Jak to vidí Šimon Pánek - 2. listopadu

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. Dobrý den.
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste se vrátil z Haiti. Jaký je stav v zemi bezmála dva roky po tom ničivém zemětřesení?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Jednou větou, je špatný. On byl špatný ten stav samozřejmě i před tím zemětřesením. Haiti je nejméně rozvinutou zemí západní polokoule, posledních 25 let velmi špatně řízenou a sami Haiťané vzpomínají na doby někdy v 80. letech ne jako na doby relativní stability a k tomu to obrovské zemětřesení, které postihlo hlavní město. To znamená ještě víc paralyzovalo vlastně chod státu. Zapeklitá politická situace, která se vyřešila až volbou nového prezidenta. Prostě spousty faktorů, které jsou znevýhodňující na jedné hromadě a k tomu to hodnocení. Objektivně se udělalo hrozně moc. Když vidíte, co se podařilo, tak to jsou úžasná čísla. 700 tisíc lidí se vrátilo do nějakého svého bydlení z táborů, bylo obnoveno několik set škol z těch asi 1400, které spadly na Haity a tak dále. Subjektivně, když projíždíte, zejména Port-au-Prince, to hlavní město, tak ten pohled je pořád žalostný, protože sta tisíce lidí zůstávají v táborech. Mimo jiné proto, že není kde vlastně pro ně najít to náhradní ubytování. Část těch lidí jsou lidé velmi chudí, kteří nějak bydleli před tím zemětřesením, ale obnovit to teď zpět, že by vlastně větší náklady než jsou k dispozici, nebo větší finanční prostředky, než jsou k dispozici. Takže pomoc se posunuje. My se zabýváme zejména obnovou škol, takže teď jsme otevírali nějakou 14. školu, dalších 8 je v procesu obnovy. To znamená kapacita zhruba 3, 4 tisíc míst ve školách pro děti. Je to ještě na několik let prostě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Četl jsem, že stále státní správa selhává, v podstatě neexistuje a že život Haiťanů vlastně stojí a padá, závisí na humanitárních organizacích. Vidíte to taky tak, nebo jaká je perspektiva té země?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Tak humanitární organizace v té mase, v jaké jsou tam teď po zemětřesení, tam nebyly před tím zemětřesením a Haiti nějak fungovalo. Takže samozřejmě humanitární organizace tím, že staví, to znamená najímají místní firmy, zaměstnávají spoustu lidí, tak přináší peníze do ekonomiky, ale třeba v haitském vnitrozemí, my jsme se rozšířili z toho jaksi známého a všemi médii a organizacemi v zásadě obletovaného centra, do hor, kde ve velmi chudých vesnicích také popadaly školy, protože prostě zemětřesení se nevyhnulo ani tomu hornatému vnitrozemí. A tam ta situace, ten život je chudý, nicméně v zásadě docela důstojný. V tom vnitrozemí. To znamená, že lidé žijí skromně jako malofarmáři, nebo malorolníci a nějak ten život má nějaký řád. Městská chudina, která je v Port-au-Prince a která byla ještě navíc postižena tím zemětřesením, tak to je samozřejmě ten nejtěžší oříšek, ale Port-au-Prince bude jistě, Haiti bude jistě fungovat i po odchodu většiny těch organizací tak, jako fungovalo před tím. To znamená ne moc dobře, ale nějak fungovat bude.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak se vede v roli prezidenta bývalý popový zpěvák, který měl přezdívku Sladký Miky, Michael Martelly?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Zdá se, že docela dobře. Vláda, kterou sestavil, tak je složená z lidí, kteří by mohli něco dokázat, rozumí těm věcem. On sám za svou prioritu vyhlásil vzdělání, což si myslím, že je velmi správně, protože na Haiti je jenom cca 20 % kapacit státního školství, ten zbytek je buď soukromý nebo komunitní, to znamená, že se složí vesnice a platí učitele. A značná část dětí do školy vůbec nechodí. To je také jeden z uhelných kamenů toho, že se Haiti jaksi nemůže vedle té špatné vlády nebo špatného vládnutí nemůže odrazit a být na tom lépe, jako ty ostatní státy v oblasti, třeba Dominikánská republika, nemluvě o dalších středoamerických státech. Takže, pokud se mu podaří dokázat to, co vyhlašuje, že by chtěl někdy na konci svého mandátu vidět každé dítě chodit do školy, tak to bude velký krok dopředu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
S listopadem začíná jeden z vašich projektů. Už sedmý ročník Příběhů bezpráví. Vy jste dali tedy tomuto měsíci podtitul Měsíc filmů ve školách. Proč jste letos zvolili téma emigrace a život v exilu?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Každý rok se snažíme se zaměřit na jedno z těch témat, které souvisely s životem v totalitách, nikoliv jenom v komunistické, ale se situací během 2. světové války samozřejmě, s holocaustem, s tím, jak, jaké to bylo žít v protektorátu. A emigrace je samozřejmě důležitý aspekt toho, že země není svobodná, že hranice nejsou volně průstupné a část lidí z různých důvodů, pardon, z různých důvodů volí to, že odejde, ale bez možnosti návratu. To samozřejmě s sebou nese spoustu otázek spojených s identitou, spojených s tím, jestli člověk se zachoval dostatečně statečně, odpovědně a tak dále. A myslím, že vlastně málo o tom mluvíme. Za těch 20 let, co to znamenalo, jak pro ty lidi, tak pro tu zemi, že spousty lidí za války, po válce v 50., na začátku 50. let, nebo po roce 68 masově, opustilo tu zemi. Byla to jistě část elity, která odešla jinam. Kromě toho je samozřejmě k dispozici jako každý rok sada filmů a celý ten měsíc filmů na školách je zejména o tom, že školy se mohou přihlásit, mohly přihlásit, teď už je asi trochu pozdě, přihlásilo se jich letos 700 a na těch 700 školách budou promítání a budou besedy s pamětníky minulosti, to zní trošku pateticky, ale prostě s lidmi, kteří zažili, co to znamenalo žít tady, být vystaveni nějakým persekucím, nebo emigrovat a pro mladé lidi, pro dospívající na druhých stupních základních škol, nebo na středních školách je ten kontakt s někým, kdo to zažil, vlastně hrozně důležitý ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dokážou tedy ty příběhy bezpráví ty dnešní školáky zaujmout?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
A to byste se musel zeptat zejména učitelů a pedagogů na těch školách. Ale včera během toho zahájení mluvila mimo jiné paní profesorka, nebo paní učitelka ze Středního odborného učiliště v Liberci a bylo zajímavé, že zmínila to, že možná její žáci nemají tolik nahromaděných znalostí a vědomostí, jako žáci gymnázií, nebyli tolikrát v cizině s rodiči, nemají možná takový rozhled, ale o to větší mají intuici a sociální cítění a cit pro to, jak ty věci například pro spravedlnost a pro další věci a že vlastně jí strašně překvapilo, jak jasně a jak správně čtou věci spravedlivé, nespravedlivé, to, co bylo, nebylo, jak se ptají a jak je to zajímá.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co to je Cena příběhu bezpráví?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Cena příběhu bezpráví je cena, kterou vybírá studentská porota, navrhují ji studenti ze škol a je to cena lidem, kteří v minulosti prokázali nějakou odvahu, kteří se nezlomili. Je zajímavé, že studenti vybírají různým způsobem, buď je to někdo z jejich města, vesnice, městečka ze sousedství nebo někdo, kdo byl na té škole v minulých letech na debatě a studentská porota poté vybírá 3 nositele té ceny podle prostě pocitu komu ta cena má být přidělena. Je to cena symbolická samozřejmě a je to i způsob, jak více zapojit studenty do přemýšlení o tom, co to vlastně bylo, žít v nesvobodných dobách v České republice.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak pro zájemce můžeme odkázat na internetové stránky, kde se dozvědí mnohem víc, než jsme schopni tady teď říct. Čili to je jednoduché www.pribehybezpravi.cz.
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Přesně tak.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jednou ze zemí, kde Člověk v tísni působí je také Namibie. Tady se ukazuje ošidnost makroekonomických ukazatelů. Povětšinou máme právě Namibii zařazenou jako africkou zemi s vyšším středním příjmem. Jenomže zároveň má asi největší rozdíl mezi těmi bohatými a chudými a dvě třetiny lidí tam žijí v chudobě. Jakým způsobem pomáháte, nebo vlastně teď už je asi dobré užít minulý čas, jak jste pomáhali tam?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Máte pravdu, Namibie má v tom slangu největší disparitu takzvanou, to znamená rozdílnost. V Namibii jsou velké diamantové doly a řada poměrně velmi bohatých firem a zároveň je tam velká část zejména toho minoritního obyvatelstva, to znamená z těch menších etnik, jako třeba Namové, což je pouštní národ v oblasti, kde pracujeme, na vlastně okraji pouště Kalahari a to, co my jsme tam dělali, tak bylo 6, 7 let snaha o to pomoci lidem žijícím ve velkém slamu na okraji jednoho z jinonamibijských měst, postavit se na vlastní nohy. Ten projekt měl trošku bizarní název, sociálně ekonomická podpora rodin a obyvatel ve vyloučeném, ve vyloučené komunitě, to znamená v tom slamu, který je na předměstí města Ketmančop a představoval různé aktivity, včetně práce s předškoláky, včetně samozřejmě informačních kampaní o otázkách spojení zejména s HIV, AIDS. Protože HIV, AIDS je velmi rozšířeno ve většině států subsaharské Afriky, a to především přes ty takzvané publick speaking, jak tomu tam říkají, což jsou lidé, kteří jsou sami pozitivní, nebo nemocní a rozhodli se, že budou zejména k mladým lidem mluvit o tom, jak se to stalo, proč se to stalo, co to znamená pro jejich život a čeho by se ti mladí lidé měli vyvarovat, aby se jim nestalo to samé. Kromě toho jsme tam vybudovali vlastně rukodělnou chráněnou dílnu, která vyrábí řadu různých druhů výrobků, dává práci lidem z rodin, kde je někdo HIV pozitivní, nebo má AIDS, to znamená pomáhá jim se ekonomicky stabilizovat a dívat se na to, nikoliv jako na fatální záležitost, které je třeba se poddat a kromě toho, že je člověk HIV pozitivní, tak se upít levným alkoholem, ale vydělávat a starat se o svoji rodinu. A to v tom slamu přineslo velmi zajímavou pozitivní energii. My jsme tu naši misi postupně předali místním organizacím, tak by to ostatně mělo být. Teď ji na dálku nějak podporujeme, trošku supervizujeme a snažíme se samozřejmě pokračovat v prodeji výrobků z Namibie, které jsou mimochodem velmi pěkné tady u nás, ale i jinde v Evropě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A to je ten projekt Skutečný dárek s velkým S?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Skutečný dárek je možnost zakoupit dárkové certifikáty teď ke konci roku, které jsou vlastně odrazem toho, čím pomáháme ve zlepšování situací rodin leckde po světě. V rámci Skutečného dárku si můžete koupit kozu, krávu, také bezpečný porod, kanystry na vodu, školní potřeby. Vy si ovšem koupíte jenom ten certifikát a ta reálná pomoc, to znamená ta kráva, koza, kuřata a podobně směřují v některé zemi, kde pomáháme do konkrétní rodiny tak, aby zlepšily situaci té rodiny, nebo do konkrétní školy. Naopak výrobky z Namibie se prodávají u nás. Teď před Vánoci je to dobrý tip na dárek. Nejlepší je podívat se na stránky www.nama, od Namibie, .cz.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A nebo clovekvtisni.cz a pak si to vyhledat. Jak vůbec tedy funguje princip fair trade? Já s ptám proto, že jsou lidé, kteří pořád na tenhle ten způsob obchodu hledí přes prsty.
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Já si myslím, že v zásadě princip fair trade se snaží trošku narovnat to, že to, co bychom si nikdy nedovolili doma a nebo v Evropě, to znamená stlačit minimální mzdy, odměny lidí, kteří pracují, pracovní podmínky na úplné minimum, na hranici života v podstatě, tak to si velké firmy snadno dovolí v rozvojovém světě. To znamená, stlačí třeba cenu kávy pod dolar na nějakou výkupní, na nějaké výkupní množství, stlačí tak nízko, že těm farmářům, oni ji stejně musí prodat, protože ji vypěstovali každoročně, ale že se to skoro nevyplatí. Nebo prostě hraničí to s možností přežít. Fair trade říká, že bychom měli garantovat aspoň minimální výkupní ceny a minimální mzdy a minimální odměny lidem v rozvojových zemí, když to děláme doma. Tak, abychom se nechovali vlastně neférově, proto fair trade. Ve skutečnosti ta výkupní cena není o tolik větší, bývá to třeba o 30 %, což u té výkupní ceny, ta výkupní cena, málokdo to ví, ale vstupní cena oblečení, kávy, čaje, dalších věcí, které se dováží z rozvojových zemí, tak představuje jenom zlomek toho, co my za to zaplatíme. Ty hlavní nárůsty jsou během toho řetězce. Takže na tom vlastně daleko víc vydělávají společnosti, které s tím obchodují, pak samozřejmě velkoobchody, pak samozřejmě maloobchody, které mají velkou marži a jenom zlomeček se dostane těm lidem, kteří to vypěstují nebo vyrobí. Takže fair trade je pokus o to, narovnat to, co bychom nikdy u sebe doma a nebo v Evropě nedovolili, ale dovolujeme si to jinde. Což je z hlediska širšího pohledu neférové.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale neznamená to, abychom to dopověděli, že by ty fair tradové výrobky potom ta konečná cena, že by měla být vyšší, než těch ostatních?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Do teď je to tak, že vesměs je vyšší ta cena ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je vyšší?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
... ale s množstvím firem, které na fair trade přecházejí. Dobrý příkladem je třeba Starbucks, který už nakupuje prostě kávu, kde garantuje, že ta výkupní cena je férové, je udržitelná, netlačí ty farmáře prostě na úplné dno. A těch firem, zemí, institucí, v mnoha zemích na to přešla třeba část státní správy na nákupy fair trade. Nejznámější je káva a čaj samozřejmě, ale je to i řada dalších výrobků, tak se vzrůstem množství zboží, které v tom fair tradovém režimu funguje, tak ty ceny klesají. A nejlépe se například fair trade objednává v Anglii, kde je toho nejvíc. Tady ve střední Evropě samozřejmě máme nevládní organizace nebo firmy, které se fair tradem zabývají, existuje společnost pro fair trade v České republice, ale to vyrovnání cen asi nikdy nebude úplné, protože prostě ta vstupní cena je přece jenom o něco vyšší proto, aby byla férová.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes se Šimonem Pánkem. Začíná být únavné bavit se o řecké krizi, protože dřív než se na Internetu objeví přepis našeho rozhovoru, může být zase všechno jinak, ale přece jenom alespoň zmínka, jak chápete to rozhodnutí řecké vlády, mimochodem jednomyslné, rozhodnout o přijetí pomoci Evropské unie referendem?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Já si myslím, že vláda, která už teď, nebo do teď udělala opravdu velké ekonomické škrty, tak velké, že se to, zdá se, projevuje na propadu ekonomiky víc, než se čekalo a je to bohužel to dilema, jestli ve chvíli, kdy peníze chybí a země se dostává do dluhové pasti, jestli šetřit a kolik šetřit. Protože o tom, že znamenat prostě zbrždění a propad ekonomiky a řada velkých ekonomů říká, pozor, ve chvíli krize přílišné šetření znamená prohloubení krize. Ono to má jistou logiku, protože prostě ve chvíli, kdy se ocitne příliš mnoho lidí bez práce, mzdy klesají, tak lidé prostě šetří. To znamená, to zpomaluje ekonomiku. Proto chápu řeckou vládu, že si chce potvrdit mandát a proto vyhlašuje referendum. Já si myslím, že je to v takové chvíli pochopitelné mimo jiné pro pocit nějaké spoluzodpovědnosti obyvatel, protože ta vláda je ve skutečně nezáviděníhodné situaci a hledá nějakou podporu pro další kroky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co to je ale za vyhlídky, když po pomoci ve výši asi 3,25 bilionu korun a odpuštění 50 % dluhu má být zadlužení země v roce 2020 v uvozovkách "jen" 120 % HDP, tedy toho, co řecké hospodářství vyprodukuje za rok? Jak to, že nikdo se neptá po odpovědnosti těch, kteří zemi do takové situace přivedli a také těch, kteří v Bruselu nad tím vývojem zřejmě mhouřili oči dlouho?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Máte pravdu. A myslím, že to by mělo být součástí otevřené a racionální debaty o Evropské unii, která částečně chybí. Teď je pravda, že ve chvíli krize se těžko debatuje v klidu nad příčinami a podobně, protože evropští politici jen tak tak zvládají a nebo, spíš nezvládají, ale snaží se zvládat tu reálnou krizi, která teď existuje, ale ta debata o dysfunkci některých pravidel a dohlížení o tom, jak je možné, že dojde k takovým ekonomickým situacím, jako je teď situace Řecka o tom, co dělat pro to, aby politický projekt eura, protože euro je spíše politický projekt, byl lépe pod kontrolou, tak tato debata je nutná a myslím, že by mohla vést i k ozdravení vztahu části lidí vůči Unii, protože prostě Unie musí být schopna debatovat o těch věcech, které jí nejdou. Nejen o těch věcech, které jí jdou, byť si myslím, že kromě krize eurozóny, tak Evropská unie znamená pro ten kontinent jednu z největších šancí vůbec v celé historii Evropy, možná největší. Když se podíváme na uplynulých 65 let bez válek na nebývalý rozkvět Evropy, na odstranění hranic, na pohyb lidí, studentů, na zlepšování životního prostředí a životního prostoru, na peníze, které z těch bohatších zemí Evropy tečou do těch méně bohatých zemí a jak pomáhají, například u nás, tak to je prostě úplně unikátní historická záležitost. Bohužel ve spojení se světovou ekonomickou krizí, která není primárně problémem Evropy a eurozóny, to je prostě celosvětová ekonomická krize, která má svoje kořeny v bankovní krizi ve Spojených státech a samozřejmě s dluhovou krizí teď, tak je snadné na tu Evropu házet všechno, co se nedaří. Ale to, že řada států má velký dluh, který nezvládá, řada ekonomik je málo konkurenceschopná, na rozdíl třeba od německé ekonomiky, Německo posledních 15 let investovalo do zvýšení konkurenceschopnosti své ekonomiky a je konkurenceschopné, tak to je problém národních politik a národních vlád, které se ovšem vymlouvají a vždycky je nejsnazší říct, no a to je ten Brusel.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No a není to tak, že jsme si zvykli na ta pozitiva, která začínáme brát jako samozřejmost a je nějakou naší přirozeností, že vidíme spíš ta negativa, která nás občas trápí a určitě jste řekl, nemá cenu lakovat si to narůžovo situaci v Evropské unii, problémů je spousta. Ale vidíme spíš jenom to špatné.
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
To je pravda, ale ve chvíli krize, a myslím, že s v té krizi skutečně nacházíme a není to jenom dluhová krize a krize eurozóny, je to i krize ochoty těch bohatých států z Evropy v podstatě dotovat ten evropský projekt. Já si myslím, že zatím to není na stole, ale otázka toho, nakolik třeba německá ekonomika a některé další, jsou ochotny vlastně dotovat fungování spojené Evropy, se v politických programech některých politiků a uskupeních určitě projeví během voleb a to, že jsme si zvykli na pozitiva a že vidíme, nebo, že pak mluvíme jenom o těch negativech, to je asi přirozené. V této chvíli si myslím, že přestala sranda a že bychom měli se podívat na tu věc realističtěji, protože možný rozpad Evropské unie by znamenal obrovské ztráty, ztráty, o kterých nikdo nemluví, nikdo neuvažuje, protože si myslíme, že to je takzvaně fourgrand, že to je navždy, že to je prostě jistota, která se nezmění. Ale ona to jistota není. A proto bychom tu debatu měli vést spíš než jako stěžování si u piva, jako racionální debatu o tom, jaké jsou přínosy Evropské unie a sjednocené Evropy i pro nás a jaké by byly ty možné ztráty, pokud by se stalo, že by se Evropa začala rozpadat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A vy jste mluvil o globální ekonomické krizi. Není to primárně spíš krize politická? Krize vládnutí?
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Pravděpodobně ano, ale ten začátek je čistě ekonomický, nebo kapitálový. Velcí ekonomové, já nejsem samozřejmě ekonom, ale ti, kteří mají přesah mimo tu technickou ekonomii, tak říkají, že to je krize morálky, která v podstatě dopadá na management a na politiky, na to, že nezodpovědné zacházení s kapitálem za, z důvodu co nejvyšších krátkodobých zisků a krátkodobých odměn vlastně způsobilo tu bublinu, která poté, co splaskla, tak samozřejmě vyvolala řetězovou reakci. Jestli se nacházíme v globální krizi vládnutí, to nevím. Je pravda, že jakési stavební kameny světa se hýbou. Hýbe se velmi to, kde jsme my, Evropa ztrácí, to je realita. A pokud má v budoucím světě, kde je celá řada vystupujících velkých sil, které mají větší a větší ekonomické, ale i politické ambice, jako je třeba Čína, Brazílie, Indie, Rusko, tak pokud má Evropa hrát nějakou roli, tak určitě tu roli nebude hrát jako Evropa 15, nebo 20 států relativně malých, kromě 3, 4, které budou dělat nějakou svou zahraniční politiku. Pokud má Evropa hrát nějakou roli v tom přeskupování a v budoucím v podstatě, budoucím uspořádání vlivu ve světě, tak to je jediná možnost, aby to byla Evropa sjednocená a měla sjednocenou zahraniční a ekonomickou politiku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. Díky a těším se zase příště na shledanou.
Šimon PÁNEK, ředitel nadace Člověk v tísni Česká republika
--------------------
Na shledanou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším zítřejším hostem bude Cyril Höschl. Za pozornost děkuje a dobrý poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.