám postavit vlastně jakoby dlouhodobou misi, protože na nějakou vymyšlenou kryptoidentitu těžko můžete žádat Evropskou komisi o velký humanitární a rozvojový projekt. To můžete jenom na své jméno, protože musíme mít nějakou historii, obraty, audity, kontroly a tak dále. A to ta naše kryptoidentita neměla, protože to prostě byla vymyšlená identita. Takže jsme uzavřeli práci uvnitř Barmy a teď působíme v barmsko-thajském pohraničí. To je oblast, kde žijí například Šanové, Kareni, Monové, co jsou, což jsou národnostní menšiny, které do značné míry oponují tý, oponují té centrální vládě. Některé z nich kontrolují dokonce části území, která jsou jaksi jako de facto autonomní. A byť teritoriálně spadají pod, pod barmskou vládu, tak na nich vládne vlastně místní administrativa a práce se v těchto místech, které, která jsou často cílem útoků barmské armády a různých trestných výprav, tak se realizuje přeshraničně. To znamená, naše základna je v Thajsku na hranicích s Barmou a tu práci děláme přeshraničně dovnitř do Barmy, do toho pásu, kde vlastně žijí lidé, kteří pořád drží nějakou rezistenci vůči tomu centrálnímu vojenskému režimu.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tedy když vám včera volala Barma, řešil se tento přeshraniční problém.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Řešilo se, jak konkrétně přispějeme na výstavbu malé kliniky v jednom táboře, který byl přesunut právě z důvodů útoků barmské armády. Jak vyřešíme dlouhodobou podporu v době, kdy náš koordinátor, který je teď na místě, tak se vrátí, protože ta operace není velká, financujeme ji zatím z darů členů Klubu přátel Člověka v tísni. To znamená z vlastních prostředků. Jak nastavíme dohled nad těmi věcmi, zatímco on bude část času tady v Evropě. On má na starosti ještě další země v Asii. Takže běžné pracovní záležitosti, prostě nestačí si jenom posílat e-maily. E-mail je přece jenom svým způsobem monolog, který se míjí a čas od času je potřeba zvednout telefon. V našem případě, pokud to jde, tak je to skypový telefon, to znamená telefon, který je zadarmo, abychom šetřili, a zavolat si a probrat ty věci napřímo.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Říká Šimon Pánek na vlnách Českého rozhlasu 2 - Praha.
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes Šimon Pánek, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Pojďme se společně podívat na oblohu. No, krom zamračena tam toho moc neuvidíme. Neviděli jsme ani při jasném nebi. Před pár dny tam nebyla vidět ani jedna čára od letadel. Víme, co způsobila islandská sopka. Zastavení leteckého provozu nad Evropou trvalo pár dní. Díky médiím jsme se dozvěděli, kolik to které společnosti bude stát peněz, kdo všechno kde zůstal, jak jsou ohroženy dodávky zboží. Ohrozilo zastavení letového provozu také nějak vaši společnost? Byl i Člověk v tísni kvůli nemožnosti dostat se na nějaké místo pomoci také v tísni?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já bych neřekl, že, že jsme byli v tísni. Několik mých kolegů zůstalo různě po světě, v Londýně, v Barceloně, v Kuala Lumpur. Pokud vím, to je přinejmenším kolegové z managementu, další z nich, který se přesunuje právě z Haiti do Libanonu, tak měl tu cestu nějak odloženou a ohroženou. Ale neřekl bych, že to pro nás znamenalo významnou, významnou tíseň. My přece jen pracujeme dlouhodobě a pokud to není okamžitá humanitární katastrofa, kde jde opravdu o dny nebo o hodiny, jako bylo Haiti před pár měsíci, tak jestli člověk někam dorazí o den později nebo dřív, zvlášť když to je vyšší síla, jako je sopka, tak nezpůsobí většinou žádné fatální problémy.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Mě v té souvislosti zaujal komentář Milana Vodičky v Mladé frontě DNES, cituji: "Každá další katastrofa nám říká, jaké je naše skutečné místo na světě. Cynik by skoro řekl, že katastrofy potřebujeme. Potřebujeme surové násilnictví přírody, aby nás zachránilo před zaslepeností vlastní pýchy." Konec citátu Milana Vodičky z Mladé fronty DNES. Komentátor poukazuje na naše časté zapomínání na přírodu, na to, co všechno dokáže, jak bychom měli být ve vztahu k ní pokorní. Souhlasí také Šimon Pánek?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já myslím, že jsme o tom...

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Hned na začátku vlastně.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
... mimoděk mluvili již na začátku, že... a já prostě si hluboce myslím, že jsme tady pořád ještě možná jenom návštěvníky, byť na pár desítek tisíc let, ale ta planeta existuje dlouhodobě. Má svůj vlastní chod. Ano, já si myslím, že pokora, ostatně pokora všeobecně je důležitá, ale pokora vůči přírodě je na místě, protože nevíme, co se bude dít. A myslet si, že cokoli, co se stane, snadno zvládneme, jako jsou třeba klimatické změny, výkyvy klimatu, to rozbouření počasí na světě, ale i konkrétní dopady klimatických změn, které, pravda, tady u nás v mírném pásu budou asi nejslabší. Ale třeba v subsaharské Africe nebo v Afghánistánu a v dalších místech, kde my pracujeme, tak jsou již teď patrné a začínají působit obrovské problémy. Zejména jde o přístup k pitné vodě, pokles výnosu místního zemědělství. Takže prostě to, co se na planetě děje, je možná závažnější, než si my tady v centru Evropy ve stařické, krásné, bezpečné Praze myslíme.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A to už se vlastně pomalu dostáváme k dalšímu tématu pořadu Jak to vidí, dnes Šimon Pánek.
Tady je Český rozhlas 2 - Praha, posloucháte pořad Jak to vidí, dnes Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. Zajímá vás, co se děje s odstupem času na Haiti, jak probíhá pomoc? Ptáme se dnes vás posluchačů Českého rozhlasu 2 - Praha. Tématem dne je dnes Haiti - čtvrt roku poté. Dárcovská konference věnovala na obnovu Haiti poničenému zemětřesení 5 miliard dolarů. Jak to tam vypadá teď, ptám se Šimona Pánka.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Vypadá to tam tak, jak se dalo očekávat při rozměru podobné katastrofy. To znamená, že ta aktuální okamžitá potřeba, to, co jsme vídali v médiích, to znamená lidé, kteří nemají vodu, jídlo, nemají ani tu stanovou střechu nad hlavou nebo nějaký přístřešek vybudovaný z pevných plachet, humanitární komunita přešla někdy v únoru k tomu, že už se nesnažila rozdistribuovat pro všechny kvalitní velké stany, ale distribuovala jenom velké pevné plachty a provazy tak, aby si lidé vystavěli prostě ty přístřešky svépomocí, protože to prostě nešlo stihnout v tom objemu. Tak to už na Haiti není realita. Lidé jsou nějak stabilizováni, nehrozí jim ohrožení života, ani bezprostřední ohrožení zdraví. Hrozí takové ty vedlejší efekty dlouhodobého života v nějak vykolejených podmínkách. To znamená, když žijete v táboře, kde je několik desítek tisíc lidí, tak kromě zvýšených nebezpečí, která jsou třeba zdravotní, ale i otázky násilí v těch táborech samozřejmě hrají roli. Je to patologické prostředí, a to svádí k patologickému chování čas od času. Takže například otázky bezpečnosti zejména žen a dětí v těch táborech, tak je snaha řešit i takovými banálními věcmi, jako instalovat nějaké osvětlení do toho tábora tak, aby tam prostě celou noc nebyla černočerná tma, do které se snadno schová nějaké násilí. Takže řešení těch přechodných věcí, tábory jsou stabilizované víceméně, probíhají relokace, to znamená přesun lidí z těch divokých táborů, které vznikly uvnitř Port-au-Prince zejména na náměstích, hřištích, v parcích, mimo centrum, protože hygienické a... zejména hygienické podmínky a sanitární jsou uvnitř toho města hrozně těžko řešitelné. Humanitární komunita například vypočítala již v únoru, že uvnitř Port-au-Prince by bylo potřeba postavit 18 tisíc latrín, aby podle nějakých humanitárních standardů odpovídaly počtu lidí, kteří vevnitř v tom městě žijí, v těch divokých nebo divoce vzniklých táborech, a to prostě nebylo možné, protože na ty latríny nebylo místo v tom městě. Takže probíhají relokace do již jaksi profesionálně připravených táborů, které jsou někde na kraji města, část těch lidí se vrátila domů, protože probíhají inspekce domů, ne všechny domy spadly, spadla jenom část domů, část je narušena tak, že statici nedoporučí lidem návrat a část těch domů lidé prostě opustili v panice. Protože když jste v ulici, kde padají domy a ten váš zůstane stát, tak ten strach je tak velký, že vás často vyžene také ven. Navíc prakticky každá budova má praskliny v Port-au-Prince a laik prostě nedokáže odhadnout, jestli ty praskliny jsou až příliš velké. To znamená, při dalším after šoku, u tedy těch následných možných menších zemětřeseních ten dům spadne také, nebo jestli ta prasklina je jenom povrchová, jestli prostě je životu nebezpečná, nebo není. Proto ty statické prověrky jsou důležité. My pracujeme napřímo zejména v sektoru školství a práce s dětmi. To znamená, operujeme ta naše dětská centra, kam dochází tisíce dětí denně, nacházejí tam nějaké zázemí, mimoškolní aktivity, využíváme to také k tomu, také k takovým věcem, jako je hygienické školení, podpora návratu do školy. Zapojili jsme se do kampaně UNICEF back to school, to znamená pojďte zpátky do školy. Opět k těm školám se váže to samé, prostě rodiče mají strach posílat děti do škol, protože se bojí, že také ty školy, které zůstaly stát, spadnou. A zrovna v Port-au-Prince jedny z nejhorších vlastně tragédií nebo ztrát byly právě ve školách, kdy prostě v jedné ze středních škol zůstalo 300, 300 dětí pod těmi sutinami. Takže ten strach je oprávněný. Když prostě v nějaké zemi zahyne 250 tisíc lidí, tak prakticky každý má někoho blízkého nebo někoho v okolí, kdo přišel o život. A ten návrat do normálního života bude velmi pomalý. Nemluvě o technické obnově toho, co bylo zničeno. Ta bude trvat mnoho let. Já to odhaduji na 3, 4, možná 5 let. Ta technická obnova, tím myslím stavby domů, cest, mostů, prostě vodovodních systémů a tak dále. A ještě k té dárcovské konferenci, o které jste mluvil. Ona konference jako taková nemůže věnovat, ta konference je místem, kde se setkávají velcí dárci, což jsou zejména tedy vyspělé státy a také Evropská komise například. A jednotlivé státy tam udělají nějaký závazek, kolik se chystají v následujících letech postupně uvolnit na pomoc Haiti. Doufejme, že ty pledges, ty, ty, ty závazky budou naplněny, protože 5 miliard je to úplné minimum, které Haiti k nějaké základní obnově v následujících 3, 4 letech potřebuje.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Pane Pánku, vy jste mluvil o tom, co vše už se podařilo na Haiti. Mě by teď zajímalo, a nejenom mě, ale určitě i posluchače Českého rozhlasu 2 - Praha, kam putovaly prostředky z různých sbírek, protože se nejen Česká republika mohutně zapojila finančními prostředky. Běžní lidé viděli mnoho výzev v médiích. Kam ty finanční prostředky, peníze putovaly konkrétně?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já vám nemohu odpovědět dostatečně dobře na otázku, kam z různých sbírek směřovaly ty prostředky, protože na to nejsem specialista, ani to není moje náplň práce se zabývat.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak povídejte za Člověka v tísni.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Takže mohu mluvit za Člověka v tísni, který včetně darů institucionálních vybral přibližně 50 milionů korun. Některé dary pořád dobíhají, některé charitativní akce se stále dějí. A my jsme z nich použili doteď přibližně 20 milionů korun na tu první fázi. V první fázi to byly stany, nádoby na vodu, čistící prostředky, deky, ale také spolu s irským koncernem část nákladů za charterové letadlo, které jsme vypravili, protože na Haiti prostě materiál k dispozici nebyl. Takže spolu s těmi Iry nebo oni to realizovali, my jsme jim na to přispěli, tak bylo potřeba materiál dostat na Haiti. Což samozřejmě když je to ostrov, tak je věc komplikovaná a něco stojí. Stavba šeltrů, to znamená jakoby svépomocná výstavba přechodných obydlí, jsou to takové boudy stlučené z plechů, prken s igelitovou střechou, která alespoň tedy leží na nějakém rámu, není to jenom igelit ve vzduchu, je to nějak podepřeno. Je to něco, v čem se prostě to období dešťů dá přežít. A poměrně hodně prostředků šlo do programu cash for work, to znamená hotovost za práci, kdy lidé v postiženém Port-au-Prince uklízí to město, rozebírají sutiny, uklízí odpadky, zprůchodňují například strouhy, které jsou podél cest, protože značná část kanalizace v Port-au-Prince je otevřená tak, jak to kdysi bývalo i v Evropě. To znamená, ty splašky tečou prostě v korytě podél cesty, což v období dešťů je strašně důležité, aby ty, ta koryta byla průchodná, jinak to opět znamená velká hygienická a zdravotní rizika. Čili lidé pracují a za tu práci na odstraňování následků dostávají 4,5 dolaru na den, to je částka, na které se shodly organizace mezi sebou, částka, která jim pomáhá nebýt závislí jenom na tom balíku potravin, ale moct si začít něco kupovat. Je to částka, která pomaličku rozhýbává i místní obchod a ti lidé zároveň pracují a podílejí na nějakém řešení té situace. Program myslím, že velmi dobrý, který vlastně přináší několik efektů najednou. Jednak zlepšování hygienické, ale i té fyzické situace. Lidé se zapojí, to znamená, nesedí pasivně v táborech a netrápí se tím, jaká je jejich budoucnost, která třeba vůbec není moc růžová. Zároveň dostanou nějaký malý obnos peněz, za ten si mohou začít kupovat, co potřebují, vrací ho do prostě místní ekonomiky. Takže, no, a to, co jsem říkal napřímo, my napřímo pracujeme nikoli v Port-au-Prince, tam pracujeme přes partnery, přes irskou a francouzskou organizaci, které tam dlouhodobě působily, mají tam pevné zázemí, mají tam hodně místních koordinátorů. My jsme si pro tu přímou implementaci vybrali městečko asi 60 kilometrů od Port-au-Prince, kde bylo relativně výrazně méně humanitárních organizací a tam realizujeme právě tu práci s dětmi, to znamená dětská centra, školské aktivity na místech, kde školy stály nebo stojí a ještě se v nich neučí. To znamená jakési přechodné vyučování alespoň ve stanech, tahání těch dětí a té komunity k tomu "pojďme obnovit školní vyučování, byť se stalo to, co se stalo". Prostě podpora, aby se věci vraceli pomaličku do jakžtakž normálních kolejí.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Shrnu-li to, posluchači, kteří přispěli na konto v souvislosti s Haiti Člověka v tísni, rozhodně nemusí mít strach, že peníze přišly nazmar.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
To určitě ne.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Říká... ano.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
A důležité je říci, my vždycky vybíráme na okamžitou humanitární pomoc, ale také na obnovu, protože samotná ta okamžitá pomoc prostě nestačí. Nemůžeme ty lidi nechat v táborech a odjet. Takže teď začíná pomalu fáze obnovy a na ni použijeme zbývající prostředky, přibližně 30 milionů korun, které zatím máme, které jsme zatím nepoužili.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Říká Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni na vlnách Českého rozhlasu 2 - Praha.
8 hodin 52 minut, posloucháte pořad Jak to vidí, dnes Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. Dozvěděl jsem se, že vaše společnost, pane Pánku, v Afghánistánu vybuduje protipovodňové zdi i nové cesty, dá práci více než 2 tisícům lidí. Tak jsme si vás spojil s Afghánistánem a říkal jsem si, že to není pořad Jak to vidí, aby, aby se o této zemi nemluvilo. Ono opravdu vy vlastně, jak jsem si zjistil, v Afghánistánu pracujeme už od roku 2001, takže je čím se "chlubit".

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Tak to by měli hodnotit spíš jiní, na kolik ta naše práce je kvalitní a efektivní. Ale jaksi nepřímo se zdá, že je, protože zrovna ten projekt, o kterém mluvíte, tak jsme vyhráli ve výběrovém řízení z evropského humanitární fondu ECHO teď čerstvě před několika dny a bude to pro dalších 12 měsíců další z projektů, které na místě realizujeme. My, jak správně říkáte, jsme tam skoro 10 let. Takže to není nějaká rychlá aktivita, kdy se někam přijede, rozdají se potraviny a odjede se. Jsou to daleko víc dnes už systémové a strukturální věci, zlepšování výnosnosti zemědělství, nové plodiny, podpora drobných zemědělců, jejich školení, takzvaná zemědělská gramotnost. Ale také projekty, které... projekty infrastrukturního typu, které jste zmiňoval, zdroje vody, mosty, cesty, protipovodňové hráze. Věci, které místní svýma rukama budují, jsou za to nějak zaplaceni, takže opět přináší to nějaký efekt těm rodinám a jim. A zároveň zlepšují infrastrukturní podmínky v zemi, protože koneckonců rozvojová pomoc, a to je náš cíl pomoci těm zemím v rozvoji, nikoli tam setrvávat proto, abychom mohli jaksi mesianisticky krmit hladové. To někdy musíme dělat ve chvíli krize, ohrožení, války, zemětřesení, ale snažíme se to dělat jenom po tu nutnou, nezbytně nutnou dobu ve chvíli, kdy to lidé potřebují, jinak samozřejmě cílem je pomoci těm lidem, těm komunitám, těm regionům nebo i zemím postavit se na vlastní nohy tak, aby se mohli rozvíjet sami, protože nejlepší rozvoj je rozvoj, který si člověk realizuje samozřejmě sám, nikoli přinesený zvenčí.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Zbývají nám už pouhé 2,5 minuty. Mě by teď zajímalo, na kolik náročné je, a teď se ještě jednou vrátím k Haiti, pracovat v té oblasti pro vaše lidi. Vy jste se zmínil o 250 tisících lidí na Haiti, kterých se ta tragédie dotkla, mimo jiné, samozřejmě to číslo by mohlo být ještě vyšší. Přeci jenom čtvrt roku intenzivní práce v této oblasti, jaké reakce od vašich lidí v té oblasti k vám docházejí? Na kolik lidsky náročná to byla práce?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Samozřejmě že ta práce je náročná. Prakticky každý z našich zaměstnanců znal někoho, kdo přišel o život. Ty historky vám ti lidé samozřejmě vypráví. První týdny byly vůbec velmi náročné, protože prostě mezi lidmi vládla, vládla panika, místy až taková úzkostná hysterie, že se to zase vrátí to zemětřesení, protože vy jste správně řekl 250 tisíc lidí, ale to jsou lidé, kteří zahynuli. Dotklo se to ve skutečnosti třeba 1 až 2 milionů lidí. Kromě jiného 1,2 milionu lidí přišlo o střechu nad hlavou. Průměrná haitská rodina je šestičlenná, takže jenom když si to vynásobíme, tak ta smrt prostě byla všude a je to samozřejmě náročné. My se snažíme vybírat lidi s vysokou psychickou odolností, máme na to i psychotesty, máme na to výběrová řízení. Přesto to, že moji kolegové než někam odjíždí, ale i během té pracovní cesty, a ta cesta může trvat 2, 3 roky třeba v Africe nebo v Afghánistánu, tak i po návratu mají samozřejmě možnost vyhledat posezení prostě s psychologem tak, aby část těch věcí probrali, aby si je nějak porovnali. Nejlepší je samozřejmě, když to člověk zvládá sám, s podporou svých kamarádů, rodiny a podobně. Ale i ta odborná pomoc je čas od času potřeba a my ji máme pro naše zaměstnance k dispozici.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A více dopoví Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni v Kávě o čtvrté, v diskusním pořadu Českého rozhlasu 2 - Praha, který začíná po 16. hodině, trvá do hodiny 17. a který se bude věnovat právě situaci na Haiti - čtvrt roku poté. Do té doby, pane Pánku, se těšíme, na slyšenou a já se s vámi pro tuto chvíli loučím, mějte se pěkně.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Na shledanou.