Homuta
Příjmení Homuta je trochu záhada. Víme, že na Mělnicku drželi Homutové jeden statek po 700 let, a i dnes tu žije nejvíce nositelů tohoto příjmení. Celkem v ČR můžete potkat 42 mužů s formou Homuta, 3 s podobou Homut a 45 žen s přechýleným příjmením Homutová. Podle Antonína Kotíka souvisí s příjmením Homa, které vykládal z apelativa homon, tj. „křik“, „váda“, nebo ze slovesa hamoniti se ve významu „vaditi se“. Řadil jej tedy do kategorie pojmenování podle vlastností.
Problém je v tom, že se nám apelativum homon nepodařilo v tomto významu dohledat, ve staré češtině označoval homon „ozdobu ženské hlavy“. I to, jestli z něj příjmení Homuta vychází, je sporné. Josef Beneš uváděl, že pochází z rodného jména Homuta, ani to jsme však nikde jinde nenašli. Ve slovníku německých příjmení je vyskytuje Homuth jako varianta příjmení Hochmuth, které se vykládá ze středohornoněmeckého hōchmuot, tj. „domýšlivost“, „zpupnost“, případně ze středohornoněmeckého hōchgemuot, tj. „vznešený“, „velkolepý“. Příjmí Homut je v Německu doloženo již z roku 1400. Tento výklad se nám jeví jako nejpravděpodobnější. Koncové -a přitom nejspíše pochází z češtiny, podobně jako u příjmení Fišera.
Použitá literatura:
A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1894, s. 94; J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, s. 50, s. 58; R. a V. Kohlheimovi, Lexikon der Familiennamen, Berlin 2008, s. 304 (Homuth); H. Bahlow, Deutsches Namenlexikon, München 1967, s. 246 (Homuth)
