Gróňané běžně pracují i při -42°C

Jako každé léto se řada Čechů rozhoduje, kam vyrazit na dovolenou. Obvykle zvítězí některá jihoevropská destinace. Alena a Jaroslav KLEMPÍŘOVI se před 16 lety rozhodovali také. Jejich cílem ovšem nebyly evropské pláže, nýbrž oblast okolo polárního kruhu - Grónsko. V současnosti bydlí střídavě v Česku a na největším ostrově na světě. Do jejich druhého, ledového, domova jsme se vydali v dnešním (21. 7.) Setkání Hosta do domu.

Že se manželé vydají zrovna do Grónska nebylo tzv. hodinové rozhodnutí. Jaroslav Klempíř zemi navštívil již dříve: “Jako malý kluk jsem chtěl být polárník. Když bylo nad mou rodnou vískou mizerné počasí, tak si všichni ťukali na čelo, proč jdu v takovém “svinčíku“ ven. Já si ale představoval, že potkám Amundsena či Shackletona ...“
Dnes je pro ně ostrov natolik srdeční záležitostí, že ho nemohou snadno opustit. Důvodem je i lidská soudržnost místních obyvatel: “Polární zima a mrazivý vzduch je opravdová nádhera. Místní ale pracují i při - 42°C. Večer se potom scházejí a povídají si. Příliš nesledují televizi. To se tady v Evropě vytrácí...“ A Alena Klempířová dodává: “Obyvatel Grónska bylo vždy velice málo (Pozn. red. necelých 60 tisíc) a museli si pomáhat. Svou zemi milují. Po studiích v zahraniční se často vrací domů. K zemi jsou připoutáni jako k matce.“
Manželé si k životu vybrali třetí největší grónské město Ilulissat, kam jezdí především v zimě. Proč zrovna v nejchladnějším období roku? Alena Klempířová odůvodňuje: “Grónské léto ráda nemám. V tu dobu totiž strašně štípají komáři. I pro místní obyvatele jsou 20°C teploty velice horké. Dokonce se koupou v moři...“

Inuité, neboli lidé. Jen to je, slovy Aleny Klempířové, správné označení obyvatel Grónska. S označením eskymáci se zatím příliš nesmířili. Když vás ale osloví pojmem eskymos, jásejte. Stali jste se totiž jejich přítelem. Velmi spjati jsou se svými dětmi: “V Grónsku jich příliš není. Když už se ale nějaké vyskytne, musí si připadat jako král.“ Klempířovi každoročně navštěvují místní školu Mathiase Storcha. Žáky s oblibou seznamují s češtinou. Bájnými grónskými postavami jsou kivitokové, vládkyně moří či šamani: “Mezi ledem žiju, lovím a hynu,“ cituje Jaroslav Klempíř jedno šamanské zaříkávadlo.

Pro Čechy je asi největší zajímavostí, že základy grónštiny položili moravští misionáři, kteří sem přišli v 18. století. Jak přesně tomu bylo je oblíbeným námětem pro Alenu Klempířovou. Pro nás podstatnou historickou informaci si nenechala pro sebe.
“Přestože jsou Češi s Gróňany takto spjati, trvalo nám čtyři až pět let než jsme se dostali za bariéru, kde nás lidi přijali,“
říká Jaroslav Klempíř. Jeho manželka ale zároveň dodává: “Jsou nesmírně zdvořilí, slušní a pomohou vám. K tělu si vás připustí až za poměrně dlouhou dobu. S cizinci mají, přihlédneme-li k jejich historii, špatné zkušenosti. Dané slovo u nich ovšem stále ještě platí.“

Grónsko je ráj, mohlo by se zdát. I tady se ale vyskytují nepříjemnosti a některé civilizační zlozvyky. Ty sem prý zavlekli především vnější nájezdníci. Vikingové seznámili místní obyvatele s násilím, další národy zase s nemocemi. Alkohol se velice tvrdě potírá. Jejich organismus totiž nemá, kvůli nedostatečným zkušenostem s ním, schopnost jeho vlivu odolávat. V současnosti sem pomalu pronikají i vulgární filmy či pokleslé umění. S volným časem si přesto dokáží poradit. Krátí si ho většinou četbou: “Tento malý národ má svou obec spisovatelů, která čítá sto lidí ... Potěšující pohled.“ Uchvátila je nejen literatura, ale také výtvarné umění: “Vyřezávají z toho, co nalezli. Po příchodu Evropanů se zaměřili také na malbu.“
Více už si ale poslechněte sami...

Ledovce v Scoresby Sund - východní Grónsko

Alena a Jaroslav KLEMPÍŘOVI
Jaroslav Klempíř
je původním povoláním hudebník - mimo jiné doprovázel jako hráč symfonického orchestru José Carrerase a Plácida Dominga. Přitom ho to ale stále táhlo do polárních krajů. "Já jsem chtěl být kartografem, geografem a hlavně dobrodruhem - polárníkem. V roce 1972 jsem se dostal s francouzsko-dánskou etnografickou expedicí na sever Grónska. A tam jsem dostal ten 'polární virus' - že se tam člověk musí neustále vracet. Tím virem pak byla nakažena i manželka," přiblížil Jaroslav Klempíř. "Mě se líbí ta strohá příroda, archaické hory a ledovce. Zajímají mě jejich výtvarné projevy, literatura, mýty či pověsti," dodala Alena Klempířová.

Manžele Klempířovi se také zajímají o misi Moravských bratrů, kteří připluli do Grónska v roce 1773. "Zpočátku se jim vedlo mizerně. Byli sice velmi šikovní řemeslníci, ale neuměli lovit, byli vydáni napospas - někdy jim Eskymáci hodili ze soucitu kus masa. Když chtěli kázat, tak na ně vyli, štěkali i házeli kameny. Zlomilo se to ve chvíli, kdy se mezi Eskymáky objevili neštovice - dvě třetiny tehdy umřeli. Moravští bratři je velmi pečlivě ošetřovali a starali se o ně," přiblížili Klempířovi, kteří se v Grónsku zajímají o etnologii, etnografii, sociální geografii a také kulturologii.

Alena a Jaroslav Klempířovi tráví tři až pět měsíců v roce v Grónsku. V zimě je tam až 50 stupňů pod nulou a polární noc. "Zima na mě nepůsobí depresivně. Slunce mi nechybí, prožívám to stejně jako oni - krátí si chvíle tím, že se rodiny navštěvují" přiblížila Alena Klempířová. "Léto, kdy slunce svítí 24 hodin, se využívá k lovům, je tam spousta zvěře, rozkvete země, je to nádhera," doplnil Jaroslav Klempíř. "Co se týče mentality místních lidí, je naprosto jiná. Trvalo dloho něž jsme k nim pronikli. Oni jsou - jako každý přírodní národ - velmi ostražití co se týče Evropanů. A také jsme se museli trošku naučit jejich jazyk," přiblížili Klempířovi, kteří - jak uvedli - mají v Grónsku moc přátel.



Nestihli jste úterní (20.7.2010) vysílání Hosta do domu? Přečtěte a poslechněte si v článku Eleny Horálkové: Naďa Urbánková si nestěžuje na osud