Jak to vidí Šimon Pánek - 18.3.

Šimon Pánek
Šimon Pánek

Čtvrtečním hostem pořadu Jak to vidí (po 8:30 hodině) byl ředitel nadace Člověk v tísni ČR Šimon Pánek. (Od 1. září 2008 zveřejňujeme /až po 24 hodinách, u pátečního pořadu až v pondělí/ needitované a neautorizované přepisy půlhodinových talkshow našich hostů. Tento pořad ZDE na také najdete ve zvukové podobě.)

Jak to vidí Šimon Pánek. ...

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý poslech vám všem dnes přeje Zuzana Burešová. Dopolední vysílání začínáme pravidelně pořadem Jak to vidí. Hostem je ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek, pěkný den.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Dobré ráno.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Máme pro posluchače spolu připraveno hned několik témat, začneme ovšem tím, které vám je profesně nejbližší. Haiti spočítalo veškeré škody způsobené lednovým zemětřesením a oznámilo, že na obnovu země bude potřebovat dalších 11,5 miliardy dolarů. Odhadoval jste tuhle částku?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já jsem odhadoval o něco méně, ale nejsem odborníkem na ty makročísla, to by bylo lépe se zeptat třeba někoho ze Světové banky nebo třeba z OSN, to znamená lidi, kteří umí ten makropohled, mi přece jenom, byť relativně velká nevládní organizace v kontextu střední Evropy, představujeme zlomek toho mezinárodního úsilí, ať už je to Afghánistán, Srí Lanka nebo Haiti a umíme spíš tu, ten pohled, který nám je bližší a kde umíme pracovat, to znamená pohled na jednu školu, komunitu, vesnici, městečko, okres. Já jsem ten odhad tehdy v lednu odvozoval od podobně velkých katastrof, třeba v Pákistánu nebo v jiných místech. Ten součet je také součtem haitské vlády, to znamená, že může být vyšší nebo nižší, než kolik bude odhad odborníků právě ze Světové banky, kteří se takovou masovou a rozsáhlou obnovou zabývají. Dalo se to čekat, to zemětřesení mělo velice ničivé důsledky, protože jednak bylo silné a jednak Haiti má strašně slabou státní správu a to znamená strašně špatné standardy kvality a špatné dodržování těch standardů. Proto zemětřesení tohoto typu, kdyby proběhlo v Americe nebo v Japonsku, tak by mělo daleko menší dopady a ty škody by byly menší než prostě v rozvojové zemi se slabou státní správou, s vysokou korupcí, to znamená s nízkou kvalitou staveb zejména a stavby jsou teď to, co tvoří tu největší část vlastně budoucích nákladů.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Této zemi, zemi postižené zemětřesením, by rozhodně měla pomoci dárcovská konference, která se bude konat koncem března. Povězte mi z vaší zkušenosti, jak to na takových dárcovských konferencí vypadá, podle čeho se země rozhodují, kolik peněz uvolní na pomoc určitým zemím.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
V současné době zejména podle toho, jak vypadá jejich fiskální situace, protože krize samozřejmě zasáhla stav hotovosti a peněz i těch bohatých států a my mezi bohaté státy rozhodně patříme jako Česká republika, takže ještě před dvěma, třemi lety bych se neobával, že se nenajde alespoň třeba polovina té částky ve formě těch takzvaných pledges, to znamená příslibů. Ty peníze se nikdy neskládají v té jedné chvíli na jedno konto nebo na jeden stůl, ale státy udělají závazky, jaksi oznámí, kolik uvolní, rozloží to do několika let, protože i ta obnova je několikaletá a pak si vyberou, jakým způsobem své prostředky realizují. Teď v době krize si myslím, že to může být horší a že těch příslibů se sejde třeba jenom třetina. Postižené země pak obyčejně na část prostředků přijmou nějakou dlouhodobou půjčku z některé velké mezinárodní instituce a část těch věcí se prostě nedá do pořádku, protože na ně nebude. Část také udělají nevládní organizace, které se přímo neúčastní těch dárcovských konferencí, ta dárcovská konference je vlastně místo, kde se schází vlády a nadnárodní instituce. A mluví o těch institucionálních prostředcích. To znamená těch téměř 100 milionů, které mezi sebou dali dohromady české firmy a čeští občané, tak se nebude přislibovat v New Yorku, to už prostě je k dispozici a používá se to spíše systémem zezdola, to znamená, jak jsem o tom mluvil na úrovni jednoho tábora, jedné školy, konkrétního projektu. Je to tím pádem daleko lépe kontrolovatelné a dohledatelné. V tom je naše výhoda, že nemusíme jako OSN, Světová banka a další řešit ten makropohled a nemusíme tím pádem realizovat projekty třeba přes tamní vládu. My je můžeme dělat na přímo a také je děláme, zatím je to zejména práce v táborech s dětmi, začíná se rozbíhat příprava přechodných kapacit na vyučování, tam, kde školy spadly, tak aby třeba rok, dva, tři děti neztratily, než ta škola bude obnovena. A učit se bude, prostě řečeno, pod plachtami, jednoduchými střechami, napůl venku nejspíš, napůl v nějakých provizorních budovách. Vlády a OSN musí řešit i ten celek, to znamená, musí pracovat přes tamní vlády, a to je samozřejmě vždycky velmi obtížné, protože uhlídatelnost i státního rozpočtu v rozvinuté zemi bývá problém, jak si občas můžeme všimnout v realitě České republiky, natož pak uhlídat peníze, které jdou třeba přes státní rozpočet Haiti nebo nějaké jiné země. V tom vlastně lidé, když dávají spíš nevládním organizacím, tak částečně intuitivně, částečně možná vědomě volí tu cestu, kde jejich dary jsou daleko bezpečněji pod kontrolou, kdežto ty státní a nadnárodní prostředky prostě musí pomáhat i na té státní úrovni a to je velmi složité. Zabývá se tím zejména OSN, Světová banka, EuropeAid, to je taková struktura Evropské komise pro obnovu a pro rozvojovou pomoc. Já odhaduji, že ta obnova bude trvat tři, čtyři roky nejméně, ostatně i po povodních v roce 2002 ještě po třech letech vlastně, v roce 2005 se dodělávaly některé věci v místech velkého poškození. A to je jaksi v rozvinuté silné zemi, relativně Haiti je na tom hůř. Takže ač to není už na prvních stranách, tak ta dlouhá cesta k návratu, k nějakému lepšímu nebo normálnějšímu životu teprve začíná na Haiti. Na druhé straně je v tom obrovská šance. Ten milion až milion a půl lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou, to je, a těch, i když to nebude 11 miliard dolarů, ale třeba pět, tak je veliká ekonomická investice. A pokud se podaří Haiťanům, haitské vládě a mezinárodnímu společenství pohlídat, aby ty benefity, které z toho vzniknou, to znamená zaměstnání pro lidi, platy, daně, které se za ty zaměstnance budou odvádět, i zisky firem, které tam budou pracovat, aby byly nadále používány ke zlepšování situace, tak to může být jistá ekonomická injekce, která může pomoct Haiti i do budoucna.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď bude ale pro Haiti velmi složitá situace v tom, že počátkem dubna začíná období monzunových dešťů a spousta lidí bez střechy nad hlavou, opět se blíží tedy, řekněme, určitá humanitární katastrofa, ale ještě poslední otázku k situaci Haiti. Je hodně složitá, ostatně vy sám jste tuto zemi navštívil, je v něčem ta situace jiná než třeba při jiných katastrofách, kdy jde coby zástupce Člověka v tísni byl, třeba v Pákistánu, tím, že ta vláda byla po tom zemětřesení opravdu naprosto paralyzovaná a teď se taky úplně nezdá, že plní tu svoji funkci, jak by měla.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já myslím, že jste to v zásadě přesně charakterizovala. Jednak bylo postiženo hlavní město, to znamená, i ta vláda, ať už je jakákoliv v rozvojových zemích, tak nějak funguje, tady prostě vládní úředníci byli rádi, že přežili a první měsíce vůbec snažili se nějak shledat a najít kapacitu, kde se scházet, ty první zasedání se děly někde na zahradě na plastových židlích, pokud já vím. A druhá věc je, že do toho hlavního města se vždycky sbíhají všechny komunikační, informační linky, telefony, silnice vedou přes hlavní město, je tam letiště, přístav, to velmi zpomalilo vlastně rozjezd té pomoci. Jiná než v Pákistánu je i v tom, že třeba Pákistán má velmi silnou armádu, která v Pákistánu po zemětřesení převzala ty humanitární operace a byla efektivní, musím říci, Haiti v zásadě armádu nemá, má jenom nějaké pořádkové síly, také proto tam bylo a vlastně je doteď 10 tisíc příslušníků jednotek OSN, které měly stabilizovat zemi. Situace má ale i jisté výhody, například tam nepřichází krutá himalájská zima jako v Pákistánu, kde nebezpečí těch druhotných dopadů bylo přece jenom o něco horší než déšť a i na Haiti jsou jistá nebezpečí jako třeba infekce, které se v tom dešťovém období mohou plošně šířit v táborech, jak jste sama řekla, spousty lidi je bez střechy nad hlavou, ten odhad je 1,2 milionu lidí, z čehož přibližně 300, 400 tisíc je v těch takových samo, svépomocí postavených kempech a jenom asi polovina až dvě třetiny z nich jsou připraveni na to nějak ten déšť přežít, pořád běží distribuce základního materiálu, my v Port-au-Prince financujeme třeba, spolufinancujeme operaci partnerské francouzské organizace, která je tam dlouhodobě. A ta právě teď distribuuje materiál na zpevnění a dešťové zabezpečení těch jakýchsi svépomocných stanů nebo jak bych to nazval, jsou to takové, řekl bych, přístřešky, jsou to prostě konstrukce ze dřeva, přes které lidé ukotvili, ale potřebují kvalitní tlusté plachty, které lze vypnout, které mají železná oka na krajích, nestačí prostě nějaký kousek igelitu, protože to několikaměsíční období dešťů bude určitě náročné. Uvidíme, na druhé straně taková ta přímá fáze, kdy lidé byli ohroženi zraněními hlavy, tím, že nebyli zaregistrováni, nevědělo se, kde jsou, nedocházela k nim vůbec žádná pomoc, to se dá říct, že je zvládnuto a teď prostě bude pokračovat ta dlouhá únavná fáze obnovy.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek. Šimone, povězte mi, když jste chodil na základní, na střední nebo na vysokou školu, byl někdo z vašich spolužáků nebo spolužaček Rom?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Ani si to neuvědomuji, myslím, že ne spíš.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ptám se proto, protože se zdá, že v naší republice je to možná takový stereotyp, že posíláme Romy rovnou do zvláštní, dříve zvláštních škol, dnes speciální. Ostatně o tom mluvili i zástupci ministerstva školství, mám tu jenom dvě čísla. Podle průzkumu do běžných základních škol chodí 72 procent romských žáků, na speciálních školách pro děti s lehkou či těžší mozkovou poruchou je 28 procent ze všech romských dívek a chlapců. Je to tedy český stereotyp?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
No, ta čísla vypadají, že něco není v pořádku, protože nějaká statistická čísla o mentální retardaci mluví o dvou procentech v populaci, a to se týká jak Romů, tak Neromů, tak imigrantů, tak Američanů, stejně jako Australanů. Čili je nepravděpodobné, že by v případě Romů to bylo skoro 30 procent. Takže někde je zjevně chyba. Potíž je v tom, že celé naše školství, myslím zejména to základní školství, neudělalo některé systémové kroky, aby běžné školy byly připraveny vyjít vstříc těm zvláštním potřebám řady romských žáků. Oni mají zvláštní potřeby, není to samozřejmě mentální retardace, jak už jsme si snadno matematicky dokázali v tolika procentech případů nebo v tolika případech, ale je to jisté znevýhodnění, oni přichází ze sociálně znevýhodněného prostředí, často jejich rodinné prostředí, dlouhodobě nezaměstnaní rodiče bez víry v tom, že vlastně má smysl se nějak intenzivně učit, protože jim to nic nepřinese těm dětem bez dostatečné komunikace s vnějším světem, řada Romů u nás žije v sociálně vyloučených lokalitách, já jsem řadu z nich navštívil, Člověk v tísni tam pracuje, poskytuje zejména podporu dětem, právě pracovní poradenství pro lidi, kteří chtějí pracovat a naráží třeba na rasové bariéry nebo neví, jak na to. A některá ta místa jsou absolutně otřesná, ta jsou srovnatelná se situací v Africe nebo někde jinde svou infrastrukturou, překvapivě i tím, kolik za to ti lidé v sociálním vyloučení platí, oni za mnoho věcí platí víc, než my, kteří si umíme jaksi zorganizovat svoje věci. Například ti, kteří přišli z různých důvodů, částečně vlastní vinou, částečně privatizací, částečně třeba tím, že nerozumí té magii papírů, kterou pro ně náš svět představuje, myslím, že my jim taky chvílema nerozumíme všem těm předpisům, systémům, a tak dále. Lidé s nižšími sociálními schopnostmi jim rozumí ještě méně a oni prostě pak dopadnou tak, že žijí rodina za 7 tisíc v jedné místnosti. Což je nájem, který se v Praze už, za který se dá dnes už pořídit jakžtakž slušný byt 2+KK, oni platí daleko víc za daleko méně často a právě práce s dětmi, s tou budoucí generací je velká šance, že se to bude zlepšovat. Jenže na to potřebuje být připraveno i to školství tak, aby peníze a speciální pedagogové a speciální znalosti následovaly děti, ne opačně. To znamená, ty děti mají být začleňovány, pokud to je jenom trochu možné a skutečně třeba nemají nějaké mentální postižení nebo znevýhodnění, mají být zařazováni do normálních škol a následovat je mají vyšší normativy, protože samozřejmě s člověkem, s dítětem s nějakými speciálními potřebami je více práce, tím pádem více výdajů a mají je také následovat specialisté a v České republice máme velkou obec lidí, kteří vystudovali a rozumí speciální pedagogice, mnozí z nich jsou ale soustředěni jenom v těch speciálních školách a teď je ta tendence taková, že děti následují tu instituci. To znamená, že jsou zařazováni do té sítě také proto, aby ta síť byla naplněna. A to je samozřejmě špatně, čistě logicky, ta síť má sloužit, nemá být nebo síť prostě vzdělání má sloužit. Tím pádem je potřeba nějak systémově změnit to, aby ty zkušenosti, znalosti, expertíza, ale i ty finance, které jsou na to vyčleněné, následovaly děti a děti, aby byly samozřejmě primárně, pokud to je jenom trochu možné, zařazovány do normálních škol. Dobrý příklad je Británie, kam část českých Romů z ekonomických důvodů zejména v posledních letech odjíždí a různě žádá o azyl a pracuje tam a je tam na nějaké strpění a pak je vrácena zpátky a to je na dlouhé povídání. Ale zajímavé je, že za tu dobu, oni tam třeba stráví rok, dva, tři, tak ty jejich děti jsou zařazeny do normálních škol a v cizím jazyce a ještě navíc se naučí třeba obstojně anglicky, což je tím pádem velmi pravděpodobné, že nemají mentální problémy, když jsou schopni fungovat v cizí zemi a učit se cizí jazyk. Prostě musíme něco změnit tak, abychom nepokračovali s tím předáváním handicapům několika tisícům dětí ročně, které pak mají téměř nulovou životní šanci, protože prostě po startu ve zvláštní nebo speciální škole je ta šance na nějakou pracovní kariéru a lepší život výrazně snížena, integrační potenciál je daleko nižší než v té škole jaksi většinové nebo normální nebo obyčejné. A pokud jsme někdy oprávněně prostě nespokojeni s tím, že je tady jistá skupina lidí, kteří z důvodu vnějších, vnitřních, různých prostě třeba dlouhodobě žijí na dávkách, žijí na sociálním systému, tak jejich dětem potřebujeme pomoct, aby měly větší šanci. A tím pádem musíme změnit i ty startovní podmínky.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě působit nejenom na školství, ale potom pochopitelně i na ty romské rodiny, protože někteří rodiče tvrdí, že raději své dítě do speciální školy, než do běžné školy, kde by mohlo být to jejich dítko šikanováno. Ale ještě v téhle souvislosti mě napadá, dnes ráno jsem v jednom deníku četla článek o tom, že se uvažuje, že by romština byla na školách volitelným předmětem, to je jedna věc. A druhá věc, že v podstatě my se učíme ve školách reálie Německa, Velké Británie, ale vlastně neznáme historii, kulturu Romů a že i to by se mělo změnit, souhlasíte?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
No, já si myslím, že rozhodně může být romština volitelným předmětem, jako je na různých školách x dalších volitelných jazyků, ale nemyslím si, že to nějak výrazně přispěje k integračnímu potenciálu těch dětí. Většina z nich dokonce doma mluví nebo značná část, neznám ta čísla, doma mluví spíše česky, než romsky. Takže pokud má být romština k dispozici, tak jako nezadatelné právo lidí, kteří se cítí být Romy a chtějí se tu romštinu učit nebo rodiče chtějí, aby se jí děti učily. Ale nemyslím si, že to vlastně přímo souvisí s tou debatou, kterou jsme vedli před chvílí. Je to trochu jiná debata, je to debata o právu učit se ve svém rodném jazyce nebo jazyce svých rodičů, prarodičů a ta možnost by měla na vybraném počtu škol být k dispozici, si myslím zcela samozřejmě. Nevím, jestli to úplně souvisí, spíše ne s vlastně prací dětí se zvláštními potřebami a s jejich zařazováním do těch většinových nebo speciálních škol.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě jenom malý dodatek, v tom článku taky psali, že děti, romské děti mají ve školách větší problémy s češtinou než třeba s matematikou. To je jenom takový dodatek. No, a teď krátký hudební předěl a potom už se vrhneme na Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Šimon Pánek, ředitel obecně prospěšné společnosti je hostem ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha v rubrice Jak to vidí a teď se společně podíváme na, jak už jsem říkala, letošní festival dokumentárních filmů Jeden svět. Tento festival už zná svého vítěze, teď bychom možná měli pustit fanfáry, protože my to řekneme dřív, než to bude dnes slavnostně vyhlášeno, ale máme to povoleno. Kdo tedy získá cenu za nejlepší film?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Hlavní porota vybrala film, který se jmenuje Nepřátelé národa, byl natočen nebo dokončen vloni, je to film ve společné kambodžsko-britské produkci a je to film o situaci v Kambodži, o minulosti, předávat cenu bude ministr kultury dnes večer na slavnostním vyhlášení výsledků. Hlavní porota je mezinárodní, nikdy do poslední chvíle nevíme, jaký film vyhraje, takže vlastně včera jsme teprve od porot získali jejich rozhodnutí. Já sám, musím se přiznat, jsem tento film neviděl, na Jednom světě je 100 filmů, takže není možné a nejsem členem toho nejužšího festivalového týmu, vlastně všechny filmy zvládnout.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tohle mě právě zaráží, protože ty filmy jsou opravdu plné velice silných lidských příběhů, jsou o naději, o utrpení, jak ta porota se nakonec shodne na tom, že opravdu tento snímek je nejlepší, 101 filmů se tam prezentovalo, skutečně vynikající vysoké kvality, lidi po těch filmech spolu diskutují, povídají, jsou tam debaty, všechno možné. Mluvil jste s nějakým porotcem o tom?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já se tak jako během těch let vídám s různými porotci. Samozřejmě sám jsem členem takové předporoty, která nakoukává část filmů pro Václava Havla, který pak vybírá film s největším přínosem k boji za lidská práva, takže trochu vím, jak to funguje. Ale myslím, že je to tak jako každá jiná porota, v té hlavní soutěži není celých 100 filmů, filmy jsou rozděleny do kategorií, jedna z nich je také kategorie za kreativní použití zvuku, kde je porota.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jsem ráda, že to říkáte.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Kde je porota složena z expertů z Českého rozhlasu, čili ty poroty mají nějaké zaměření a předvýběr filmů je podle toho festivalovým týmem a programovým ředitelem, ředitelkou tedy učiněn. A porota se dívá na filmy buď společně, nebo odděleně, všechny je vidí, diskutuje o nich a postupně se blíží k nějakému rozhodnutí, asi podobně jako každá jiná porota. To rozhodování u hlavní soutěže bývá vedeno vysokými filmovými požadavky a zároveň silným tématem. V některých jiných soutěžích, třeba u těch filmů zabývající se lidskoprávní tematikou, v soutěži Václava Havla nebo dalších, tak jde třeba více o to sdělení než o špičkovou filmovou kvalitu, nicméně už jenom ten výběr sto filmů ze 1600 přihlášených dává poměrně vysokou pravděpodobnost, že ty filmy budou kvalitní. Ale festival dnes v Praze končí, jednak probíhá dalších devět přidaných projekcí těch různých vítězných filmů, více informací je možno najít na www.jedensvet.cz dnes a zítra. A druhá věc, a ta je důležitá, že festival běží zároveň, ne zároveň, částečně zároveň, částečně pokračuje v 29 městech České republiky, aktuálně probíhá festival třeba v Plzni, Teplicích, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Kladně a od včera také v Mikulově. Všechna ta další města lze opět najít na těch stránkách www.jedensvet.cz. A po velkém úspěchu v Praze diváků je více než vloni a do včerejška bylo 60 projekcí z těch několika set tedy v Praze beznadějně vyprodaných, takže kvalita filmů je opravdu vysoká a stojí za to podívat, kdy do vašeho regionu Jeden svět zavítá a vybrat si třeba část filmů.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě k tomu dnešnímu slavnostnímu večeru, bude tam předána i cena Václava Havla, bude bývalý pan prezident přítomen.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Podle všech informací ano, on tu cenu většinou předává sám. Jak jsem říkal, tu hlavní cenu předává ministr kultury, cenu za nejlepší režii tradičně předává primátor Prahy, zástupci poroty Rudolfa Vrby, což jsou lidé ze světa, většinou lidskoprávní aktivisté nebo obránci lidských práv, předávají cenu v kategorii Máte právo vědět, to znamená o extremně závažných informacích ze světa. Ona se také jmenuje Máte právo vědět proto, protože Rudolf Vrba byl jedním z osvětimských vězňů, kterému se podařilo uprchnout a přivezl do svobodného světa zprávu o situaci v Osvětimi, zejména do Ameriky, v prvním období mu málokdo věřil. Takže proto se ta porota na jeho počest jmenuje takto. A tak dále, a tak dále. Opět fotografie, ukázky z filmů, popisy je možno najít na www.jedensvet.cz.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě jsme nemluvili o jedné kategorii a ta ještě asi není úplně jistá, divácky nejúspěšnější film. To asi nemůžeme ještě říct, to se vyloženě rozhodne dnes večer.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Přesně tak, divácké hlasování probíhá vždy po každém filmu, je tam nějaký index toho, aby filmy, které mají více promítání, nebyly zvýhodněny, matematicky je to propočítáno, hlasuje se do posledního dne, to znamená, myslím, do včerejška, předpokládám, vypadá to, že vede český film v diváckém hlasování, ale já nemám aktuální informaci o tom, jak dopadlo to sečtení těch diváckých hlasů, takže na to si budeme muset počkat.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To všechno se dozvědí dnes večer ti, kteří přijdou do pražské Lucerny. Naším hostem ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha byl Šimon Pánek, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Jsem ráda za tyto informace, budu se těšit příště, mějte se pěkně, na shledanou.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Děkuju. Na shledanou.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Za čtyři minuty se ozve časové znamení, bude devět hodin, ještě jenom upozorním, že reprízu tohoto pořadu si můžete poslechnout dnes večer krátce po 23. hodině.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.