Historická budova Národního muzea opět vypadá jako za mlada
Možná patříte k těm, pro které Národní muzeum bylo jen tou tmavou budovou nad Václavským náměstím, kde jste se byli se školou podívat na kostru velryby a pak se nudili u nekonečných prosklených skříní mineralogických sbírek. Možná pro vás muzeum dosud bylo jen tím domem, v jehož blízkosti jste protrpěli stovky minut svého života, když jste uvízli v zácpě na pražské magistrále.
A tak jste možná teď překvapeni, že ten tmavý dům najednou svítí do širokého okolí. Že vypadá, jako kdyby se umyl, vypral si ušmudlaný kabát, pěkně se učesal a s novým sebevědomím shlíží na kolemjdoucí. Jak by ne, má za sebou více než tříletou důkladnou rekonstrukci. Její výsledky stojí za návštěvu.
Jako za Josefa Schulze
Nejdřív zkuste do muzea nakouknout s naším pořadem. Zavede vás do letních měsíců, kdy v muzeu vrcholily závěrečné práce. Všude byla ještě spousta řemeslníků, vně i uvnitř budovy místy ještě stálo lešení, zrestaurované stěny byly zakryté. Ale bylo jasně znát, že muzeum bude trochu jiné, než jak jste ho znali.
Jak řekl památkář Pavel Jerie, který na jeho rekonstrukci dohlíží, bude zhruba takové, jako když ho v roce 1891 otevírali. Vrátily se mu světlé omítky a tmavé barvy do interiérů (ty mimochodem působí nesmírně moderně) a také praporové žerdě před hlavní průčelí. Naopak zmizely provizorní půdní vestavby a také příčky a stropy, které rozdělovaly původní velké sály na menší kanceláře. Důkladné opravy se dočkal i knižní depozitář. Na konci 19. století jeden z nejmodernějších v Evropě. Sloužit bude i ve století 21.
Práce s fotkami
Vrátit muzejní budově její původní tvář přitom nebylo jen tak. Za dobu své existence si leccos prožila. Na konci 2. světové války ji poničil nálet, v srpnu 1968 rozstříleli její fasádu sovětští vojáci. Památkáři pracovali s fotografiemi, které si architekt Josef Schulz pořizoval během výstavby muzea, a tak se jim s pomocí moderních technologií podařilo do budovy vracet prvky, které tu až dávno nebyly. Jindy – to když se zjišťovala původní barevnost stěn – stačilo jen odšoupnout těžké skříně a hned bylo jasné, jak naši předkové muzeum vymalovali.
Výhled na Prahu
Ale abyste si nemysleli, že se historická budova Národního muzea po rekonstrukci stala nějakou architektonickou konzervou 19. století. Je tu také leccos nového. V první řadě je zpřístupněna kupole nad pantheonem. Je z ní výhled na Prahu, který bere dech. Novou funkci dostala i nádvoří. Jsou nově zastřešená; v jednom z nich bude výstavní prostor, ve druhém kavárna, muzejní obchod a také koutek pro děti. Sem budou moci přijít i ti, kteří nechtějí jít do expozic. Muzejní budova by se tak víc měla otevřít městu.
Plejtvák visí a bude viset
Asi nejznámější, největší a zároveň jeden z nejstarších muzejních exponátů – kostra plejtváka myšoka v muzeu samozřejmě zůstává. A zůstala i po celou rekonstrukci. Je totiž natolik srostlá s konstrukcí, na které visí, že ji už není možné bez poškození sundat. Také mozek Františka Palackého se vrátí na své místo. Které to je? To už si poslechněte v našem pořadu. Stejně jako to, kdo si nechal postavit dům orientovaný na Národní muzeum, nebo kde měla stát socha sv. Václava.
Související
-
Rok 1968 mi obrátil život naruby: Nesmí pracovat s lidmi. Příběh Miloše Fládra
Sociologie, sport, divadelní kulisy, ústav vědeckého ateismu, rozpad rodiny, bridž, Charta 77... Nikdy nešel cestou nejmenšího odporu, i když k tomu měl dost příležitostí.
-
Rok 1968 mi obrátil život naruby: Jednou uprchlík, vždycky uprchlík. Příběh Zuzany Brejchové
Takový výhled už nikdy mít nebudu, říká vídeňská Češka Zuzana Brejcha při vzpomínce na bývalý domov. V roce 1968 bydlela na Palackého náměstí a z okna viděla pražské mosty.
-
Rok 1968 mi obrátil život naruby: Člověk bez minulosti. Příběh Petra Cejnara
Odejít do emigrace znamená vždycky veliký zářez do osobního života. U Petra Cejnara to platilo dvojnásob...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.