Jak to vidí Eduard Stehlík - 16. srpna

Své dotazy můžete psát na jednoduchý e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)
Pořadu je také věnována samostatná nová webová stránka, která obsahuje i další zajímavé informace jako např. životopisy hostů, fotogalerie a samozřejmě i archivy textových přepisů. Najdete ji např. klikem na tento odkaz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Naším hostem je Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Senát podle očekávání vrátil církevní restituce zpátky do sněmovny. Opozici vadí hlavně rozsah navráceného majetku a varuje také před tím, že restituce prolamují hranici únor 1948. Veto musí nyní přehlasovat sněmovna. Jak vy se stavíte k vládnímu návrhu, respektive, jak vůbec vnímáte ten celý spor, který se rozhořel mezi církvemi a sociální demokracií o restituce?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, teďka to je můj opravdu ryze soukromý názor. Já jsem velice nerad, že to v poslední době zejména tento problém se dostal do takové velice vyhrocené atmosféry. Já si myslím, že o těhle věcech se má jednat v klidu a nemají se stávat předmětem nějakých bojů, protože, víte, je trošku zvláštní, že vlastně máme tady 23 let, nebo za chvíli si budeme připomínat 23 let od pádu komunistického režimu a my tady ještě stále řešíme problémy, které tady ten režim způsobil. Mně, kdyby to někdy jako čerstvému absolventovi filosofické fakulty tehdy někdo řekl, tak by mě to ve snu nenapadlo. Já bych se domníval, že všechny tyto nespravedlnosti z minula už budou dávno vyřešené a myslím si, že to, jak se to dlouho táhne, to svědčí o tom, že jednak je to problém složitý, ale na druhou stranu je to záležitost, která podle mého názoru měla být vyřešena dávno, je tady i nález Ústavního soudu, který řekl, že k těm restitucím dojít musí, k tomu navrácení majetku. Já vždycky nemám rád jako v historii, když někdo straší nějakými hodně starými dějinami a straší, já když se hovoří o církvích, já tam vidím spíš ty pozitivní příklady těch opravdu vynikajících kněží třeba z 20. století. Já mám celou řadu lidí, nebo vzpomenu celou řadu kněžích, kteří se zapojili do odboje druhého, do odboje třetího, lidi, kteří zaplatili vlastními životy. Lidí, kteří byli v době komunistického režimu se svými přáteli sehnáni do internačních lágrů pro kněze, ať už je to Želiv, nebo i sestry, které byli internovány na severní Moravě. Jestliže jedete po českých zemích, vidíte spoustu zpustlých klášterů, kostelů, které si myslím, že by si zasloužily, aby o ně začalo být lépe pečováno a když se podíváte na tu sumu, já vím, že ono to číslo vypadá šíleně, těch přes 130, nebo těch 134 miliard, pro normálního člověka je to něco úplně hrozného, ale když si představíte, že vlastně jde částečně o navrácení movitového majetku, se kterým je možné hospodařit a je zde celá řada církevních projektů, ať už sociálních, já jsem na celou řadu sestřiček přišel, které působí v nemocnicích a podobně. Jsou zde příklad vzdělávacích projektů, které určitě by církev mohla z těch peněz financovat. To myslím, že jsou pozitivní věci a když si vezmete vlastně tu finanční částku, která by měla být církvím vyplacena a podíváte se na to z pohledu státního rozpočtu, že to, co by církve měly dostávat v následných 30 letech, tak tu sumu vydá stát za důchodech za 2 měsíce. Tak zase už se to číslo nejeví tak děsivě a já si myslím, že každá nespravedlnost, ke které došlo, tak je-li to možné a máme-li ty síly, napravme ji a nějakým způsobem ji vyřešme. Ale říkám, to je můj soukromý názor.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jinak jako historik, pane Stehlíku, co říkáte tomu, jak vláda a církve vysvětlují veřejnosti o co vůbec v tom narovnání jde?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že to je jako celá řada jiných věcí. Je potřeba, jako kdyby oni zapomínali na to, že kolem nich žijí občané, kterým je to potřeba vysvětlovat, že je jim potřeba vysvětlit ty kroky, ale to se zdaleka netýká jenom restitucí, to se týká i celé řady věcí, které vláda naplánovala a je potřeba s lidmi komunikovat. Vy můžete mít výborný nápad, můžete mít určitou ideu, vy ji můžete chtít nějakým způsobem prosadit, ale v okamžiku, kdy to lidem nevysvětlíte a kdy lidé vlastně neví, jaké jsou vaše kroky a proč je děláte, tak to může vést k nepochopení, může to vést k nějakém zavržení a myslím si, že zejména v komunikaci s veřejností má vláda opravdu rezervy. A pokud jde o jednu věc, já třeba včera jsem, když už jsme hovořili o restitucích církevního majetku, tak jsem v televizi zahlédl svého bývalého kolegu z armády, bývalého hlavního armády pana Tomáše Holuba, který je katolickým knězem, to je člověk s mimořádnými schopnostmi vlastně komunikovat a myslím si, že celou řadu argumentů, které on včera používal, že to jsou věci, které by i lidé mohli slyšet a mohli je pochopit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký je vůbec u nás zájem rozkrývat a řešit ty dávné události, napravovat bezpráví a vůbec vyrovnávat se s tou historií? Dalším ožehavým tématem možná o něco méně, nicméně stejně polarizuje do jisté míry společnost, je třetí odboj.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, v případě třetího odboje, já jsem na začátku srpna změnil pracoviště a teďka pracuji v Ústavu pro studium totalitních režimů a jedna z hlavních věcí, které jsem si, řekněme i osobně vzal za své, je záležitost naplňování zákona 262/2011 sbírky, což je zákon, který řeší odboj a odpor proti komunistickému režimu a s tím souvisící odškodněn lidí, nebo tedy účel financí bonus pro lidi, kteří se do toho odboje zapojili. Ten zákon vstoupil v platnost loni 17. listopadu, vlastně opravdu k historickém datu a mnoho lidí teďka už hovoříme přibližně o 3 tisícovkách vlastně si podalo žádost určitou a mnozí z těch, kteří to udělali už podali v loňském roce vlastně, do dnes vlastně nemají nějaký efekt, nevidí efekt té věci. Zdá se jim, že celý ten proces postupuje strašně pomalu. Někteří i po těch zkušenostech řekněme z minula se domnívají, že s nimi úředníci hrají jakousi špinavou hru, že ty žádosti odsouvají, že jejich záměrem je to, aby odbojáři zemřeli a stát nemusel tam vyplácet nějaké finanční věci. Já musím říct opravdu tak, jak jsem se s tím seznamoval a ať už jde o pracoviště archivu bezpečnostních složek, nebo pracoviště Ústavu pro studium totalitních režimů, nebo vím, jak na tom pracují kolegové na ministerstvu obrany, které vlastně toto osvědčení vydává. Já jsem si prošel ta místa, hovořil jsem s těmi lidmi, opravdu jsem přesvědčený o tom, že nikdo nic nezbržďuje, nikdo nic nezpomaluje, je tady maximální snaha, pokud mohu hovořit za ty lidi, se kterými jsem hovořil, ty věci vyřešit, vyřešit je co nejdříve. Ale představte si situaci, kdy se vám najednou v několika málo měsících sejdou tisíce žádostí a tady je potřeba každý ten případ vlastně projít a v průměru, a to mně, a musím si říci, že musím říct, že i mě to číslo šokovalo, v průměru na každý ten případ je potřeba pročíst spis, který má teďka průměr je 1970 stránek. Ale jsou tam spisy, nebo případy, kde těch stránek je třeba 10, 20 tisíc. Teďka si představte, že i při velkém nasazení to nějakou dobu trvá. Teďka veškeré tyto dokumenty se vlastně digitalizují, připravují se, shánějí se z různých archivů, pracuje na tom opravdu řada lidí, na řekl bych možná i nad rámec toho, co se od nich očekává, protože si uvědomí, že tady řekněme v některých případech, já to nemám rád ten termín, ale tikají biologické hodiny, že se může stát, že ti lidé, kteří si požádali, ti, máme tam žadatele, kterým je přes 85, je jim přes 90 let, já to cítím jako obrovský problém, ale nemyslím si, že by někdo něco blokoval, opravdu ti lidé na tom pracují intenzivně, snaží se ty případy řešit co nejrychleji. Je tam patrná určitá možná poddimenzovanost personální, ale víc nám vlastně neumožňuje nabrat více lidí. Nehledě na to, musí to zkoumat lidé, kteří mají odbornou zkušenost, kteří se problematice věnují, kteří se vyznají v archivech a trvá to nějakou dobu. Ale říkám, snažíme se udělat maximum a myslím si, že nikdo nechce odbojáře poškozovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dosud bylo odbojářům přiznáno nebo vydáno, nebo také jejich pozůstalým pouhých 132 dekretů, 107 lidí dostalo i finanční odškodnění. Vaše slova, co se týče toho, že za tím není nějaký špatný úmysl, potvrdila i ředitelka odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany. Ta říká, že ty průtahy, respektive dlouhé lhůty, než se to vyřídí, vysvětluje tím, že chtějí žádosti zodpovědně posoudit a že chtějí také chránit ty opravdové hrdiny před těmi, kteří by něco o své minulosti zamlčeli, nebo možná si ten životopis nějakým způsobem přibarvili.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já tady bych dal zapravdu opravdu paní ředitelce Hlásecké, která má tuhle tu problematiku na starosti na ministerstvu obrany. Víte, ono je to navíc ještě složité ty naše dějiny ve 20. století byly velice komplikované a máte příklady lidí, kteří se třeba do odboje zapojili, ale potom začali aktivně spolupracovat se Státní bezpečností a vlastně byli řekněme zneužiti Státní bezpečností a je tam tento zásadní problém. Máte naopak lidi, kteří třeba působili v bezpečnostních složkách a i na ně zákon pamatuje a kteří aktivně odboj pomáhali, případně třeba už od samého počátku sami potom byli vězněni a je potřeba teďka velice pečlivě zvažovat, procházet celou řadu evidencí, zjišťovat, zda ti lidé někdy nebyli evidováni jako spolupracovníci buď Státní bezpečnosti, různých jiných bezpečnostních složek. Je to proces, který trvá opravdu, nebo takhle, vyžaduje svůj čas, ale musím říct, že když mi někteří kolegové řekli, že vlastně jsou schopni během 5 pracovních dnů projít ten obrovskou sumu toho materiálu shromážděného, vypracovat stanovisko, které třeba z archivů bezpečnostních služeb odchází na obranu, které má, když se na to podívám takovým tím normou v uvozovkách, třeba nějakých normostran textů, kde je opravdu s odkazy na prameny a tak dále, k tomu přiložená DVD s těmi dokumenty, já si nemyslím, že by ti lidé postupovali pomalu. Uvědomuji si, že pro konkrétního žadatele je to stresující, trpí tím a cítí se být odstrčený. Mě to strašně mrzí, mě to bolí opravdu za ty lidi, ale nenašel jsem zatím prostor, jak ten celý proces, nenašel jsem skulinku, jak by bylo možné ho urychlit. Ale říkám, opravdu ti lidé na tom pracují velice intenzivně, ať už v archivu bezpečnostních složek, na Ústavu pro studium totalitních režimů nebo na ministerstvu obrany. Odvádí opravdu obrovský kus práce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Historie, o které si povídáme s vojenským historikem Eduardem Stehlíkem, se týká i emailový dotaz pro vás. Cituji: "Pane Stehlíku, o Mnichovské dohodě, nebo též Mnichovské zradě celkem lidé asi vědí. Mohl byste však vzpomenout na jistou solidaritu v Československu ještě, než nás obsadilo fašistické Německo? Slyšel jsem, že například Srbsko se nám nabízelo, že bude s námi bojovat proti Hitlerovi, naši nijak bohatí krajané z Banátu prý také přišli bránit naši zemi a jsou asi i další příklady solidarity a odvahy. Samozřejmě i našich lidí, postavit se zlu."

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu tohle je velice zajímavý dotaz a můžeme při té příležitosti připomenout takovou ne úplně známou kapitolu z dějin, protože opravdu vazby mezi bývalou Jugoslávií a Československou republikou byly velice silné, byly silné už v letech 1. světové války, kdy o tom se téměř nehovoří, řada československých vojáků, nebo tedy Čechů, kteří padli do ruského zajetí a nedařilo se jim z počátku v těch letech 1915, 1916 dostat se do našich legií, protože tam byla určitá omezení ze strany ruských úřadů, tak vstupovali do srbské dobrovolnické divize v Oděse a dokonce se zúčastnili bojů na frontě v Dobruči, mnoho z nich tam padlo nebo bylo raněno a pak přestoupili vlastně do naší armády, do našich legií v Rusku na počátku roku 1917 a mnoho z těchto lidí mělo velice úzké kontakty od té doby na Srbsko, na Jugoslávii a oni v armádě se jim říkalo Srbáci, oni byli opravdu takoví, nemohlo je to nepoznamenat ten pobyt v srbském prostředí, byli tvrdohlaví, takový problémy řešili jako když to nešlo jinak, tak hlavou proti zdi a přímočaří. Opravdu myslím si, že je to poznamenalo, ať už pozitivně nebo negativně. Ale právě tady existovaly spojenecké dohody, malá dohoda ještě s Rumunskem, ale na podzim roku 1938 se skutečně předpokládalo, že v době Mnichova se bude hlásit celá řada dobrovolníků, ať už našich krajanů, kteří žili na území Jugoslávie, nebo přímo Srbů, Chorvatů, kteří by přišli v Československu na pomoc, dokonce bylo zřízeno velitelství pro cizí dobrovolníky, jehož velitelem byl divizní generál Mikuláš Doležal, což byl taky člověk, který prošel onou srbskou divizí za 1. světové války, mimochodem 1. října 1941 po příchodu Heidricha do Prahy, byl jedním z popravených důstojníků, takže počítalo se s tím, ale ti dobrovolníci se měli objevit dokonce v období, o kterém se už vůbec nehovoří. Já jsem před časem měl možnost krátce pobývat v Bělehradě a procházel jsem Titův archiv, nebo aspoň některé věci v Titově archivu a kde je celá řada dopisů občanů bývalé Jugoslávie, kteří nabízeli pomoc Československu v roce 1968, v době okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy se nabízeli, že pojedou do Československa bojovat, Čechům pomáhat proti Rusům. Takže to je věc, o které se už vůbec nehovoří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Minulost a i zpracování zaměstnává i vaše německé kolegy. Odstartoval ve spolkové republice nový projekt, který chce zmapovat oběti té vnitroněmecké hranice v letech 1952-1989. Ten počet je do dnes nejasný. Vedoucím výzkumného projektu se stal renomovaný vědec, historik Klaus Schröeder z berlínské Svobodné univerzity. Ten mimochodem vyrostl v Traveminde a jeho první konfrontací s režimem, s praktikami tehdejší NDR a pohraničníků, byla mrtvola vyplavená na pláži. Myslíte, že bude mít stejnou snahu objasnit bílá místa historie i generace, která nemá tuto drsnou zkušenost?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že určitě. I když samozřejmě, pokud máte, se vás nějakým způsobem ty dějiny osobně dotkly, tak to může fungovat jako určitý, pro řadu lidí jako velice silná motivace. Já mám řadu přátel ve vysokém věku, kteří třeba prošli pražským povstáním, kteří zažili pražské povstání a shodou okolností, které jsem byl na návštěvě u vynikající české malířky Zdeňky Landové, která vlastně své zážitky z povstání, z Bráníka, který je takovou zapomenutou čtvrtí Prahy, z hlediska těch bojů v roce 1945, kde jednotky SS povraždily celou řadu místních obyvatel, kde padlo řada příslušníků tamní policie, paní Landová namalovala úžasný cyklus Deník povstání 1945, který se skládá z celé řady obrazů a kde ona tehdy jako mladá dívka vlastně ji to poznamenalo podle mého názoru na vždycky, ty hrůzy, kterým, se kterými byla konfrontována a už jako malé děvče v té době malovalo třeba padlé sovětské vojáky, barikádníky, boje na barikádě a potom vytvořila tento cyklus. To znamená, já si myslím, že a chtěl bych to použít na historiky, jestliže ten člověk nějakým způsobem byl tím dotčen, tak samozřejmě má určitou silnou motivaci. V okamžiku, kdy máte od těch historických událostí takový odstup, že už je nepamatujete, nebo nemáte ty očité svědky, to nicméně ale neznamená, že se tím obdobím někdo nebude zabývat. Vemte si vynikající práce Petra Černého o husitství a přesto, že Petr Černý je o něco starší než já, tak samozřejmě Husa a Žižku osobně nepamatuje, ale jde bych řekl vždycky o to, aby vás to téma chytlo, aby vás to téma zajímalo, aby pro vás mělo nějaký význam, aby vlastně vy jste jako historik cítil, že to, co předáváte dál, má nějakou cenu a může někomu pomoct.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes s vojenským historikem Eduardem Stehlíkem. My si připomínáme nejenom 15 let katastrofálních povodní v roce 1997, ale v těchto dnech také 10 let od povodní v roce 2002. Do pomoci se vedle záchranářů a hasičů zapojila také armáda, vojáci. Jak vy vzpomínáte na ty dramatické chvíle? Připomenu, že živel zasáhl i Vojenský ústřední archiv, budovu v karlínské Invalidovně a ušetřen nezůstal ani Vojenský historický ústav.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že ty vzpomínky jsou tak živé, že se mi ani nechce věřit, že je od nich od těch události uplynulo 10 let. Já vlastně do teď před sebou vidím, my jsme přejížděli na různá jednání do vlastně ze Žižkova na do Dejvic na generální štáb, když už byly uzavřené mosty, člověk viděl tu Vltavu, která stoupá výš a výš. Tu hrůzu z toho, co se stane, až bude zaplaven dole archiv, protože se předpokládalo, že nemůžete ty statisíce krabic někam přesunout, tam se dělala, já do teďka vidím ty kolegy z archivu, kteří tam dělali ty opatření, ucpávali okna pytli s pískem, všichni si, ale nikdo netušil kam až ta voda bude sahat a já do dnes, když někdo přijde před Invalidovnu, tak tam je pomník vlastně ženistům, kteří na konci 19. století padli, nebo zahynuli při velké povodni, při pomoci lidem a v archivu dole na Invalidovně je taková značka, která ukazuje, vlastně kam tehdy ta voda dosáhla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To bylo nějak 324 metry, nebo ...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
No ono tam je značka, která je tak někde v tý výšce jestli dobře pamatuju asi půl metru a od toho to bylo 3,8 metru nahoru. To nikdo, nikoho nenapadlo, že by mohlo přijít takhle obrovská vlastně ničivá vlna, nebo jak to nazvat a mnohdy se říká, že třeba, já jsem v té době působil ve Vojenském historickém ústavu, tak všichni si myslí, že jak jsme na kopci, tak se nám nic nestalo. Ale není to pravda. My jsme měli dole na Invalidovně uloženou část knihovny, vzácných knih, které se nám v moha ohledech nepodařilo vlastně nahradit do dnes, ale třeba i ty změny té vody, tak to znamená, nám to zaplavilo telefonní ústředny vojenské, které byly dole v Karlíně. Takže my jsme byli přes půl roku bez telefonu, odešla nám elektrika, to znamená my jsme měli třeba, nebyli jsme v té době chráněni těmi systémy, které máme k dispozici, to znamená, já si do teďka vzpomínám, že vlastně u nás v muzeu bydleli parašutisté, kteří za normálních okolností hlídali budovu Svobodné Evropy, tady kousek od nás a kteří měli kasárna v Karlíně, která byla zaplavená, takže oni bydleli přímo v expozici u nás. My jsme tam tehdy měli krátce před tím otevřenou výstavu Atentát operace Andropid, která měla jinak obrovskou návštěvnost a já si do teď vzpomínám, jak jsem v rámci takového toho seznámení se s činností té budovy, tak jsem vlastně ty vojáky, kteří tam u nás spali na karimatkách, na spacácích a na zemi s baterkou v ruce tou výstavou prováděl. Takže to jsou takové ty vzpomínky a pochopitelně potom ty děsivé, kdy jsem kamarádovi, který měl sklad svého nakladatelství na Starém města v Mezielově ulici, pomáhal o týdne později jsem si vzal dovolenou a týden jsme spolu ještě s jedním člověkem, to znamená ve třech jsme vynosili za týden 80 tun zničených knih, protože tam sice voda nepřišla vrchem, ale vrazila tam kanalizací spodem a tahal jsme to ve tmě, vlastně to bylo, to nebyla voda, to už byly fekálie, takže nebylo to nic příjemného a do dnes vzpomínám na jistého pana generála, který mě dva dny potom potkal a zeptal se mě, kdepak jste byl na dovolené, vždyť nejste vůbec opálený.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak jste mu to doufám, vysvětlil.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vysvětlil jsem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Obraťme teď list. Máme ještě několik minut. Ve fanoušcích určitě doznívají ještě události z právě skončené olympiády. Naši sportovci získali 10 medailí, z toho 4 zlaté. Nejsledovanějším televizním přenosem letních olympijských her bylo vítězné vystoupení Barbory Špotákové. Také vy jste nahlí, přihlížel?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že byly okamžiky, kdy se přihlížet nebylo možné nepřihlížet. Já asi takové to negativní, nebo to, kdy člověk to strašně přál, tak bylo vystoupení našich basketbalistek proti Francii, kdy jsem na to koukal do noci a kdy jsem byl, jsem říkal, jestliže se vede o 13, tak už to nemůže dopadnout jinak, než, že to bude dobrý, holky postoupí a pak to skončilo nešťastně. Mně jich bylo strašně líto a myslím si, že každý, kdo viděl ten jejich fantastickej výkon, tak nemohl jinak, úžasný byly plážový basketbalistky jako Kiki a Maki teda ty byly fantastický a myslím si, že celá řada lidí, kteří je sledovali po celém světě, tak někde muži rvou oddací listy, protože šikovné, krásné a nijak nafoukané holky, to je radost pohledět. A já samozřejmě jako voják jsem strašně rád, že z toho velkého množství sportovců, z těch 133, 45 vysílá Dukla, vysílala vlastně armáda, vlastně když to vezmu půlka medailí byla vydobyta zaměstnanci armády. Samozřejmě kapitánka Špotáková, tedy nastávající kapitánka, to je případ sám pro sebe, úžasná ženská s fantastickým tahem na branku, pokud to tak můžu nazvat, tím oštěpem. Ale stejně tak i ti ostatní. Jako já říkám jenom smekám před všemi jako, když vezmu nemedailové pozice, tak když máte Štěpánku Hilgertovou po těch jejích startech a ona je schopná dosáhnout 4. místa, no vždyť to je úžasný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste to zmínil, ministr Vondra řekl, že za zlato bude povyšovat, pětibojař David Svoboda bude nadpraporčíkem a Barbora Špotáková dostane hodnost kapitána, respektive kapitánky. Mimochodem země, které čekaly od sportovců víc, tak teď hledají viníky. Rakousko je bez medaile, Slovensku chybí zlato, Rakousko teď plánuje velkou reformu podpory sportu, aby neprodukovalo jen olympijské turisty, jak řekl ministr obrany a sportu ve Vídni. Podle vás, pane Stehlíku, jaké podpoře se těší český sport a ne jenom ten armádní, když už jste se zmínil o sportovním centru Dukla?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že když si vezmete naši spolupráci někde, naši sportovci někde uspějí, jaký to má obrovský pozitivní vliv a na mládež na společnost, já si myslím, že ta podpora by mohla být vyšší. Ale já bych se za tu podporu přimlouval v řadě případů u těch sportů, které nejsou tak na očích. Samozřejmě to, že fotbalisté a hokejisté mají nějaké peníze, to lidé asi vědí, ale je tady celá řada sportů, které, já neříkám, že živoří, ale jsou na tom podstatně, podstatně hůř a přitom ty výsledky, kterých je v nich dosahováno, jsou mnohdy naprosto nepředstavitelné. Když si vzpomenu na Martinu Sáblíkovou, která vlastně, jakých dosahuje úspěchů a přitom zrovna rychlobruslení u nás z hlediska toho zázemí, když na nás pohlížejí země, kde mají tento sport má tradici, tak si myslí, že jsme se zbláznili, jestliže ona začíná jezdit na rybnících a podobně, nebo trénovala ve svém čase doma v obýváku, pokud vím, tak jako, tak jako, to jsou věci, které, kde si myslím, že by ta podpora měla být a myslím si, že u těch kolektivních sportů a já jsem zmínil hokej, tam mi strašně chybí ta věc, která tady bývala dřív, spousta těch oddílů, kde se vychovávali ti mladí kluci, já si myslím, že ano, jsou, ale tam by si to podporu velkou zasloužilo. Je to, ta práce s mládeží a je velice důležitá a jak říkám znovu, teď sportovci nám dělají obrovské jméno a v zahraničí a sportovci strašně moc pomáhají jako pozitivní příklady pro současnou mladou generaci a tam bych se přikláněl, je-li to možné, tu podporu ještě zvýšit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Za nedlouho se opět rozhoří olympijský oheň paralympijské hry startují v Londýně 29. srpna. Třeba téma pro vaší příští návštěvu a naše povídání. Děkuji za to dnešní, vojenský historik Eduard Stehlík byl hostem dnešního vydání Jak to vidí.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mějte se pěkně. A zítra bude čas od půl deváté patřit výletní snídani s Pavlem Kudrnou. Příjemný den přeje všem Zita Senková. Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.