Expedice do světa zapomenutých a starodávných řemesel

Města, řemesla a cizí osadníci

Rozvoj řemesel zažíval svůj největší rozkvět ve středověku. U nás byl ovlivněn příchodem německých osadníků. Od nich se vyučili například naši perníkáři, výrobci forem neboli formíři, nebo také skláři. Italové k nám zase přinášeli řemeslné dovednosti související s odíváním a výrobou textilií.

Řemeslo jako rodinné dědictví

Rozvoj řemesel byl nejprve zajišťován po dědické linii. Od raného středověku se v Evropě ustálil proces řemeslnické kvalifikace, v němž si mistři kromě členů svých rodin vybírali cizí učedníky, které za finanční odměnu vyškolili, a dále absolventy bez praxe, tzv. tovaryše.

Řemeslníci v krámech, kotcích a sklepích

Ve městech bydleli řemeslníci v jedné oblasti či ulici. Své zboží většinou prodávali rovnou ve své řemeslnické dílně, která sloužila jako krám. Maloobchodníci (kramáři) provozovali svou živnost v tzv. kotcích, což bylo označení pro větší počet malých krámků pod jednou střechou, velkoobchodníci pak prodávali v tzv. sklepích.

Cechy a pořádky

Už se středověku začaly vznikat profesní organizace. Řemeslníci  stejných oborů tvořili od 13. století zájmová sdružení, která byla označována buď staroněmeckým slovem cech, nebo česky pořádek. S rozvojem cechů se řemesla specializovala. Např. v oděvnictví byli kromě krejčích, ševců, kožešníků také kytléři - výrobci laciných plášťů, hacníci - specialisté na kalhoty, nebo vetešníci, kteří původně opravovali oděvy.

Nositelé tradice lidového řemesla

Některá starobylá řemesla zanikla, některá zůstala dodneška. Expedice se vypraví za jedinci, kteří se jim v oné prastaré archaické podobě a za použití stejných postupů věnují. Ti nejlepší z nich mají titul Nositel tradice lidového řemesla, který uděluje Ministerstvo kultury ČR. Jsou jimi např. výrobci modrotisku Ratzingerovi z Olešnice na Moravě, hřebenář a perleťář Milan Strmiska z Mešovic na Znojemsku, hutní sklář Zdeněk Sochor z Hrubé Horky a Iveta Dandová, která v Mnichově Hradišti plete boty a tašky z orobince.