Interaktivní ALMA pro vás

Právě rodící se planety jsou pro vědce v tuto chvíli velkým otazníkem. Víme, že na počátku je kolem hvězdy oblak prachu a plynu, víme, že planety nakonec vzniknou (známe jich už přes tisíc a stále objevujeme nové a nové), ale co je pro nás ukryto za rouškou tajemství, je spojeno se zrozením planety. Máme sice teorie, jak k tomuto zrodu došlo, ale zatím jsme je podrobně nestudovali přímo ve vesmíru. ALMě mezihvězdný prach nevadí, dokáže jím prohlédnout až do hvězdných porodnic na počátku vesmíru. A už se jí to i podařilo.

Voda na konci světa

Ve stejný den, kdy ALMA oficiálně ukončila konstrukční fázi, oznámili vědci z Evropské jižní observatoře (ESO) objev nejvzdálenější pozorované vody ve vesmíru. Její molekuly jsou ve vzdálenosti 12,7 miliardy světelných let, kdy byl vesmír starý pouhou miliardu let. Na první pohled to nevypadá tak zajímavě, jenomže na počátku vesmíru voda nebyla. Prvními molekulami byl vodík a helium. Pozorování vody tedy znamená, že v období pouhých pár stovek milionů let po Velkém třesku se zrodily gigantické chemické laboratoře vesmíru, zvané hvězdy, které začaly vyrábět těžší prvky, mezi nimiž byl i kyslík. V tu chvíli mohla začít odvěká láska mezi vodíkem a kyslíkem, kterou nazýváme voda. Stalo se to o miliardu let dříve, než jsme si dosud mysleli.

Peklo ve vesmíru?

ALMA objevila nejvzdálenější pozorovanou vodu při sledování 26 velmi neklidných galaxií. Hmota se v nich formuje do hvězd s nepředstavitelnou rychlostí, která dokonce několiksetkrát převyšuje schopnosti dnešních mohutných galaxií, jako je kupříkladu naše vlastní Mléčná dráha. Jasnost tehdejších galaxií proto dosahuje hodnoty, odhadovanou astronomy na 40 bilionů Sluncí. Přes tuto mohutnou jasnost je ale světlo z těchto galaxií tak slabé, že bychom se neobešli bez pomoci přírody.

Radioteleskopy ALMA pod Jižním křížem|foto: ESO/B. Tafreshi

Kosmická čočka

Od Einsteinových dob víme, že v okolí hmotných objektů se zakřivuje prostoročas a světlo, které kolem nich letí, se ohýbá. Albert Einstein předpověděl, že pokud se mezi pozorovatele a nějaký vzdálený zdroj záření dostane velmi hmotné těleso, kupříkladu galaxie, vznikne efekt čočky. Na okrajích prostředníka (astrofyzika jim říká „čočkující galaxie“) se objeví - v ideálním případě celý, jindy jen neúplný - prstenec (astronomové tento jev poprvé pozorovali v roce 1988 u rádiového zdroje MG1131+0456). ALMA oněch 26 vzdálených galaxií pozorovala právě díky Einsteinovým prstencům a dokázala dokonce změřit, že mezilehlé čočkující galaxie zesilují světlo oněch vzdálených objektů z počátku vesmíru 22 krát. ALMě to může pomoci právě v hledání stop po rodících se planetách cizích sluncí.

Co je vlastně ALMA?

Grafický PROFIL se základními údaji o největší astronomické observatoři světa ALMA|foto: ČTK,ČTK

Na tuto otázku vlastně odpověděla už první věta tohoto článku. Ale chtělo by to zpřesnění. ALMA je soustava 66 antén, které se nacházejí v nejsušší poušti světa, v nadmořské výšce 5000 m. Jejich rozmístění není trvalé. Jednotlivé antény lze dočasně převážet na předem stanovená místa v oblasti, a tím měnit ostrost vidění ALMy. Funguje to jako zoom u optických objektivů fotoaparátů. Když jsou teleskopy u sebe, ALMA vidí širokoúhle. Když jsou rozesety po co největší ploše, vidí detaily, jakoby na daném místě byl jediný teleskop s průměrem 16 km!

Každý den ALMA shromáždí data o kapacitě 500 GB. S jejich zpracováním pomáhá superpočítač, který za jedinou sekundu zpracuje 17 biliard výpočetních operací za sekundu (= 17 000 000 000 000 000). Stejného výkonu byste dosáhli propojením tří milionů domácích počítačů. A s tímto výkonem budou pracovat i naši vědci. Tedy... pokud budou mít pro její výsost ALMU dost zajímavé projekty. Je to totiž holka velmi vybíravá.