Jak to vidí Eliška Wagnerová - 29.10.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Hezké dopoledne 29. října ve čtvrtek přeje Daniela Brůhová. V dnešním Jak to vidí, den po státním svátku, budeme mluvit o ústavě České republiky to se, myslím, velmi hodí. A také o Ústavním soudu, ten v posledních měsících, myslím, vzbudil několik velmi zajímavých otázek v široké veřejnosti, a proto mě těší, že hostem dnešního Jak to vidí je místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, která mě, doufám, slyší v brněnském studiu. Dobrý den.

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Dobrý den. Slyším vás velmi dobře.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní doktorko, já bych ráda se hned vrhla do víru dění. Průlomovým rozhodnutím Ústavního soudu bylo zrušení ústavní zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, jímž Ústavní soud v září zrušil už vyhlášené a chystané předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Tím myslím jste vzrušili nejen politickou veřejnost, ale i tu občanskou. Mohla byste se k tomuto průlomovému rozhodnutí trošku vrátit a nám laikům ho vysvětlit?

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Pokusím se o to. Nicméně dovolte mi, abych začala tedy velmi zeširoka, neboť mám za to, že je potřeba nejprve vlastně osvětlit pozici Ústavního soudu v ústavním systému. Ústava sama o Ústavním soudu říká, že je orgánem ochrany ústavnosti. Přeloženo do řeči obecnější možná, lze říci, že Ústavní soud je orgánem, který má za úkol všeobecnou kontrolu moci. A při výkonu této své specifické, opravdu velmi specifické soudní funkce se pak Ústavní soud pohybuje, lze říci, uvnitř jakéhosi kruhu, který vymezuje ústavní pořádek a skrze který tedy ústavní pořádek stát potvrzuje svou specifickou podobu a konstituuje se jako opravdu jedinečná entita. Lze říct, že skrze rozhodování Ústavního soudu také dochází k procesu integrace státu spolu s ústavou. A Ústavní soud skrze takovéto svoje rozhodování participuje bezpochyby na výkonu nejvyšší státní moci. Také proto a jen proto podle článku 89 odstavce druhého ústavy, všechny vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu zavazují všechny orgány a osoby, což je jinak vlastnost zákonů, tedy pramenů práva ve formální podobě a lze tak říct, že rozhodnutí je respektive, musím tedy omezit nálezy Ústavního soudu, nikoliv usnesení, kterými se různé návrhy odmítají, mají vlastně právní sílu nejméně zákonů a o tom se tedy vedou disputace, zda skutečně jenom obyčejných zákonů, anebo ta jejich právní síla je dokonce i vyšší.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tím jste nám odpověděla na otázku, že Ústavní soud skutečně tedy má kompetenci zkoumat a přezkoumávat.

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Já jsem tím odpověděla spíše na otázku, z čeho čerpá Ústavní soud svoji legitimitu. Ústavní soud tou svou činností vykonává kontrolní brzdící funkci ostatním ústavním nositelům politické moci, přičemž měřítkem je mu právě ústava, kterou on ovšem vykládá, respektive ústava tedy podávaná v jeho výkladu. No, takto koncipovaný tedy Ústavní soud na rozdíl od obecních soudů, včetně nejvyšších soudů je označován evropskou literaturou, a to už více než 50 let, za politický orgán svého druhu. Rozhoduje-li totiž Ústavní soud ve věcech, které samy o sobě představují politikum, podílí se Ústavní soud nepochybně svou rozhodovací činností doslova na tvorbě, ovšem to podtrhuji, ústavně konformní státní vůle. Ústavní soud tedy má díky tomu řečenému charakter ústavního orgánu, což je tedy termín, který pochází z italské konstitucionalistiky z 50 let 20. století, anebo jej lze označit za takzvaný bezprostřední státní orgán, tedy ve vztahu k ústavě, ve smyslu terminologie rakouského státovědce Georga Jellineka. Soudce Ústavního soudu také nelze chápat jako úředníky státu, respektive jakési státní zaměstnance, kteří by snad mohli být vázáni pokyny zvenčí, nebo podléhat jakémusi služebnímu dohledu či dozoru nějakého nadřízeného. Soudci Ústavního soudu mají vlastní ústavněprávní status, který je, opět řečeno slovy Georga Jellineka, nezavazuje či nečinní povinnými ve vztahu k nikomu jinému než ve vztahu ke státu, možná, dnes bychom spíše tvrdili ve vztahu k ústavě samotné. Status ústavního soudce plyne tedy tak z ústavy samotné a normální zákon jej nemůže sám o sobě ničit, devastovat, redukovat. Tenhle dlouhý úvod a já se za něj omlouvám, měl ale prokazovat, že Ústavní soud není nějakým samozvaným orgánem, který by se svévolně chopil nějaké kompetence posuzování ústavního orgánu, ač si to vůbec nesmí dovolit, údajně už, jak tedy tvrdila část kritiky, nedostatků legitimity. Samozřejmě druhá otázka je otázka kompetence. Ústava dává Ústavnímu soudu kompetenci posuzovat ústavnost zákonů. Tady jde o výklad toho pojmu zákonů, respektive toho konceptu, co se rozumí zákonem, jestli je to tedy jenom ten takzvaný obyčejný zákon, anebo to může být zákon ústavní, ale především jde také zároveň o tu legitimitu orgánu, který tedy se odváží posuzovat ústavnost toho, co je na zváno ústavní zákon. Ale jak jsem se pokusila vysvětlit tedy svou legitimitu čerpá Ústavní soud přímo z ústavy. V daném případě ten posléze zrušený ústavní zákon, jak jste řekla sama v úvodu, řešil, nebo byl nazván zákonem o zkrácení volebního období, avšak šlo o zkrácení volebního období jenom této konkrétní Poslanecké sněmovny, to znamená šlo o zkrácení volebního období konkrétních poslanců v tom jedinečném případě a způsobem, tedy ústavním zákone, který původní ústava nepředvídala. To znamená, to samorozpuštění Poslanecké sněmovny původní ústava s ní nepočítala. Jinými slovy, tento zákon byl ve vztahu k té Poslanecké sněmovně i k těm jejím členům retroaktivní. Tedy vlastně Ústavní soud posuzoval otázky obecnosti zákona, a otázky retroaktivity zákona, to znamená, posuzoval otázky, které jsou přímo spojeny s pojmem právo jako takové. Čili posílal otázky, které představují nároky na to, aby právo mohlo být označeno za právo. Protože v právním státě platí, že každý zákon musí zásadně mít předem neurčený okruh adresátů a musí být tedy obecný a musí působit prospektivně, tedy do budoucna, nikoliv retroaktivně, to znamená zpět. Samozřejmě i v právním státu existují výjimky z těchto zásad, které jsem uvedla, z těchto nároků na právo. Typicky například státní rozpočet, to je jednorázový zákon. Avšak tyto výjimku musí být vždy odůvodněné nějakým protisměrně působícím veřejným zájmem, který zároveň představuje také ústavně chráněnou hodnotu. Zde však v tomto případě tomu tak nebylo. Ten deklarovaný zájem ze strany Poslanecké sněmovně, totiž zájem na rychlém rozpuštění Poslanecké sněmovny, se jednak ukázal jako nepravdivý, neboť nález poukázal na jiné způsoby rozpouštění Poslanecké sněmovny, které ústava předvídala a které by určitě vedly k rychlejšímu rozpuštění ústavní, teda té Poslanecké sněmovny, nicméně vlastně rychlé rozpuštění sama o sobě není žádný ústavou chráněný zájem. Také se ukazovala, že důvodem, k tomu přijetí tohoto zákona o zkrácení volebního období, mohly být i doslova tedy osobní motivy přinejmenším některých poslanců. Jinými slovy, Ústavní soud tedy nedohledal zájem, který by byl chráněný ústavou a který by ospravedlňoval postup, tedy přijetí jednorázového zákona nad to působícího zpětně. Tento veřejný zájem určitě dle Ústavního soudu tedy přítomen nebyl a tudíž onu výjimku nebylo možno v tomto případě aplikovat a Ústavní soud musel rozhodnout tak, jak rozhodl.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tím jste nám vysvětlila to průlomové rozhodnutí Ústavního soudu z 10. září. Nicméně četla jsem v komentářích politických komentátorů, že Ústavní soud vlastně tím projevil jistou touhu po autoritě. Jak byste to komentovala?

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
No, to se snad ani nedá komentovat jinak než, že jde o velké neporozumění. No tak samozřejmě, víte, moc to je autorita a vykonávají-li státní orgány, dokonce ústavní orgány, moc, tak samozřejmě je to zároveň autorita. No, a v politickém režimu v takovém jako my tedy žijeme, to znamená v parlamentní formě vlády, jsou všechny ústavní orgány kladeny, abych tak řekla, na horizontální pomyslnou jakousi přímku či úsečku, nemají mezi sebou hierarchický vztah, ale každý z těchto orgánů má nějakou jinou funkci. No a funkci Ústavního soudu jsem se pokoušela právě teď vysvětlovat.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano. Také vznikla jistá diskuse, jestli budeme potřebovat přepracovat, dopracovat ústavu. Paní Wagnerová, určitě jste ty poznámky slyšela. Jak na ně reagujete?

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Ano. No, já se domnívám, že jsou opět nepřípadné, protože víte dneska jsem tady ani nechtěla citovat, ale dobře, komparatistiku. Tak jsou státy, které výslovně připouštějí to, že budou v ústavě, že ústavní zákony mohou být přezkoumávány Ústavním soudem. Jsou státy, které mlčí, těch je převážná většina. Jsou dokonce státy, které to v ústavě své zakazují a všechny tyto typy států, a mohla bych jmenovat konkrétní případy, nebo respektive jejich ústavní soudy, přes ta různá vyjádření slovní v ústavě, sáhly jejich ústavní soudy k přezkumu tedy ústavních zákonů. Dokonce i právě v tom případě, kdy ústava to výslovně zakazovala.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Společnost vám dělá Český rozhlas 2 Praha, pořad Jak to vidí. Jeho reprízu uslyšíte dnes ve třiadvacet hodin a pět minut. A pořad si najdete jak ve zvukové, tak i v písemné podobě na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha. Místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová rozebírá velmi závažné a pro mě velmi složité věci, které se týkají rozhodování Ústavního soudu. My jsme nezačali, paní doktorko, Lisabonskou smlouvou, kterou jste projednávali před státním svátkem. Mohla byste vysvětlit posluchačům, proč jsme se toho tématu nedotkli?

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Tak toho tématu se opravdu dnes dotýkat nemůžeme, protože my jsme ji projednávali, jen vlastně jsme konali ústní jednání k tomuto předmětu. A tam se prováděly tedy důkazy, slyšeli se účastníci a tak dále, nicméně Ústavní soud sám ještě vlastně nerozhodoval, to znamená neposuzoval všechny vznesené argumenty a protiargumenty. K tomu teprve dochází průběžně, ústavní soudce diskutuje a seznamuje se, studuje tedy ty materiály, které byly při ústním jednání konstatovány, případně i nově předkládány. No a nález by měl být vyhlašován v úterý příští týden. No a do té doby je nemožné, aby bylo cokoliv k Lisabonské smlouvě ze strany Ústavního soudu komentováno a sdělováno, neboť vše bude teprve předmětem rozhodování.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji za to vysvětlení. Já bych se ráda vrátila ještě k ústavě. Ptala jsem se vás na to, jestli budeme potřebovat ústavu, přepracovat, doplnit a tak dále. Možná, že bych tu otázku mohla pootočit. Dá se měnit ústava, kdykoli nebo za jakých podmínek do ní lze zasahovat, dělat změny?

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
No, to je samozřejmě velmi dobrá otázka, která má, řekla bych, dva zase aspekty, že jo. Formální a jakýsi materiál obsahový aspekt. Ten formální aspekt to byl vlastně ten případ, o kterém jsem hovořila před chvílí, kdy prostě poslanci se usnesli a nakonec i senátoři, protože tam museli hlasovat obě dvě sněmovny dokonce tou kvalifikovanou většinou, na čemsi, o čemž prostě co do formy prohlásili, že je ústavní zákon. Takže formálně se ústava jaksi dá měnit u nás ústavními zákony. Jsou státy, ve kterých tedy nelze měnit ústavu tímto způsobem, že by se přijímaly další a další ústavní zákony, ale vlastně lze měnit toliko ústavní text jako takový, to znamená, chci-li něco doplnit nebo změnit, musím to přímo dát do té ústavy samotné, nemůže to stát vedle jako samostatný ústavní zákon. Vidíte, že tato úprava je vlastně velmi dobrá, protože by těžko vedle sebe obstála úprava obecná a potom úprava tedy takto jednorázová, jak se o ní pokusil parlament v tom zrušeném ústavním zákonu. Dalším takovou zábranou, která bývá proti častému měnění ústavy použita v ústavách některých států, je mechanismus, podle kterého má-li být měněna ústava, musí tu ústavní změnu, ten návrh ústavní změny akceptovat aktuálně složená Poslanecká sněmovna a Senát, případně prostě parlament, přičemž to nestačí ale, musí se konat nové volby a po nových volbách pak ta nově složená Poslanecká sněmovna, respektive parlament znovu o této změně ústavy hlasuje a teprve potvrdí-li, tak potom je možné, aby ta ústavní změna platila. Tady vidíte, že to je velmi složitý mechanismus ve srovnání s tím, co platí u nás. Ono se tomu říká cizím slovem, tedy je to otázka rigidity ústavy, teda vlastně její tuhosti, její odolnosti oproti atakům na ní, abych to řekla tak. A já mám za to, že naše ústava sice je mnohými prohlašována za rigidní, no, ale po mém soudu ta rigidita skutečně není dostatečně vysoká, není dostatečně taková, aby bránila opravdu dosti útokům na ústavu, které pak mají osud jako měl ten poslední "útok" na ústavu. Tak mám za to, že by bylo dobré, aby se naše ústava naopak stala mnohem rigidnější, aby nebylo možné ji tak snadno měnit, ale obávám se z druhé strany, jsem samozřejmě realista a vím, že takový požadavek je pochopitelně velmi nerealizovatelný, protože prostě členové parlamentu jistě nebudou mít ochotu omezovat sami sebe.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tím možná mi, paní doktorko, odpovídáte na to, proč považujete rigiditu, silnou rigiditu ústavy za velmi dobrou.

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Víte, já vůbec naši ústavu považuji za velmi dobrou proto, že již v prvním svém článku, v prvním odstavci říká, že tedy ta Česká republika je, mimo jiné tedy říká, že je demokratický právní stát založený na úctě a ochraně tedy k právům, k základním právům a svobodám občanů. To je vyjádření toho, že Česká republika chce být jednak demokracií, ale zároveň, že k této demokracii vznáší korektiv, korektiv v podobě liberálního požadavku na ochranu, respekt tedy především k jednotlivcům nadaným tedy těmi základními právy, a že vlastně účelem ústavy je tedy ochrana právě těchto jednotlivců, kteří jsou zároveň základem tohoto státu, kteří... ten stát existuje jenom proto, aby chránil jejich právo, jejich svobody a neexistuje proto, aby jako jakási samostatná od jednotlivců odpoutaná entita, pěstoval nějakou svoji tedy politiku. To by bylo velmi špatně a rozhodně by se to mělo s tím konceptem, na kterém je založená česká ústava, a buďme šťastni, že je tedy takto založena. Jinými slovy, ústava je tady proto, aby chránila svobodu jednoho každého z nás, aby chránila to, že s námi se všemi bude jednáno jako s rovnými subjekty. To jsou hodnoty, které nelze jen tak pominout a nelze škrtat a ono někdy může docházet k určitým posunům ve vnímání tohoto základu, respektive v jeho ochraně skrze dílčí změny ústavy a sice dílčí změny ve věcech, které na první pohled vůbec nevypadají, že by se týkaly těchto samotných základů, základů tedy toho státu. Víte, vlastně i ty procesní mechanismy, které ústava upravuje, i vztahy mezi jednotlivými ústavními orgány jsou vyvážené. To ústavodárci opravdu vyváželi velmi dobře, jakýkoliv posun může znamenat v konečném důsledku snížení ochrany jednotlivce, jeho práv, základních práv a svob, a proto bych byla velmi, velmi opatrná na jakoukoliv změnu ústavy a rozhodně, rozhodně nelze ústavu měnit jenom proto, že se někomu zdá, že by se mu při uskutečnění, při realizaci změny, kterou vymyslí, vládlo lépe a snadněji. Snadnější vláda rozhodně není funkcí ústavy.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To jsou velmi zajímavé myšlenky, které nám tu předkládá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Mě zaujalo, když jste říkala, že stát existuje proto, aby ochraňoval svobody jednotlivých občanů. Netušila jsem, že ústava je takto svým způsobem pro mě jako pro laika obyčejného člověka jednoduchá a vstřícná.

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Ano, je to tak a je to škoda, že se tato myšlenka ještě neuhnízdila a nezakořenila tak, jak by měla. No, ale tak právě proto tu jsme a budeme si povídat a snad i v příštích pořadech a budeme ji šířit společně.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě. V příštím pořadu se snad dostaneme právě k té Lisabonské smlouvě, kterou budete projednávat v úterý. Jistě mnozí z nás budou vaše projednávání sledovat. Přeji hodně moudrosti a rozvahy. Paní doktorko, děkuji za váš čas, srdečně vás zdravím do Brna.

Eliška WAGNEROVÁ, místopředsedkyně Ústavního soudu ČR
--------------------
Já děkuji za pozvání a na shledanou.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. To byla místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Zítra v tomto čase uslyšíte Šimona Pánka, který je šéfem humanitární společnosti Člověk v tísni. Dobrý poslech přeje Daniela Brůhová.