Giovanni Giacomo Casanova de Sengal: Historie mého života

Slavný benátský spisovatel, básník, hudebník, přírodovědec, teolog, dějepisec, cestovatel, hazardní hráč, dobrodruh a milovník žen Giacomo Casanova se při psaní pamětí bavil opětovným prožíváním svých příhod a na jeho strhujícím psaní je to znát

Cenzurované a zakázané

Paměti sepsal v letech 1789 až 1798 během pobytu v severočeském Duchcově, kam se v závěru svého života uchýlil jako knihovník ve službách hraběte Valdštejna.

Francouzsky psané memoáry vyšly až po jeho smrti roku 1825. Zcenzurované. Roku 1834 se dostaly na index zakázaných knih spolu se všemi ostatními autorovými díly. Nové vydání odpovídající původnímu rukopisu vyšlo až roku 1960.

Donchuan i svobodný zednář

Casanova vystudoval práva v Padově, zároveň se učil hře na housle a seznamoval se s literaturou. Brzy u sebe objevil kromě mnoha jiných schopností taky velký talent podvádět a svádět, kterého po celý život hojně využíval.

Čtěte také

Svůdník jako Casanova

I když měl hluboko do kapsy, vydal se na cestu po evropských zemích. Na živobytí si vydělával hazardem a nechával se vydržovat bohatými milenkami.

Roku 1744 vstoupil v Římě do služeb kardinála Acquavivy, španělského velvyslance při Svatém stolci. Po návratu do Benátek se živil hrou na housle, později v Lyonu vstoupil do lóže Svobodných zednářů. Díky tomu se seznámil s řadou významných osobností, které mu později pomohly dostat se ze svízelných situací.

Na útěku z vězení

Po dlouhém pobytu v Paříži, Drážďanech, Praze a Vídni se vrátil zpět do Benátek, kde byl roku 1755 zatčen a uvězněn v Piombi. Důvod uvěznění, stejně jako doba trvání jeho zadržení mu nebyly sděleny. I proto začal záhy plánovat útěk.

Čtěte také

697. schůzka: „Byl to velmi krásný muž, kdyby nebyl ošklivý“

První pokus se nevydařil a Casanova byl následně přemístěn do jiné cely. Druhý pokus už úspěšný byl. Následovaly další cesty po Evropě, početná milostná dobrodružství a nejrozmanitější pracovní zkušenosti.

Závěr života strávil na duchcovském zámku, kde také napsal své paměti. Zvolil francouzštinu jako jazyk rozšířenější, než byla jeho mateřština, aby se kniha dostala k početnějším čtenářům. Právě Historie mého života patří k jeho nejvýznamnějším dílům.

Svědectví úpadku jedné civilizace

Předkládá v ní barvitý obraz druhé poloviny 18. století, tehdejší kultury a zvyků, mimo jiné si všímá i pokrytectví šlechty, která brání mladým dívkám provdat se za čestné mladíky z nižších vrstev, ale umožňuje vdaným ženám podvádět své bohaté manžely.

Hlavním kladem tohoto díla ovšem zůstává jeho styl, nesmírně čtivý, nabitý událostmi, rychlými zvraty, akcemi a dialogy. Je svědectvím Casanovovy nesmírné erudice, literárního talentu, ale také úpadku jedné civilizace.