"Host do domu" o zvířatech, lidech a umění pomáhat

Olga Sommerová

Štěkáte a vrčíte na svého psa? Klekáte si při tom, abyste mu "viděli do tváře"? Říkáte si, že nejste blázni? Nechte se zasvětit do "vyšetřovacích metod" zvířecího psychologa Alexandra Skácela! A kdo k nám ještě přišel v posledním lednovém týdnu na návštěvu? Dokumentaristka Olga Sommerová, cirkusový principál Jaromír Joo, vedoucí projektu na ochranu antilopy Derbyho v Senegalu Karolína Koláčková a ředitel humanitární organizace Hand for Help Jaromír Dolanský. Více se dozvíte uvnitř článku (audio záznamy pořadů najdete: ZDE) nebo přímo u vlastního článku ...

Češi jsou prý, hned po Francouzích, největšími chovateli domácích zvířat. Náš pondělní host, zvířecí psycholog a veterinář Alexandr Skácel, to vysvětluje tím, že jsme prý citově frustrovaní. Pes nebo kočka nám má nahradit chybějící lásku, dítě nebo partnera. Časem je ale začneme rozmazlovat a naši zvířecí kamarádi nás přestávají respektovat. A to je čas, kdy bychom se měli poradit s odborníkem jak získat zpět ztracenou autoritu. Ten ale musí své pacienty nejprve "vyšetřit", a to např. i tak, že si klekne a vrčí na ně. Nejsou to ale metody bez rizika. Pes někdy zaútočí a pokusí se kousnout. A. Skácel ale do dnešního dne neposlechl radu své asistentky, aby si nechal pojistit přinejmenším nos. Mezi nejčastější problémy, se kterými za ním lidé přicházejí je agresivita u psů a pomočování u koček. Chyba je prý často na straně majitele. Při převýchově proto velmi záleží na důslednosti. Pomoci ale mohou i léky a různé pachové esence. A jaký druh lidí si pořizuje bojová plemena? Měli by se lidé chodit poradit s výběrem rasy "na míru"? Je riskantní vzít si psa z útulku? Jak poznáme, že se nám výchova psa nebo kočky vymkla z rukou? Co všechno lze a co už nelze napravit? Poslechněte si sami v audio záznamu velmi zajímavého rozhovoru se Zuzanou Burešovou.

Alexandr Skácel

"Dokumentární film je uměním improvizace", tvrdí pedagožka a režisérka Olga Sommerová, která zavítala do studia ČRo 2 - Praha v úterý. V hledáčku této výrazné osobnosti je život obyčejných lidí, mezilidské vztahy a také portréty významných osobností. Ty si vybírá mezi ženami, ve kterých "nachází velké bohatství". Jako příklad uvedla Lenku Reinerovou, Soňu Červenou a Adrianu Šimotovou, ze kterých se během natáčení staly její osobní přítelkyně. "Dokázaly, že člověk může tvořit i v pokročilém věku, o kterém podávají úplně jiný obraz, než na jaký jsme zvyklí", řekla filmařka, pro kterou bylo natáčení s nimi velkým povzbuzením a dokladem toho, že lze mít děti, rodinu a přitom se plně věnovat práci. Čím je starší, tím více se prý soustřeďuje na tyto "starší dámy", které hluboce obdivuje. Ke každému filmu přistupuje s určitou představou a je pro ní velkým ulehčením, když si se svými "hrdiny" může tykat, protože tím navozuje pocit důvěrnosti. Základy dokumentu má vždy připraveny, ale umění přizpůsobit se situaci považuje ve své profesi za rozhodující. S Vladimírem Krocem hovořila mj. také o občanských právech, ekologii a osobní zodpovědnosti, které považuje za důležité věci v životě. O. Sommerová natočila už bezmála stovku filmů a vydala tři knihy rozhovorů, které se staly bestsellery.

Olga Sommerová

"Můj cirkus je cirkusem lásky", tvrdí Jaromír Joo, principál Národního cirkusu Jo-Joo, který začínal jako provazochodec. V současné době chová přes 60 zvířat, včetně šelem, se kterými v noci i spí. "Netušíte, jak se to krásné mít leoparda pod hlavou", řekl Zuzaně Burešové ve středečním rozhovoru. Chodí se šelmami na procházku jako s pejsky a venčí je v blízkém lese. Jeho velkou důvěru mu prý splácejí stejně, i když ani o zranění není nouze. To když se při hře tygr malinko "zapomene" a "poškádlí" ho tlapou. Ale k lékařům principál nechodí. Svěří se do rukou své ženy, která mu rány zašije. J. Joo má práci jako koníčka, a to znamená, že vlastně "nepracuje" a celý život se baví. Ve svém domově "na kolečkách" často vítá hosty. Chodí za ním ekologové a ochránci zvířat, se kterými rád hovoří a dokazuje jim, že "cirkus Joo je cirkusem lásky". Drezůra v jeho pojetí neznamená práskání bičem a nucení zvířat do něčeho, co jim není přirozené. Učí je hrou. V manéži si čte a pozoruje, co zvířata baví. Z knih si nosí zásadně "nějaký brak", protože mu je zvířata během chvilky sežerou. Domlouvá se s nimi hrdelními zvuky, které nám předvedl dokonce i pro vysílání. Na tygry frká, na pumy mňouká a čte jim z očí. Do důchodu se zdaleka nechystá a ani se ho prý nechce dožít. Z manéže chce rovnou odnést na hřbitov. Nástupce si ale vychovává a své vnuky vodí k tygrům odmalinka. Jak dodal, "budou mít co dělat, protože cirkus je, byl a bude věčný".

Jaromír Joo

Do dalekého Senegalu jsme se vypravili ve čtvrtek s Karolínou Koláčkovou, vedoucí projektu na ochranu antilopy Derbyho. Je to jeden z největších druhů antilop na světě. Samci mohou dorůst až do hmotnosti 1 tuny a výšky 1,5 metru. Je hnědě zbarvená, má bílé pruhy a žije ve stádech. Je to prý krásné zvíře, a přes svou mohutnost i ladné. O to smutnější je, že patří ke "kriticky ohroženému druhu". Projekt na jeho záchranu probíhá v ČR (jako jediné zemi na světě!) už od r. 2000, a to proto, že jen dlouhodobá akce má v Africe nějaký smysl. Jednání tam jsou složitá a především velmi zdlouhavá. "Vaše neustálá přítomnost a nadšení je často to jediné, co může pohnout místní lidi k tomu, aby něco dělali", řekla K. Koláčková na vysvětlenou, proč ostatní země světa rezignovaly na podobné projekty. "My jsme ale usoudili, že neustoupíme, i když máme často chuť se vším praštit", dodala. Senegal je velmi bezpečná země, až na šelmy a hady. Bezpečná je i práce s antilopami, i když přiblížit se k nim na dosah se nedoporučuje. Jak projekt Institutu tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze probíhá, kolik mláďat se narodilo a jaká dostávají jména? Nejen to jsme se dozvěděli z rozhovoru s Vladimírem Krocem.

Karolína Koláčková

V pátek byl hostem pořadu Setkání Jaromír Dolanský, ředitel organizace Hand for Help. Tato liberecká humanitární organizace pomáhala například po zemětřeseních v Turecku, Íránu, Pákistánu a po tsunami na Srí Lance. Tentokrát chtějí postavit polní nemocnici na Haiti. V roce 2009 se rozhodli založit, vedle organizace Hand for Help o.p.s. Liberec, také občanské sdružení Hand for Help Europe, aby tak reagovali na zvýšený zájem o jejich práci a zároveň umožnili dobrovolníkům podílet se přímo na činnosti a rozhodování. Kde všude tato organizace pomáhá? Podaří se jí v brzké době vyslat dobrovolníky na Haiti, postižené krutým zemětřesením? Jak je těžké získávat peníze pro takové mise? Jaká jsou setkání s neštěstím a často i se smrtí? Nejen na tyto otázky jsme dostali odpověď spolu se Zuzanou Burešovou.

Jaromír Dolanský


Napište nám, jestli se vám naše celotýdenní vysílání líbilo. Určitě nás zajímají vaše názory!

Použít můžete tuto diskusi (hned pod článkem) nebo náš e-mail: ZDE.