Jak to vidí (CESTOVATELSKÉ) ... SRBSKO - 19.8.

19. srpen 2010

Čtvrteční cestovatelské Jak to vidí nás zavedlo do Srbska, a to s Martinem Ježkem. Po 24 hodinách, u pátečního pořadu až v pondělí, zde najdete needitované a neautorizované přepisy půlhodinových talkshow našich hostů. Tento pořad ZDE na také najdete ve zvukové podobě. (Pozn. Po dobu letních měsíců, tedy od července do srpna 2010, s pořadem cestujeme, a to do všech koutů naší Země. Pořady najdete s titulkem Jak to vidí ... (CESTOVATELSKÉ).)


Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný poslech vám všem dnes přeje Zuzana Burešová. Dnešní host naší cestovatelské půlhodinky to sem do studia vůbec neměl daleko, kolega, reportér Martin Ježek má svoji kancelář odtud opravdu jen pár metrů. Martine, vítej.
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tvým profesním osudem, dá se říct, je Balkán, kde jsi zažil události velmi dramatické, ostatně i o nich jsi napsal knihu Křižovatka zvaná Balkán. Dnes se ale na jih Evropy podíváme trošku jinak, bude nás zajímat z pohledu turistů. Začneme Srbskem. Čím právě tahle země může být pro nás návštěvníky přitažlivá?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Tak ona na první pohled je docela neznámá. A pravda je, že první dojem většinou nebývá dobrý. Protože vy, když přijedete do srbských měst, tak jsou taková omšelá, vypadají možná jako naše města před nějakými pětadvaceti lety. Zkrátka v té zemi je docela velký nepořádek. Infrastruktura taky není moc dobrá. Když vjíždíte například do Bělehradu, musíte minout sídliště Nový Bělehrad, které je ještě horší než pražské Jižní Město, přinejmenším na pohled. To znamená, že to jsou takové betonové paneláky, které naprosto nemají konce, vy se valíte po šestiproudové dálnici, neustále vám někdo vjíždí do cesty. K cestování se používá i přípojný pruh, například i autobusy MHD se tam tudy řítí. Takže na jednu stranu si říkáte, tak tohle asi nebude moc hezká a komfortní země. Ale potom samozřejmě už jenom ten Bělehrad vám ukáže trošku svoji příznivější tvář, protože leží na obrovitánském soutoku řek Sávy a Dunaje. A tam nad ním se například, nad tím soutokem přímo se tyčí pevnost Kalemegdan, což je pevnost, která patřila Turkům, Srbům, koneckonců Rakousku-Uhersku a podobně, takže tam tudy skutečně šla historie. I když na té pevnosti už toho vevnitř jakoby moc nezbylo. Tak vy máte jednak krásný výhled na tu starou část města, na ten soutok. A potom za vámi už je taková ta pěší zóna, které se říká Knesmichailova ulice, což je ve své podstatě pěší zóna evropského typu. Tam si vůbec nepřipadáte jako na Balkáně, zkrátka taková Pařížská vlastně, jako taková bez aut. Takže tam se skvěle korzuje. Bělehrad má docela dobrou atmosféru na večer, když jsou všechny předzahrádky otevřené a předzahrádky jsou v Bělehradě skutečně až do podzima, do začátku listopadu. A pak, když si dáte něco dobrého, tak si říkáte, tak a to je ta správná stránka Balkánu.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Počkej, co bychom si dobrého tedy měli dát?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
No, určitě bychom si, v Bělehradě, když chcete říct, že jste byli v Bělehradě, tak si musíte dát pleskavici. Ono to zní trošku banálně, že by to byl takový jakoby hamburger, ale on z poctivého mletého masa. Většinou než u toho McDonalda, tak má asi tak čtyřikrát větší průměr a je mnohem silnější, takže je to skutečně nějaká dobrá materie. Ale asi největším kouzlem na té pleskavici jsou právě přílohy, že tam si můžete nandat zelený salát, cibuli, chilli papriku, zkrátka všechno možné, kyselou okurku, teď to všechno nevyjmenuju. A já se ještě pamatuju, že jsem jakoby sám sobě složil zkoušku ze srbštiny až v okamžiku, kdy jsem si řekl, tak a já umím ty přísady všechny teď v té srbštině vyjmenovat, protože vy si to musíte ukázat nebo poručit. A skutečně ty čevabžižnice nebo právě ty grily s pleskavicí, tak jsou po celém městě. A většinou mívají otevřeno 24 hodin, takže se vyplatí tam kdykoliv se zastavit. A to je potřeba říct, že skutečně v těchto krámcích bývá ten rozžhavený gril s tím dřevěným uhlím, že se to skutečně dělá poctivě, že tam je i ten potřebný karcinogen, aby to bylo dobré.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A čím takové jídlo zapijeme?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Zapijeme, to je vlastně velmi odlišné od toho, jak se stravujeme tady. Protože i když si třeba dáte takzvaný pasul, což je jedna z balkánských specialit, nebo právě něco z toho roštu, jako například čevabčiči, ražniči, vešalicu a další pochoutky, tak většinou, když pivo, tak ale nějakým způsobem jenom jedno. Srbové mají pivovary. Pivo se tam pije v čím dál větší míře, to každopádně. A dokonce Bělehrad má i svůj bierfest, takový nějaké octoberfest, přímo na tom soutoku Sávy a Dunaje. Takže pivo se k tomu určitě hodí, ale na druhou stranu je potřeba se umět rozhodnout, protože často ve své podstatě docela se to dobře proloží nějakou rakií, tak na trávení, ale čistou, s ničím nemíchat. A potom kafíčko, to jsou takové ty balkánské manýry, že ta rakie se tím kafíčkem se vždycky nakonec dobře doplní.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Několik minut jsme teď pobyli v Bělehradě. Ale my přece jenom za chvíli Bělehrad opustíme a podíváme se, jak to vypadá na srbském venkově.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
S kolegou Martinem Ježkem opouštíme ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha metropoli Srbska, tedy Bělehrad. A míříme na venkov. Jaký je tedy srbský venkov?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Srbský venkov je správně autentický. Každopádně, když se podíváte, dejme tomu, z Bělehradu směrem východním, to je vlastně podél řeky Dunaje, tak se dostanete do národního parku Djerdap, který se pyšní soutěskami, kterými ten Dunaj se skutečně musí propasírovat. A vlastně končí na rumunských hranicích u železných vrat. To je něco, co známe už z minulosti, to bylo samozřejmě socialistické veledílo. Ale Djerdap jako pohoří tak nabízí jednak docela takové dobré procházky podél Dunaje, protože ty výhledy jsou skutečně krásné směrem na tu rumunskou stranu, ale potom dokonce už se tam objevuje i agroturistika, že vy zkrátka můžete na nějakém statku nebo na nějakém stavení přespat, dát si tam místní speciality, například, dejme tomu, zastudena, tedy už studené, ale pečené jehněčí nebo skopové. A další věci. Mají tam dokonce i speciální rakie. Já jsem tam viděl medovaču a lekovaču, to jsou takové ty speciální druhy. Takže to je určitě něco, co se dá okusit, ale potom vlastně i pro samotné Srby docela atraktivnější je spíš taková ta oblast západního, jihozápadního Srbska, kde jednak se objevila v poslední době nová atrakce, za kterou může Emir Kusturica, který tam nechal zrekonstruovat jednu lokálku, která kdysi spojovala Bělehrad se Sarajevem. A je to úzkorozchodka, která zrovna na tom místě se nazývá Šargandská osmica, takže Šarganská osmička, a to je právě podle toho, jak ona se jako had, ta lokálka, prostě vleče těmi svahy tak, aby mohla vystoupat na ty kopce, které musí směrem do Bosny a Hercegoviny překonat. Tak vlastně vy jste někde dole a vidíte nad sebou několik pater těch kolejí. A vlastně nikdy nevíte, kolik těch pater ještě máte před sebou, protože nikdy o tom terénu nemáte přesný přehled. Takže to je něco, co Emir Kusturica tento jeden úsek u města Užice právě nechal oživit. Jezdí se tam pravidelně takové ty výletní jízdy. A právě to je oblast, která se nazývá Mokrá Gora, což je krásný přírodní park, na bosenské straně je potom město Visegrád, o kterém se dočtete například i v knihách Iva Andriče, nositele Nobelovy ceny za literaturu. A nad tím vším má Emir Kusturica filmovou vesnici, která se jmenuje Drven Grad, takže jakoby Dřevěné město, tak, a dokonce se tam dá jet i na filmový festival, který Emir Kusturica sám, tuším, že před dvěma lety poprvé začal organizovat. Takže v tomto smyslu ty hory v jihozápadním Srbsku jsou docela zajímavé.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Mluvil jsi o filmovém festivalu, ale zrovna v těchto dnech probíhá v Srbsku také jeden festival, je to možná zvláštní, když řekneme, že to je festival trumpet.
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
On je to skoro blázinec.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Blázinec tedy v Guči, jaká tam je atmosféra. Určitě ses tam byl podívat někdy.
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Já jsem se tam byl podívat před dvěma lety a letos, mimochodem ten festival momentálně probíhá, máte ještě do neděle možnost, když to stihnete, letos je jubilejní padesátý. A je tedy mnohem, ten blázinec trvá tedy mnohem déle než za normálních okolností. Ten festival vlastně vzniknul jakožto pod názvem Dragačevský sábor trubáča, což je asi, co by se přeložilo jako Dragačevský sjezd trumpetistů. A ve skutečnosti je to festival romské balkánské dechovky. A skutečně je to tak, že vy si tam sednete v té Guči, což je malinkaté město, dejme tomu, tisíc nebo dva tisíce obyvatel. Tam si sednete do jedné restaurace a v té restauraci hrajou tři kapely romské přes sebe navzájem. Takže tam slyšet vlastního slova, to vlastně tam ani nemusíte jezdit, pokud chcete slyšet vlastního slova. To nemá vůbec žádný smysl. Celé město je jednak plné samozřejmě té trumpety, ta zní na každém rohu, neustále, všude, dokonce na náměstí mají odlitého trumpetistu, který to všechno zatím vydržel. A důležité také jsou ty nekonečné tretky a také hlavně to nekonečné množství jídla, které se po Guči rozprostírá. Tam naopak se často dělá taková jiná specialita, o které jsem ještě nemluvil, a to je svatební zelí, což je kyselé zelí, které se hřeje, nahřívá v obrovských hliněných hrncích, které jsou, dejme tomu, tři čtvrtě metru vysoké, ty jsou na zemi a jsou obložené dřevěným uhlím, anebo dřevem a neustále vlastně kontinuálně to zelí s masem, s paprikou, tak se nahřívá a servíruje se, takže je samozřejmě krásně uleželé a je to strašná dobrota, zrovna právě k těm pivům, která se tam samozřejmě ve velkých množstvích pijí. To je potřeba tedy nepokrytě říct, že toho alkoholu tam proteče docela dost. Ale potom na místním fotbalovém hřišti každý večer je nějaký skutečný koncert, který stojí za vidění. Už do Guči dorazil například i Goran Bregovič, ale místní hvězdy, které ve své podstatě už také překračují rámec Srbska, jako Zdrávko Čelič, což je tamější Karel Gott, de facto, ale těch, je tam plno těch, ale hlavně samozřejmě, co se týče také dechovky jako takové, tak například zítra, tuším, že bude půlnoční koncert dechovek, což bude určitě fenomenální, ale k tomu všemu patří soutěž právě těch dechovek hudeb, která vždycky skončí vyhlášením nějakého žebříčku, takže to je ta tradice, u které to začalo a u které to také pokračuje. A vlastně celý ten festival skončí tančením takzvaného kola, což je nejenom srbský, ale například i bulharský tanec a tanec dalších balkánských národů. Omluví všichni, které jsem nejmenoval, to je vlastně dvoudobý tanec, kdy stojíte dokola s velkou skupinou lidí, držíte se za ruce a docela jednoduchými kroky šlapete na tu píseň, ale celé to kolo se vlastně otáčí,takže i proto se to možná jmenuje kolo, že tancujete vlastně dokola. A je to docela fyzicky náročné, takže když tu píseň utancujete, tak potom skutečně si oddychnete.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Zkusil sis to taky?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Zkusil jsem to taky. Tu první, kterou jsem vůbec kdy zkusil, tak se mi zamotaly nohy, protože ono to jde velmi rychle, nesmíte to brát jakožto podobnost k naší dechovce, kdy polka nebo valčík, to je asi jako pomalý osobák. A dejme tomu balkánská dechovka, to je nějaký rychlovlak Shinkanzen, to tempo je úplně jiné. Takže zkrátka ty nohy se vám možná napoprvé zamotají, ale pak na to přijdete, není to složité.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A ještě, když si dá člověk to zelí, to pivo, tak se to možná ještě úplně zrychlí, tak povídáme si o Srbsku, cestujeme po této balkánské zemi s Martinem Ježkem.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Marylin Monroe ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha, cestujeme dnes s Martinem Ježkem. Pohybujeme se na Balkáně a teď se vypravíme na místo, kdy my ženy vůbec nemůžeme, je to místo určené jen pro muže. Vydáme se na Svatou horu Athos. Martine, ty jsi tam byl, cos tam viděl, jak to tam vůbec mezi mnichy vypadá?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Tak Svatá hora Athos, to, když si představíte ty tři prsty Chalkidiki, tak je to, když se díváme ze severu, tak ten levý, to znamená, že ten levý, to znamená, že je to poloostrov Egejském moři, de facto, v tom egejském šelfu řeckém. Když tam přijedete, tak jako bezvěrec, jako já nebo jako člověk katolického vyznání, tak nemáte vůbec jisté, že se tam dostanete, protože vlastně to je, i když je to formálně řecká provincie samosprávná,tak přesto pravoslavná církev ve své podstatě jí beze zbytku spravuje a také rozhoduje o tom, kdo tam bude moci a kdo ne. A samozřejmě tím, že Chalkidiki, Soluň, to je všechno kousek, tak tam je všude plno turistů, tak nějakým způsobem se musí Athos bránit proti nějakému příliš velkému přílivu turistů. Tak vystavuje taková víza, která se vystavují na řecky napsaném žlutém papíře. Vy jako cizinec byste měli žádat na ministerstvu pro, tuším, že Trakia Macedonia v Soluni, teď mně opravte, jestli se to ministerstvo jmenuje o něco málo trošku jinak. A když jste pravoslavec, tedy člověk pravoslavného vyznání, tak se můžete zařadit mezi stovku lidí, kteří tam denně mohou. A pokud jste mezi ostatními, tak tuším, že když jsem tam byl já, tak to bylo deset. To znamená, že ten čekací seznam, zvlášť na vrcholu sezóny může být eventuálně poměrně dlouhý. No a to vízum platí čtyři dny. Výjimkou potom je, když vás zve nějaký konkrétní klášter, což bylo v mém případě, tak tam jste jaksi mimo ten kontingent, ale přesto za to vstupní vízum platíte dvacet eur, tuším, že pravoslavní neplatí, ale to bylo v té době. A to nemohu zcela potvrdit, protože jsem to neověřoval. Takže já jsem jel na klášter Chilandar, což je srbský klášter, který je jako jediný na té hoře právě srbský, pak je tam ruský klášter, je tam bulharský klášter. A těch zbylých sedmnáct je řeckých. Ale potom například na tom poloostrově, který je skutečně hornatý, tak jsou, tvrdí se, že až stovky různých modlitebních jeskyní, různých modlitebních míst, takzvaných takových, dejme tomu, tvrzí, kde zkrátka například žije jeden mnich sám, což není vlastně klášter, vždycky ten objekt je nějakým způsobem nějakému klášteru podřízen, ale ten mnich je tam skutečně většinou sám a vy na něj můžete zazvonit, ale jestli vám přijde otevřít nebo ne, tak o tom rozhoduje skutečně jenom on, takže vy můžete se po té Svaté hoře pohybovat, ale vstoupit tam můžete de facto jenom pomocí lodi, která vyjíždí každé ráno z města Uranopolis, které je na samé hranici toho, když to tak řeknu, normálního Řecka a Svaté hory. A tam se prokážete tím vstupním vízem. A jako první byste měli vyrazit do správního střediska té Svaté hory, což je město Keries, které se nachází vlastně v její jižní části, když to tak řeknu. Tam byste měli splnit všechny vstupní formality a potom se tam můžete začít pohybovat. A pokud jde o mnichy, tak vlastně ti si tam skutečně žijí svým vlastním životem, tam ještě donedávna nebyly vůbec žádné silnice, tam na každém klášteře, každý ten klášter je trošku jiný, některé kláštery jsou spíš takové asketické, jiné jsou takové spíš modernější, otevřenější. A většinou ty kláštery jsou, no ne většinou, všechny jsou skutečně starobylé. Jsou mnoho set let staré, jsou to středověké kláštery, které tam vznikly a zachovaly se. I když mnohé z nich se rozšiřují. Například ten ruský klášter, který je rovnou u moře, tak v té době, kdy já jsem tam byl, tak u něj stál jeřáb a dostavoval se celý jeden trakt. Ale žádný nový klášter už tam vzniknout nesmí. A vy, když do takového kláštera přijdete, tak samozřejmě musíte se chovat s respektem a pokorně k té víře, k tomu náboženství a k duchovním, ale zase se vám dostává jakési podle nepsaného pravidla pohostinnosti, kdy většinou se očekává, že vy v tom klášteře přespíte. Že všechny kláštery vlastně jsou vybaveny tak, aby tam každý poutník mohl přijít a přespat. A samozřejmě většinou se za to neplatí.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A tam tedy na té Svaté hoře můžeš strávit ty čtyři dny nebo se musíš večer, nemusíš se vracet zpátky?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Právě, že ono to ani nejde, protože ta loď vlastně se vrací de facto hned. Ona udělá za ten den jenom jednu tu objížďku. Ona většinou přirazí u nějakého mola, kde čeká dodávka nebo jeep toho daného kláštera, kam vy se chcete dostat. Pokud je ve vnitrozemí, jakože většina jich je ve vnitrozemí. A ti vás vyvezou ti mniši nahoru a de facto se automaticky počítá s tím, že budete nocovat. Já například jsem v tom Uranopolisu měl zaplacené ubytování, které jsem potom nevyužil. Nějakým způsobem často jste pozváni na večeři s mnichy, kdy se v takzvané trpezarii, což je vlastně klášterní jídelna, kde se jí kolektivně, samozřejmě, když nejste žádného vyznání, tak se modlitby neúčastníte, ale zase na druhou stranu nemůžete dělat, že tam nejste. A skutečně s těmi, ti mniši vás zkrátka pohostí a vy tam s nimi setrváte většinou na večer potom i v nějakém hovoru. Nikdo vlastně vás tam neodstrkuje, ale spíš jste takovou nějakou součástí. A samozřejmě je tam určitý takový moment vždycky, kdy přeci jenom se někdo zeptá, a proč věříš v tom, co věříš. A zrovna, když já jsem tam byl, tak byly Velikonoce pravoslavné a tak se mě představený toho kláštera zeptal, jak bez vyznání, jako jak prostě, vůbec, a jak vy to máte s Velikonocemi a jak to máte s Vánoci. A to najednou byla palba dotazů, kdy jsem samozřejmě musel hodně přemýšlet, co odpovím. Takže vždycky dojde na tyhle ty filozofické nebo duchovní otázky, ať chcete nebo nechcete.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A opravdu tam, Martine, nikdy nevstoupila žádná žena?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Tak tvrdí se různé pověry. Snad za posledních let se stalo náhodou, že tam doplavala moldavská uprchlice, která se snažila dostat do Řecka, nebo kdy prostě byl nějaký problém s lodí. Tu story přesně neznám. Takže jí bylo odpuštěno. A potom snad právě se tam snažily dostat i dříve nějaké ženy, ale ty byly bez milosti vyhoštěny. A když například jsem se tam bavil i s mladými mnichy nebo s adepty na mnichy, s kterými jsem potom dokonce jel i vlakem ze Soluně do Bělehradu, tak ti říkali, no, ne, to naprosto nepřipadá v úvahu, aby tam byly ženy. Ono se o tom občas mluví, ale to ne, to by, já říkám, kvůli čemu, kvůli pokušení. A on říká, ne prostě, jako to pravoslaví je takto jednou rozdělené, žena má koneckonců i jiné přístupy do pravoslavného chrámu a podobně. Má různé, zkrátka ty role jsou rozdělené v tom pravoslavném světě a že by se to mělo nějakým způsobem měnit, tak to ne. A pravda, že to pravoslaví často obstálo kvůli tomu, že se jakoby nezměnilo za ta staletí.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Opouštějí někdy ti mniši tu Svatou horu nebo tam setrvávají celý život?
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Určitě opouštějí. Oni můžou cestovat, oni dokonce cestují hodně. Takže není to tak, že by tam byli uzavřeni.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha Martin Ježek. Já moc děkuji za tohle zajímavé povídání. A tak zase příště si budeme povídat o jaké zemi, kam ty se chystáš, pověz posluchačům.
Martin JEŽEK, redaktor
--------------------
Tak určitě si budeme hodně teď povídat o Řecku, protože tam jsem natáčel, co se týče cestování, co se týče krize, co se týče cestovního ruchu. A na dovolenou se chystám do jihovýchodní Asie, ale tam nic točit nebudu, tam si, s dovolením, odpočinu.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak právě tam v Indonésii bude odpočívat Martin Ježek. Jsem ráda, že sis udělal čas, na slyšenou.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: zbu
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.