Jak se dostala Pavlína Filipovská až k dechovce? Může za to tatínek!

Pavlína Filipovská

„Když bylo příznivé počasí, moje maminka Matilda měla zaručené klidné dopoledne. Jižní zahrady Pražského hradu se totiž rozezněly hudbou, která těmto historicky cenným místům tolik slušela.“

„Zahrada Na valech hostila naše nejlepší a největší dechové orchestry. Táta František si tyto vzácné chvíle nemohl odepřít. A tak jsme já a bratr Jan s tátou na Vinohradech nastoupili do Tramvaje číslo 22.“

„Koncert nás nikdy nezklamal. Tak to začalo: dechová hudba se stala součástí mého života, aniž bych si to tehdy uvědomila. Život mě potom zavál úplně jinam a hlavu jsem měla plnou naprosto jiné hudby. Až jsem potkala pana režiséra Zdeňka Podskalského. Byl to on, který ve mně oživil léty zasutou ozvěnu dětství – zálibu v dechové hudbě.“

„V Československé televizi tenkrát natáčel pořady, které tento žánr opět přivedly na výslunní a zajistily mu všeobecný zájem publika. Díky této spolupráci jsem znovu propadla kouzlu dechové a lidové hudby.“

„Pan režisér mě seznámil i s mnoha kapelami. Na první z nich si jasně vzpomínám. Byli to dodnes oblíbení jihočeští Babouci. A tak semínka, která kdysi dávno do dětské duše zasel tatínek, vzklíčila a teprve po dlouhém čase přinesla plody – v podobě krásných úkolů v televizi a později i v rozhlase.“

„Teď, když jsem už hodně velká holka, dovedu si této šance patřičně vážit. Osud byl ke mně velmi laskavý, když mi dopřál práci, o jejímž smyslu ani trochu nepochybuji a dělám ji moc ráda.“