Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 2.3.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Zuzana Burešová vám přeje příjemný druhý březnový den, který nám, věřím, že zpříjemní i host pořadu Jak to vidí, psychiatr, teolog a spisovatel Maxmilián Kašparů. Zdravím vás do Jihlavy. Dobrý den.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
A já zdravím všechny posluchače u rozhlasových přijímačů.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Naposledy, když jsme se slyšeli, tak jsme si přáli krásné, zasněžené ráno. Od té doby jsme, pravda, už obrátili zase několik listů v kalendáři. Cítíte ve vzduchu už jaro?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, tady na Vysočině sice trochu později, ale přece už ano.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A je jaro pro vás nejkrásnějším obdobím roku? Takové to plné síly, života, naděje?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já mám rád dvě období a to je jaro a podzim, kdy to všechno přichází do života a když už se to všechno zase ukládá ke spánku. Na rozdíl od mých pacientů, kteří právě v těchto dvou obdobích trpí depresemi.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže, se vám postupně budou plnit tedy vaše ordinační hodiny, bude přicházet spousta pacientů. O tom počasí jsem začala mluvit záměrně, protože naším hlavním vysílacím tématem je právě počasí. Bavíme se s našimi posluchači o tom, zdali věří hydrometeorologům, meteorologům, jestli se řídí předpovědí počasí. Jak je to u vás?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já se předpovědí počasí řídím pouze orientačně, nesázím na ni stoprocentně, protože přece jenom to, co člověka přesahuje, a to je počasí, se dá spíše odhadnout než detailně popsat. Takže, po mých letitých zkušenostech, a tím se nechci dotknout pracovníků v meteorologii, beru všechno, co oni říkají, pouze orientačně a v tom případě mi to vychází.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
No a teď už se vrátíme zpátky do vaší lékařské ordinace. My si dnes chceme povídat o vašich zkušenostech z vaší lékařské praxe, kdy za vámi přicházejí děti, které doslova ohrožuje počítač, lépe řečeno závislost na počítači. Můžete, prosím, zmínit poslední případ, který jste řešil?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Poslední případ byl poměrně složitý a začal se vyvíjet tak, jako to vždycky bývá u nějakého velkého nebezpečí - v poměrně malém a nepatrném rozsahu. A bylo to na kontaktování se mladého děvčete, studentky asi šestnáctileté přes internet s nějakou osobou, které postupem času zcela podlehla, nechala se doslova vydírat a pak se dostala i do ohrožení. Čili, teprve až když rodiče zjistili prostřednictvím toho, že dítě se začalo ve škole hůře učit, ač to byla dívka inteligentní, ponocovala až do skorých ranních hodin, protože se stále věnovala jenom a jenom tomu počítači a tam kontaktům, které tam navazovala. Tak začali hledat příčinu a našli ji, myslím, za pět minut dvanáct, protože už to děvče skutečně bylo v ohrožení jisté skupiny lidí, která dokázala prostřednictvím počítače ovlivňovat a manipulovat jednání dítěte takovým způsobem, že to mohlo vskutku až skončit tragicky.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Povězte mi, kolik té dívce bylo? Kolik je jí let?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Té dívce bylo šestnáct roků. Ale my musíme tady z dětské psychiatrie uvažovat tak, že jedna věc je věk dítěte kalendářní, to je těch šestnáct let, a druhá věc je takový mentální, rozumový, sociální schopnosti, jaký má a to je tady bohužel i naší populace vždycky nižší o dva, o tři roky. Čili, šestnáct let v kalendáři, ale třináct let v chápavosti světa a způsobu komunikace s ním a reagování na to, co se kolem toho dítěte děje. Takže, ona byla, i když bylo IQ celkem dobré na její věk,ale ona byla taková naivní a tu naivitu někdy také právě způsobuje dlouhé sezení u počítače, protože to odvádí od skutečné reality života, člověk je potom pod vlivem onoho virtuálního světa, zvláště dítě. Stává se naivním.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
I když jste to naznačil v té své odpovědi, znovu se zeptám. Ta dívka tedy, jak jste řekl, měla vyšší IQ. Určitě o tom s rodiči mluvila, o závislosti na počítači, mluvili o tom určitě na škole. Čím to, že určitá skupina dětí tomu svodu přece jenom podlehne? Jak jste řekla, skupina lidí jí začala vyhrožovat, vydírat. Čím to je? Co ten člověk v sobě má, že něco, o čem ví, že je nebezpečné, tak přece jenom na tu hru přistoupí?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
No, ona jedna věc je vědět, druhá věc je věřit a třetí věc je přesvědčit se. A to děvče sice dostalo určitou informaci, ale ono bylo informované,ač nebylo formované tou výchovou, protože sdělovací prostředky nás pouze informují, výchovy nás formují. A potom, když přijde skutečnost, tak to už je ta třetí - zkušenost, kterou máme s tím jevem. Ono totiž staří Japonci říkávají, že je lépe jednou vidět než stokrát slyšet. A může to děvče ve škole stokrát slyšet o tom, že droga je nebezpečná, počítač je nebezpečný, sedat do auta s cizím člověkem je nebezpečný. No, to je to, co slyším, ale teprve potom, když to vidím a zažiju to na vlastní kůži, tak to je ta nejlepší škola, která se tomu člověku dostane. Oni o tom v rodině nemluvili. A zda ve škole, to nevím. Ale ona byla informovaná o tom, že by neměla navazovat a neměla by předávat svoji adresu a svůj věk a kam chodí do školy osobám, které nezná prostřednictvím toho počítače. Ale přece jenom, to víte, člověk chce zažít dobrodružství, zvláště mladý člověk chce zažít dobrodružství, je v tom trošku vzrušení, je v tom adrenalin, je v tom poznávání nových věcí, je v tom dětská naivita, důvěra, mohli bysme najít další atributy, které souvisí s tím dospíváním a s tou pubertou. No a potom se stává to, co se stává, že rodiče přijdou na to, že jejich dítě je v problému, až když se všechny ty drobné částečky, on ten problém se začne vyvíjet jako puzzle, ono se to skládá z malých částí a najednou tady máme před sebou obraz nějakého problému.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To dítě je schopno uvědomit si, že v jeho případě už se jedná o problém?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ne. dítě si to není schopné uvědomit, protože dítě je pohlceno zážitkem a to, co je emocionální u dítěte, tak to překračuje to, co je rozumové. Přece jenom každý z nás máme tu svoji část rozumovou a emocionální. A u toho dítěte, ono to bývá někdy i u dospělých, ale to emocionální, to vzrušení, ta radost, to nadšení začne převládat nad tím rozumovým a to dítě jde dál a dál a dál. Jenom zkušenost životní ho naučí, že bysme se měli řídit spíš věcmi rozumovými a přitom bysme ovšem neměli potlačovat city, pocity, to samozřejmě do života patří, ale měli bysme je umět korigovat, protože člověk je postaven do života tak, že mozek má o něco výše, než má srdce. Čili, to, co je rozumové, by mělo být nad tím, co je emocionální. No a pokud půjdu dál do člověka, tak ty pudy, které klademe do břicha a pod břicho, ty by měly být ještě až na tom třetím místě. Takto je člověk postaven - rozum, city, pudy. Ovšem u těch dětí, který se teprve vyvíjejí a vstupují do života, tak tam je chaos, někdy i to pudové bývá nad tím citovým a to citové nad tím rozumovým. Čili, jde o to, aby se ve vývoji dítěte dokázala uspořádat ta hierarchie orgánů - hlava, hrudník, břicho.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha psychiatr, teolog a spisovatel Maxmilián Kašparů. Za chvíli už si povíme, jaké to je žít ve virtuálním světě.
Pane doktore, povězme si, jaká jsou rizika toho, když si to dítě vytvoří svůj vlastní virtuální svět a nevnímá reálný svět, nevnímá svět kamarádů, rodičů, svých povinností? Jaká jsou v tom rizika?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Tak rizika tady jsou, ale vraťme se ještě zpátky, abychom nekritizovali jenom ten současný svět, který nám onu virtualitu nabízí. Vždyť vlastně i pohádky, které dřív maminky četly dětem u postýlky, bohužel že tohle už je pryč, byly taky takovým světem virtuálním, že to dítě vstoupilo s tou princeznou nebo s nějakým zvířátkem do toho pohádkového světa. Ale v tom pohádkovém světě na rozdíl od dnešního umělého světa vytvořeného počítači bylo jasné a patrné, a to bylo obrovské plus pohádek, že tam bylo rozlišeno dobro a zlo. Kdežto u tohoto virtuálního světa počítačů dobro a zlo už není toliko rozlišeno, není tam ostrá hranice. Ba dokonce toho zla je tam více. A ono toho, čeho je více v životě, tak to máme všichni, ať už děti nebo dospělí, tendenci považovat za normu. Toho, co je víc, je prostě norma. Jestliže je v Africe víc černochů než bělochů, tak je to pro Afriku norma. Jestliže na severním pólu je více sněhu než trávy, tak sníh je tam norma. A jestliže dítě vstoupí do světa, kde normou je rychlost, kde normou je napětí, kde normou je zážitek, kde normou je násilí, no tak to dítě začne tuto normu považovat za jakýsi všeobecný jev. A potom to dítě ale musí chtě nechtě z tohoto světa umělého vstoupit do toho světa současného, normálního běžného života. Teď je ovšem otázka, do jaké míry to z něho vyprchá, to, v čem žil, v té virtualitě a v té realitě se nachází. Jak dlouho to je, než to z něj vyčpí a než si uvědomí, že vlastně tam to bylo neskutečné, skutečně je to, v čem žije. Protože ovšem ty děti tráví obrovskou hromadu hodin na tom počítači a přepínají z jednoho programu na druhý, tak jim to dlouho trvá, než z nich vyjde a vyprchá. U dospělých, tam to jde poněkud rychleji, že jo, dospělý člověk, když vstane od toho seriálu televizního a jenom si tak vzdychne, jo, kdybych já byl na místě té nebo oné v tom seriálu. Ale potom se teda vrátí do kuchyně ke špinavému nádobí a k prádlu. Čili, tam to jde poměrně rychle. U těch dětí to tak není. A u těch dětí to doznívá poměrně dlouhou dobu a to dítě se dostává do rozporu s tím, v čem žilo a do čeho se vrátilo. A tohle to období by měli umět rodiče mu pomoct zpracovávat. Ale i v medicíně, stejně tak je tomu i v psychiatrii, se říká, že je dobré předcházet následkům, chovat se preventivně a počítače u dětí, ale i u dospělých by se měly stát pouze tím, co je pro nás knihovna. Člověk taky nejde do knihovny a není tam 5, 6, 7 hodin denně, aby si tam četl, ale jde tam jenom tehdy, když nějakou informaci potřebuje nebo jde tam tehdy, když skutečně ví,že pobyt v té knihovně mu bude ku prospěchu.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Když už se dostaneme do té praktické roviny, kolik času by tedy dítě mělo trávit u počítače?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
No, to je podle věku a to je podle potřeb. A ono nejde jenom o čas, který se u toho počítače tráví, ale taky jde o obsah, který to dítě sleduje na počítači. Čili, to je velice individuální a nelze na to dát nějakou paušální odpověď, je-li ti 8 let, tak tam budeš 2 hodiny, je-li ti 10 let, můžeš tam být 3,5 a teď mu to odměřovat. Tohle je věc dohody. Ono vůbec celý život je věcí dohody, určitých pravidel, určité regulace. No, ale jestliže žijeme ve světě, kde regulování, pravidla a normy se začínají chápat jako omezování svobody, no tak potom si s tím těžko poradíme.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Doporučil byste třeba rodičům, aby dítěti koupili nějaké počítačové hry,třeba takové ty střílečky a podobně?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ne. Proč by dítě mělo být konfrontováno s násilím? To je první. A za druhé, proč by se toho násilí dokonce mělo účastnit? Čili, já v tomhle tom nevidím nic pozitivního pro vývoj dítěte a potažmo celé společnosti. Proč ty rodiče by tomu dítěti neměli koupit nějakou hru, kde se to dítě naučí logickému myšlení, kdy bude mít radost z toho, že se mu něco podařilo, bude to odpovídat jeho věku a bude to vytvářet svět, který dítě nasytí třemi atributy, a to já u těch stříleček nevidím. A těmi atributy je dobro, krása a pravda. Čili, za prvé, to, co se střílí, není krásné, není to ani dobré a není to ani v té podobě pravda. Jenom si vemte, že střelci vůbec nenabíjí, stále, stále střílí. Tam jsou tisíce, tisíce nábojů a von vůbec nenabíjí a von je prostřílenej jako řešeto, za chviličku vstane, jde dál. Tohle to u dítěte může budit dojem, že tak to je i ve skutečnosti, čili zastřelit někoho je záležitost pouze jednoho pádu na chodník, protože dotyčný se otřepe a jde dál. Čili, vůbec žádnou střílečku, vůbec žádné násilí. Ale nechci být zase nařčen z toho, že omezuju dítě v tom, aby se rozvíjelo v obraně. To mi někdo už taky namítnul, jeden otec, když jsem mu říkal, toto byste neměl pouštět svým dětem, toto byste mu neměl kupovat. On říkal: "Ale ať se tam naučí bránit, svět je zlej, svět je tvrdej a já mu to dávám proto, aby on se naučil bránit, aby rozpoznal nepřítele už za rohem." No, tak jsem viděl, že s tímto tatínkem asi nebude rozumná řeč, protože podle mého názoru tatínek u této hry prosedí možná více času než ten jeho Pepík.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, že bychom si měli opravdu říct, že je jasně prokázáno, že ten počítač zbavuje těch emocí u těch dětských pacientů. Je to tak? Z toho, co jste řekl, to jednoznačně vyplývá.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano. On je oplošťuje. Tam právě se nedovede rozeznat to, co je dobro a to, co je zlo. Na to by mělo být připraveno to lidské svědomí jako takový velice jemný seismograf. Teď jsme v tom období těch zemětřesení, čili, jakmile se to svědomí zachvěje,tak by nám mělo dát vědět, toto je dobré a toho je špatné. A ty počítačové hry vůbec nevychovávají dítě k nějakému svědomí, aby měl soucit, ano, protože ono to slovo svědomí, consciecia z latiny znamená vědomí s něčím, ano. Tedy s tou obětí. Mám svědomí s přírodou, mám svědomí s obětí, mám svědomí se svým pacientem, čili soucítím s ním. A tyto hry nerozvíjí svědomí, neboli nerozvíjí soucítění.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Na naše otázky odpovídá psychiatr,teolog a spisovatel Maxmilián Kašparů.
Může ta závislost na počítači dojít tak daleko, že to dítě ztrácí potřebu osobního kontaktu s kamarády, se svým blízkým okolím?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Bohužel ano. Já už bych to bral jako takovou finální závislost, kdy nepotřebuje dotyčný závislý prakticky už nikoho. To je jako u alkoholu nebo u drog, stačí mi droga, stačí mi alkohol a já si vystačím sám se sebou. U těch počítačů je ještě jeden problém a to je ten, že člověk se naučí ovládat všechny programy, ale nenaučí se ovládat sám sebe. Čili, umím ovládat něco, ale neumím ovládat někoho a to jsem já sám. A to velice potřebuju pro vytvoření prosociálního cítění. Takto se to jmenuje. Je to vlastně schopnost být s druhými lidmi, umět s nimi komunikovat. Ona taky ta komunikace, protože tam se mlčí z toho počítače, tak to dítě se nerozvíjí řečově a má také problém se slovní zásobou, s vyjadřováním. A pokud je velice závislý, tak on už si nepotřebuje povídat s rodiči, protože ti rodiče mu neřeknou nic nového, rodiče ho stále jenom napomínají, tohle udělej, tohle musíš, uč se, připrav se do školy, dej si věci do aktovky. Kdežto ten počítač nebo ta hra, ta mu to nepřikazuje. Tam on manipuluje tím, co dělá, kdežto ve světě je nějakým manipulován. Tak to je první, co ztrácí a to jsou rodiče. On je přestane potřebovat, oni ho doslova obtěžují. On má jiný, svůj svět, který ho neobtěžuje. A za druhé, je to ztráta komunikace s přáteli. Prvně se s nimi baví o těch hrách, vyměňují si třeba jednotlivé hry, ale i to je časem onudí a začne to být pro ně všední, protože tu hru už jsem viděl, tu jsem viděl, takže se jde stále dál a to dítě začne hledat právě v tom obrovském světě, který mu nabízí internet a přestává komunikovat s těmi svými vrstevníky, anebo se to zcvrkne pouze na minimum. Ale říkám, to už jsou skutečně ty dlouhodobé závislosti, kdy si člověk stačí a jediný jeho svět a jediní jeho přátelé jsou právě prostřednictvím internetu.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Naše povídání jsme začali tím, že jste řekl příběh z vaší lékařské ordinace, kdy za vámi přišla šestnáctiletá dívka, která se stala závislou na počítači. Tam došlo k tomu, že s rodiči o tom nemluvila, prostě ta událost se stala. Povězte mi, jak vypadá léčba takového pacienta, potažmo této dívky?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
No, to je také individuální. Já už mám zkušenost s tím, že jestliže se tomu dítěti okamžitě zakáže kontakt s počítačem, tak to dítě začne mít něco podobného, co má alkoholik, když přestane požívat i v malé míře alkohol, začne mít absťák, jak se tomu lidově říká, začne mít abstinenční syndrom, začne být nervózní. On byl zvyklý, že 5, 6 hodin denně odpoledne, večer nebo v noci trávil touto činností a najednou on ji nemám a on začne být neklidný, on ví, že něco potřebuje, že mu něco chybí. Já bych nechtěl, a toho se varuju, prostřednictvím sdělovacího prostředku dávat rodičům nějakou radu, ale poradil bych jim toto: navštivte dětského psychiatra nebo psychologa a ten jakoby individuálně ušije na míru na to vaše dítě způsob odvykání si tomu počítači. Protože nemusí to rodiče odhadnout sami, tady je dobrá spolupráce s odborníkem, pokud se už tohle to začne projevovat. Čili, spolupracujme s tím, kdo s tím má zkušenost a kdo se pomalu bude snažit tak, aby to dítě neutrpělo i pocitem, že něco velice potřebného pro svůj život má, protože ono se může stát, že začne vytloukat klín klínem a začne mít jinou činnost, která bude nahrazovat ten negativní vliv internetu. Čili, chce to poradit se, protože každé dítě je jiné, každé dítě je originální, každý člověk je originální a nelz ušít tady v tomto smyslu nějakou konfekci, ale přímo individuální pomoc jednotlivému dítěti.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
S psychiatrem, teologem a spisovatelem Maxmiliánem Kašparů si za chvíli povíme, jaká rizika s sebou nese síť facebook. Až za chvíli.
Posloucháte Český rozhlas 2 - Praha. Na síti Facebook je zaregistrováno zhruba 1,5 milionu Čechů, to je neoficiální údaj. Co tenhle fenomén? Tedy to, že někdo má svoji podobenku, svoji adresu jaksi osobní, myslím tedy tu vizitku, na internetu? Co to může tomu člověku přinést?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ona je otázka, co to může přinést, ale s tou je vždycky spojené jako dvojče, co to může vzít. Já ten facebook hodnotím jako včelu. Včela nám může přinést med, ale ona nám také může dát žihadlo. My vždycky musíme počítat s tím, že každá mince má dvě strana a i to, co na jedné té straně vypadá velice dobře, tak na té druhé straně může mít nějaký problém. Já se domnívám, že facebook jako takový současný fenomén této sociální sítě, kterou vytváří, může na jedné straně přinášet poznání se, nález nového přátelství, může zprostředkovat i pomoc druhému člověku. Ale na tom facebook nezáleží, záleží na tom, kdo do něho také vstoupí. Říkám také, aby ti, kteří na něm jsou, mě neobviňovali z toho, že je nějakým způsobem pranýřuji. Já si vzpomínám na jednoho anglického spisovatele, který říká, že atomová bomba v ruce svatého Františka není tak nebezpečná jako kapesní nůž v ruce darebáka. Čili. Ono nejde o ten nástroj, o ten facebook jako takový, ale ono jde o to, kdo na něj vstoupí a co tam chce udělat, čili zda tam chce přinést něco dobrého a zda tam chce přinést taky něco špatného nebo dokonce pro sebe sobecky prospěšného. Ale to už si myslím, že by tady měla být jakási věková hranice a moudří a rozumní lidé by měli umět rozlišovat, protože schopnost a umění rozlišování je jednou ze známek lidské dospělosti.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
My už jsme něco poradili samozřejmě rodičům, ale přece jenom to naše povídání bychom měli uzavřít tím, abychom apelovali na rodiče, jak těmto závislostem by měli u svých dětí předcházet. Můžete říct takové ty obecné zásady, kterými by se rodiče měli řídit?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano. Není jich mnoho, ale chceme-li skutečně jako ty zásadní, fundamentální zásady, tak jsou dvě. Za prvé je dobré, když rodiče znají kamarády svých dětí. To znamená, že když dítě s někým kamarádí, tak rodiče by měli říct: podívej se, pozvi ho taky domů, vždyť si můžete hrát u nás na zahrádce, můžete si hrát u tebe v dětském pokoji. Poznat to dítě, kdo je přítelem jeho ratolesti, poznat jeho kamaráda. A v případě, že se stane kamarádem pro dítě počítač, tak by rodiče stejným způsobem měli vědět, s jakými stránkami se kamarádí, jaké texty si prohlíží, na jaké stránky se tam dostávám. To je stejné jako u toho kamaráda ze školy. A za druhé rodiče by měli nastavit určitý řád, a to je to druhé pravidlo. Ten řád by měl být v tom, že počítač od to, to je jedna věc. A za druhé, někdy by u toho počítače s těmi dětmi také měli být. A tak jako máme v rodinách, že v šest hodin se večeří, v sedm hodin se jde spát, ráno v půl sedmé se vstává, tak toto pravidlo by mělo přejít i do toho dalšího nájemníka, protože já také přirovnávám internet a facebook k dalším nájemníkům, které máme, v tom našem 3+1 by měl mít také svá pravidla, protože už ve středověku se říkalo a to je velice moudré: zachovej řád a řád zachová tebe.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to byla příjemná tečka za naším dnešním povídáním. Hostem pořadu Jak to vidí byl dnes psychiatr, teolog a spisovatel Maxmilián Kašparů. Přeji krásný den a zase někdy příště, to vlastně už bude v dubnu, opět ve vysílání na slyšenou.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Na slyšenou.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenom připomenu, že reprízu tohoto pořadu si můžete poslechnout dnes krátce po 23. hodině u nás, tedy ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha.