697. schůzka: „Byl to velmi krásný muž, kdyby nebyl ošklivý“

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Giacomo Casanova

Ke všem jménům, které se ozvaly v tomto seriálu, přibude dnes jedno, jež se stalo přímo zástupným synonymem. Tedy: oni jsou vlastně dva. Zatímco o věhlas toho prvního se postaral svou operou Wolfgang Amadeus Mozart, svou slávu si druhý výtečník obstaral sám svými pamětmi. I když (mezi námi): prakticky veškerou svoji erotickou prestiž a nadlidské výkony v tomto oboru si vybájil. Přesto dokázal, že jeho jméno žije v povědomí dodneška: Gian Giacomo Geronimo Casanova.

Jeho současník, kníže Charles-Joseph de Ligne, rakouský generála a francouzský píšící spisovatel, si o něm poznamenal: „Byl to velmi krásný muž, kdyby nebyl ošklivý. Velký, postavou jako Herkules, ale africká pleť, živé oči, plné ducha, prozrazující však stále podrážděnost, neklid nebo zlost, dodávala mu trochu divoké vzezření. Byl to duch, jemuž není rovno. Jeho každé slovo je myšlenka a každá myšlenka – kniha!“ Zbývá už jen jméno. Dona Juana dnes vynecháme, o to víc se budeme věnovat skutečné historické postavě jménem Casanova. Plným jménem: Gian Giacomo Geronimo Casanova.

Narodil se 2. dubna roku 1725 v Benátkách v nezámožné rodině herecké. Měl ještě sestru a tři bratry, z nichž dva dosáhli zvučného jména jako malíři. Náš Casanova po brzké smrti svého otce (když matku vedlo herecké povolání jinam) byl vychováván dost bídně svou babičkou, přesto studoval a chtěl se věnovat duchovní dráze. Přijal dokonce nižší svěcení, ale při prvním kazatelském pokusu utržil fiasko. Vzdal se tedy myšlenky na duchovní kariéru a vrhl se na práva. Dosáhl v nich doktorátu na padovské universitě. Až do tohoto momentu byl náš hrdina „signor dottore.“

Benátky za časů G. Casanovy - obraz neznámého benátského malíře

Život plný dobrodružství

Od jeho promoce však pro něj začal život plný dobrodružství: Pobývá v Římě a v Neapoli, pak se vrací do Benátek, vstupuje do vojska. Je s posádkou na ostrově Korfu, odtud si zajel do Cařihradu. Vystupuje z vojska a žije v Benátkách jako šumař v divadle. Získává podivnou náhodou přátelství a přízeň bohatého benátského patricije a senátora, což mu umožňuje další lehkomyslný a bezstarostný život, jehož hlavním obsahem jsou milostné pletky. Za pobytu v Paříži pronikl do dvorské společnosti a byl záhy představen markýze de Pompadour. Po dvou letech se vrací přes Drážďany (kde působila jeho matka), přes Prahu, Vídeň a Terst do svého rodiště, kde je však zatčen, nikoli pro svůj navázaný způsob života, nýbrž pro svobodné zednářství. V Benátkách byl uvězněn v pověstných Piombi, olověných komorách v podkroví dóžecího paláce. Byl odsouzen na pět let, ale rozsudek mu nebyl oznámen, takže musel v nejistotě počítat i s daleko horšími možnostmi. Proto se odhodlal k odvážnému útěku, který se mu zdařil. Byla to doslova evropská senzace, která mu získala slávu.

Casanova utekl do Paříže, kde měl svoje známé a ochránce, účastnil se tam finančních operací, které mu vynesly hodně peněz, a kromě toho dokázal žít na útraty těch, kdo se jím dali obalamutit. (Což on uměl skvěle, totiž balamutit.) Zkouší štěstí jako průmyslový podnikatel, seznamuje se s Rousseauem a Voltairem, je přijat papežem, který mu uděluje rytířský řád zlaté ostruhy a jmenuje ho papežským protonotářem. Doma v Itálii začíná užívat šlechtického predikátu de Seingalt. Je víc než pravděpodobné, že se zabýval špionážní službou (jenom se neví, pro kterou vládu). V Berlíně je přijat Fridrichem Velikým, v Rusku císařovnou Kateřinou Druhou, ale tam se mu nelíbí, a tak odjíždí do Polska, kde má pověstný souboj s komořím Branickým, pročež musí z Varšavy prchnout. Když se vrátí do Francie, zjistí, že mezitím jeho přátelé pozbyli vlivu, a on je dokonce z Paříže vypovězen. Mnoho štěstí nemá ani ve Španělsku. V Barceloně dokonce stráví měsíc ve vězení. Po osmnácti letech, během kterých projížděl křížem krážem celou Evropu, přichází z jeho rodiště zpráva, že dostal amnestii.

Alessandro Longhi: Portrét Giacoma Casanovy

Vrací se do Benátek, ale není to zadarmo, musel se stát vládním konfidentem, nicméně se už zdálo, že stárnoucí dobrodruh zde dožije svůj život vcelku poklidným udáváním svých neloajálních bližních. Jenomže neklidný temperament ho žene do nových dobrodružství (někteří si holt nedají pokoj ani na stará kolena), a tak se znovu vrací do Paříže, a pak do Berlína, kde se hodlá uchytit třebas jako knihovník, když se na cestě potkává s hrabětem Valdštejnem a využije jeho nabídky a uchyluje se do jeho duchcovského zámku jako jeho knihovník. Bludná pouť světem Giana Giacoma Geronima Casanovy, pána de Seingalt je u konce, nastávají jeho poslední léta, kdy se stává součástí i naší, české historie.

Na Duchcově

Duchcov, jeviště posledního jednání Casanovova života, byl tehdy malé, neznámé a bezvýznamné venkovské městečko, jehož obyvatelé, Němci, se živili poctivými řemesly nebo zemědělstvím. Ze všech stran byl Duchcov obklopen poli a lukami s četnými rybníky. Po nějakém průmyslu ani stopy, o pozdějším uhelném bohatství v podzemí se ještě nevědělo. Jedinou významnou a výstavnou budovou ve městě byl zámek na západní straně prostranného náměstí, oddělen od náměstí vysokou mříží a dvěma nádvořími. Tam sídlila duchcovská vrchnost, od roku 1642 hraběcí rod Valdštejnů-Vartemberků. Co víc si mohl Casanova na stará kolena přát... Měl na Duchcově skutečně nadstandardní podmínky: přízeň pana hraběte, pracovní dobu věru velmi klouzavou, ale spokojeností nehýřil. „Hrabě Josef Valdštejn konal často velké cesty, většinou ve společnosti stejně založeného přítele, hraběte Hrzána z Harasova,“ sděluje nám duchcovský kronikář 19. století František Xaver Reidl. „Z jedné takové cesty přivedl s sebou do Duchcova duchaplného dobrodruha a spisovatele Casanovu. Ten prožil v duchcovském zámku čtrnáct let, byl však mrzutý a popudlivý, takže měl se zámeckým personálem ustavičné spory: obyvatelé města se velikého, stále bručícího starého Taliána (jak mu říkali), báli a všude se mu raději vyhýbali.“

Do Duchcova jezdilo mnoho hostů, na jejich počest požádal majitel panství velkolepé slavnosti. Účastnili se jich často i vládnoucí knížata. Byla pořádána divadelní představení, dostihy a pastýřské hry. Již zmíněný kníže de Ligne (voják, diplomat, spisovatel a kromě toho i strýc Valdštejnova synovce) nalézal za svého pobytu v Duchcově potěšení v hovoru s Casanovou, který byl rád, že ho tyto návštěvy poněkud vytrhovaly z nemilého prostředí, v němž mu bylo souzeno žít.

Duchcovský zámek (foto uživatel Zacatecnik)

„Casanova v hodnosti hraběcího knihovníka strávil posledních čtrnáct let života na zámku v Duchcově nedaleko Teplic, kde mě po šest let obšťastňoval svou fantazií, která byla stejně živá jako ve dvaceti, svým nadšením pro mne i svým užitečným a příjemným poučováním. Avšak ať se nikdo nedomnívá, že v tomto přístavu klidu, jejž mu otevřela dobrotivost hraběte Valdštejna, aby ho uchránila před bouřemi, by nebyl takové bouře vyhledával. Nebylo dne, aby neměl v domě hádku kvůli své kávě, mléku, míse makaronů, které požadoval. Kuchař mu pokazil pollentu; štolba mu dal špatného kočího, když mě chtěl navštívit; psi štěkali celou noc; více hostů, nežli Valdštejn očekával, způsobilo, že musel jíst u malého stolu; lesní roh mu některými ostrými nebo falešnými tóny rval sluch; farář ho znudil, poněvadž ho napadlo, že Casanovu obrátí; hrabě mu nepopřál napřed dobrého jitra; polévka mu byla ze zlomyslnosti podána příliš horká; sluha ho nechal čekat, když chtěl pít; nebyl představen významnému cizinci, který přijel, aby si prohlédl partyzánu, jíž byl proboden velký Valdštejn (přitom mu ale nemohli, nemajíce klíč, otevřít zbrojnici); hrabě půjčil někomu nějakou knihu, aniž mu o tom řekl; ani ten podkoní před ním nesmekl, když šel kolem. Hovořil německy – nerozuměli mu, rozzlobil se, a oni se smáli. Ukazoval své francouzské verše - smáli se mu. Když vstupoval, učinil takovou poklonu, jaké ho slavný taneční mistr Marcel naučil před šedesáti lety - smáli se. Dělal vážné kroky při menuetu při každém plese – smáli se. Nasadil si svůj bílý klobouk s pery, oblékl si svůj hedvábný, pozlacený kabát, svou černou sametovou vestu a své podvazky s blýskavými přezkami na hedvábné punčochy – a oni se smáli. Jste darebáci! říkal. Jste všichni jakobíni, urážíte hraběte a hrabě uráží mne, poněvadž vás netrestá! Matky ve městě si stěžují, že Casanova chce všechny mladé dívky učit hloupostem, on na to prohlásil, že jsou demokrati. (Což myslel dozajista jako výraz nejhlubšího opovržení.) Znesvářil se s mnichy z nedaleko oseckého opatství a znesvářil mnichy i s hrabětem. Způsobil si zažívací poruchy, načež prohlásil, že ho chce někdo otrávit. Převrhli ho v saních, a on tvrdil, že se to stalo na rozkaz jakobínů. Vzal si na úvěr látku z hornolitvínovské továrny, patřící hraběti, a když na něm chtěli, aby zaplatil, řekl, že porušují úctu k němu. A přitom prohlašoval: Jsem hrdý, že nejsem ničím! U tabule se podávaly všem před ním jahody - a pro něho už jich nezbylo, a aby byla míra mrzutosti dovrčena, jeho podobizna, kterou měl ve svém pokoji a o které se domníval, že ji odnesl nějaký jeho obdivovatel, se objevila na jednom z tajných kabinetů, kterým se říká reterát.“

Takové necitlivé chování muselo mít na útlou psychiku pana Casanovu de Seingalt těžko snesitelné důsledky. A Casanova vskutku trpěl hlubokými depresemi. Několikrát opustil Duchcov a podle některých tvrzení se pokusil i o sebevraždu. K tomu přispělo i milostné zklamání. Ve svých dvaašedesáti letech se sblížil s krásnou dcerou kastelána. „Byla to dívka vzorně vychovaná, cudná a pravdomluvná.“ Což nezabránilo, aby se jednou, při zpáteční cestě z každodenní procházky Casanovovi nesvěřila, že čáp je pro ni na cestě na duchcovský zámek. Casanovova reakce byla značně odlišná od bezstarostného záletníka, za jakého se kdysi vydával. Před svědky a samotnými rodiči slavnostně přísahal, že je ochoten si ji vzít, je-li on otcem dítěte, které čeká. A v této chvíli došlo k dramatickému obratu. Dívka přiznala, že jejím svůdcem není Casanova, ale jiný zámecký host, jistý malíř. Od toho dne si z Casanovy tropil posměch celý Duchcov.

Portrét Giacoma Casanovy vytvořený jeho bratrem Francescem

„Setkal se i s císařem Josefem II.,“ píše historik Cyril Kříž ze Společnosti přátel Itálie. „Znal ho už z Vídně, když působil na benátské ambasádě (navrhoval mu tehdy, že uspořádá čínskou slavnost, ale nenašel pochopení). Návštěv na Duchcově byla celá řada. Setkal se také s Mozartovým libretistou Lorenzem Da Pontem, kterého znal jak z Benátek, tak i z Vídně. Casanova mu dlužil několik set zlatých a Da Ponte se chtěl pokusit o jejich (alespoň částečné vrácení). Dlužníkova pokladna byla však v ještě žalostnějším stavu než jeho. Casanova ho doprovodil do Teplic. Kočár se s nimi však převrhl.“

Literární tvorba

Casanova se však nevyskytoval jenom na Duchcově. Často zajížděl do Prahy a nenechal si ujít Mozartovu operu Don Giovanni. Knihovnická práce mu příliš času nezabírala, a tak jej mohl využívat pro svou osobní činnost. Své nejznámější knihy napsal právě na duchcovském zámku. Historie mého útěku z vězení Republiky benátské, zvaného Piombi vydal v roce 1787, aniž se uvedl jako autor. Jedná se o vydání velmi vzácné, neboť po mnoho let se dokonce pochybovalo o jeho existenci. S menším ohlasem se setkalo jeho druhé dílo, vzniklé v Čechách: Isocameron, což byl utopistický román, jakýsi předchůdce Vernea a Wellse. Casanova se domníval, že vytvořil veledílo; to však nechalo na rozpacích i jemu nakloněné kritiky (i když tento svůj román představil jako překlad z angličtiny, což se v té době pro zvýšení zájmu dělávalo). Knihu musel vydat sám na svůj náklad, čímž se zadlužil do té míry, že své závazky splácel až do konce svého života. V naději, že z dluhů vybředne, napsal na duchcovském zámku (mimo jiné) svoje Paměti. Zřejmě si při tom dost užil, protože „moje zdraví je dobré a já se zabývám svými Pamětmi. Toto zaměstnání mi nahrazuje odpočinek. Píšu denně jedenáct hodin. Při psaní mládnu a stávám se žákem. Často propukám ve smích, pročež mě pokládají za blázna, neboť hlupáci nevěří, že se člověk může smát, když je sám.“

První strana Casanovova manuscriptu z 18. století (foto uživatel Daag)

Bylo mu však jasné, že svoje dílo těžko vydá tiskem: „Čím dále moje dílo pokračuje, tím více přicházím k přesvědčení, že je stvořeno pro to, aby bylo spáleno. Pokud budu jeho pánem, neuzří jistě světlo světa. Je to dílo, které čtenáři jistě zkrátí noc, ale cynismus, který jsem tam vložil, je přehnaný a přesahuje hranice, které slušnost stanovila nediskrétnosti.“ Ovšem psal rád. „Nevěřili byste, jak mne psaní baví. Bez začervenání jsem zpozoroval, že se miluji víc než kohokoli jiného; nota bene se červenám proto, že se nečervenám, a toto dostatečné červenání mě ospravedlňuje před sebou samým, poněvadž se o ostatní nestarám.“

Svými Pamětmi si však Casanova poněkud pokazil u potomstva reputaci. Ve vědomí dnešních lidí žije skoro jen jako člověk, který se honil za milostnými dobrodružstvími. Ne že by žádné z nich nezažil, ale většinu těch erotických příběhů si vymyslel. Ty nejzajímavější z nich nejsou nic jiného, než krásně vypracované milostné novely ve stylu renesančních italských nebo francouzských galantních spisovatelů. „Ti badatelé, kteří Casanovu doprovázeli krok za krokem při jeho útěku z benátských olověných komor a dokázali mu přitom mnohé nesprávnosti, ne-li přímo nemožnosti, ho opět sledovali při líčení milostných dobrodružství, vydali se hledat do všemožných archivů, soudobých dokumentů a tak dále, a dokázali, že ta či ona žena existovala jenom v Casanovově fantazii, a že se ta či ona událost nestala vůbec anebo jinak. A kromě toho našli v zaprášených archivech a listinách, že Casanova leccos zamlčel a že do svých Pamětí nenapsal všechno, co prožil; obvykle to bylo v těch případech, kdy k tomu měl dobrý důvod.“

Casanova vůbec hodně psal. Nejenom romány, novely, traktáty a paměti, ale i dopisy. Velice pilnou korespondenci vedl s berním inspektorem v Čáslavi Ferdinandem Opizem. Ten měl ve zvyku pořizovat kopie všech dopisů, které dostával i sám odesílal, a tato sbírka se kompletně zachovala. Ti dva postarší pánové si psali o všem možném. Opiz byl na každé slovo přecitlivělý a nedůtklivý. Jednou vyslovil domněnku, že jeho rod pochází z rodu italské šlechty Obizzi a dotazoval se Casanovy, zda tento rod zná a zda by mu o něm mohl opatřit bližší informace. Casanova mu ve svém dopise z 15. dubna 1793 žádané informace zaslal, ale zároveň mu doporučil, aby od takových domněnek upustil. Při pozdější roztržce mu dokonce napsal: „Vaše jeho jméno se spíše podobá českému slovu opice nežli jménu onoho italského rodu.“ Opiz mu nezůstal nic dlužen a poznamenal, že ...jeho děti čtou jeho jméno jako „Koza nová.“

Ještě počátkem roku 1798 Casanova pracoval horlivě na svých pamětech. Jeho zdravotní stav byl i po sedmdesátce znamenitý. Ještě v lednu se však zhoršil. Předtím si chválil dobrou chuť k jídlu, ale ta ho teď opustila. (To je začátek konce, když člověku přestane chutnat.) Objevují se potíže o močením, pak vodnatelnost. Zjara je to s Casanovovým zdravím ještě horší, ale přesto je pan bibliotékář stále plný zájmu o své přátele (a přítelkyně). Dokonce jim píše dlouhé dopisy: „Příroda mě bolestnou nemocí odsoudila k pomalé smrti, ale bohudíky konec už není daleký. Poněvadž nesmím přijímat žádnou potravu, zvětšila se moje slabost tak, že už nemohu opustit lůžko.“ Smrt nastala 4. června 1798 v přítomnosti hraběte Valdštejna a také knížete de Ligne. Hrabě vypravil svému knihovníkovi slavný pohřeb, jehož se zúčastnil celý zámek a půl Duchcova. Nejslavnější milovník na světě ( právník, podnikatel, spekulant, diplomat, špion, knihovník, spisovatel... a snad i milovník) byl pohřben novém hřbitově svatobarborském.

Záznam o úmrtí Casanovy v duchcovských análech

Několik let před jeho smrtí ho v žertu ujistil hrabě Valdštejn, že mu dá vybudovat sepulcrum, tedy honosný náhrobek. Tento slib přiměl Casanovova vídeňského bratra, malíře Francesca, k posměšné poznámce, že „nárok na sepulcrum měl nanejvýš Kristus; královští smrtelníci mají nárok na mausoleum; privilegovaní smrtelníci na hrobku, a chudáci se musejí spokojit s vykopaným hrobem.“ S tím posledním se nakonec musel spokojit i Casanova, a je pro něj příznačné, že místo jeho posledního odpočinku dnes známo není a že náhrobní kámen, který byl „nalezen“ ve 20. století, je nejspíš – mystifikace. Na ní se však už Casanova nepodílel. Měl totiž velice nezvratitelné alibi.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kolekce krátkých rozhlasových her přinášejících nová dobrodružství Sherlocka Holmese a Dr. Watsona.

Jiří Hošek, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu

15 případů Sherlocka Holmese

15 případů Sherlocka Holmese II.

Koupit

15 skvělých klasických případů Sherlocka Holmese, Případ Codex Euricianus, Případ s Lví hřívou, Případ s motýly Hilesia, Případ s Homo ludens a další v podání vynikajícho Miloše Kopeckého a neméně báječho sekundanta Vladimíra Ráže.