Jak to, že vy jako známý herec divadla se jménem největšího českého velikána propagujete dechovku?
Každý má svou minulost a dětství a já jsem Vackovy a Bláhovy písničky – ty především, protože jména těchto skladatelů jsem vnímal už jako prvňáček – já jsem je uměl zpívat už tenkrát.
Hodně jsem poslouchal rozhlas, kde se tenkrát hrály, a na orchestry Antonína Balšánka, F.A.Tichého, Ády Siegla či Jana Stloukala jsem tehdy přímo číhal. I proto, že jsem je poslouchal s milovanou babičkou, která měla jejich písničky taky ráda. Ty kapely nebyly tehdy přímo dechové, spíše univerzální, se smyčci, ale jejich repertoár byl z valné části i repertoárem dnešních malých dechových orchestrů, které považuji za jejich nástupce. A v současnosti - když je naše dechová hudba pořád vysmívána, ačkoli už blízko za hranicemi si ji právem považují – mě to přímo ponouká, abych ji bránil a umetal jí tu poslední uzoučkou cestičku k posluchačům, která nám ještě v podobě pořadů jako je TA NAŠE PÍSNIČKA zbyla.
Kterých svých písniček si nejvíc považujete?
Takových, o nichž věřím, že se mi k nim povedl text. Aby nešel proti tradici, ale vždycky v něm bylo i něco nového nebanálního, pěkné slovo nebo neotřelý rým, který zazvoní. Příklady? Kubešovy polky Pojď se mnou, Marjánko či Stůl proti výčepu, Vránovo tango Krásná boží duho, Baginského pomalý valčík České posvícení, Grundova polka Děvčata, poupata. Ty mám rád.
