Emil Hácha – v hodině dvanácté. Dokument o jednom tragickém lidském osudu
Je ve smutném šestiletém období Protektorátu Čechy a Morava něco, co jednoduše a výstižně charakterizuje osudy mnoha lidí? Ano – je to příběh prezidenta Emila Háchy. Dobrý pozorovatel v něm najde vše, čím tehdy lidé žili.
Postava Emila Háchy může přitahovat pozornost pro dvojakost, charakteristickou pro českého člověka v letech nacistické okupace: na jedné straně odpor ke všemu nacistickému, na druhé straně nutnost s okupanty vycházet, aby lidé zachovali život sobě a svým rodinám.
Ale je tu ještě třetí strana: vycházet s nacisty jen natolik, aby to později nemohlo být označeno za programovou spolupráci, kolaboraci.
Nešťastný člověk
Velmi solidní práce o Háchovi vyšly brzy po revoluci, v roce 1995 to byla práce Dušana Tomáška a Roberta Kvačka a o dva roky později ještě o něco podrobnější monografie z pera Tomáše Pasáka.
Z obou vyplývá to podstatné: Hácha byl především nešťastný člověk, který na sebe těžký úděl prezidenta vazalského pseudostátu vzal po dlouhém přesvědčování – a nejspíš s vědomím, že jej nečeká nic dobrého. Všechny obavy se naplnily.
Přestože protestoval
„Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem. Jenže co jsem měl dělat? Kdybych to neudělal, oni by to tu všechno povraždili,“ svěřil se Hácha svým blízkým po osudném 15. březnu 1939. Poté, co po hodinách neslýchaného nátlaku podepsal Hitlerovi bezcenný cár papíru o tom, že „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“.
Obě „smluvní“ strany věděly, že žádný prezident na světě nemůže jedním podpisem zrušit existenci svého státu – Hitler ale dostal, co chtěl. A právník Hácha se nespletl: nazvou ho zrádcem. Přestože vyreklamoval z koncentráků stovky lidí, přestože u Hitlera opakovaně protestoval proti násilné germanizaci, přestože se zastával zatčených sokolů, legionářů i katolických kněží.
Mluvil o sebevraždě
V březnu 1939 Háchovi nebylo ještě 67 let – to byl věk, ve kterém Tomáš Garrigue Masaryk teprve mohl pomýšlet, že by mohl stanout v čele státu, o jehož vzniku snil. Jenže zatímco Masaryka mohly pohánět myšlenky na to, co bude, Háchu mohly takové představy děsit.
Však taky od března 1939 opakovaně mluvil o sebevraždě, v jejímž uskutečnění mu zabránila silná víra, s níž se něco podobného neslučovalo. Vzal na sebe úděl s rozhodnutím dojít až na samotný konec úkolu, který mu byl svěřen.
Dvojaký Beneš
„Do ráje s vámi již nepůjdu. Já zůstanu na prahu,“ vzkázal v lednu 1941 do Londýna Benešovi. Hácha se tehdy rozhodl rezignovat, ale Beneš jej vysílačkou z Londýna přesvědčoval, ať rezignaci nepodává. Za několik let bude Beneš Háchu odsuzovat.
Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český a slovenský, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím. Nikdo by se neměl mýlit: Hácha a jeho vláda svým jednáním čest národa zhanobili. Není pochyb, že soud dějin je těžce odsoudí.
Edvard Beneš
Hácha mimo mikrofony
Jak Hácha působil na obyvatele Protektorátu? Hácha měl štěstí na rozhlasové pracovníky, kteří nechávali zapnutý mikrofon i ve chvílích, kdy už to nebylo nutné. Třeba když se v roce 1941 slavilo 50 let pražské „orionky“.
Hácha tehdy po mnoha oficiálních proslovech pronesl i lidský projev k zaměstnancům, který se uchoval. „Rád bych vám všem osobně stiskl ruku na znamení mého upřímného zájmu o vás,“ říkal Hácha dělníkům z továrny mimo mikrofony.
Komandující hlasy v pozadí
A stejně tak zůstaly mikrofony zapnuté v březnu 1944, kdy protektorátní úřady donutily Háchu, aby namluvil projev k 5. výročí Protektorátu. Nemocný Hácha (lékaři mu už v roce 1943 diagnostikovali arteriosklerózu mozkových cév se ztrátou vštípivosti a širšího zájmu a s občasnými krátkodobými mrákotnými stavy) toho nebyl schopen.
Oslavné fráze na okupanty, které mu dodala jeho kancelář nejspíš na pokyn Emanuela Moravce, četl pomalu, nezřetelně, jakoby z posledních sil. A do toho jej komandují jakési hlasy, nutící jej k výraznější dikci a lepšímu, nadšenějšímu přednesu.
Hácha ale není schopen – a po několikátém vyčerpávajícím pokusu končí slovy: „Je to dobré?“ Studioví technici musí tušit, že projev nelze odvysílat, přesto Háchu opakovaně ujišťují: „Všechno je dobře, všechno je dobře.“
Zemřel coby vězeň č. 3844
Dne 13. května 1945 byl v Lánech zatčen a převezen do cely vězeňské nemocnice na Pankráci. Choval se odevzdaně a nejspíš netušil, co se kolem něj děje. V nemocnici coby vězeň číslo 3844 přestal mluvit a řeč se mu už nevrátila do 27. června, kdy zemřel.
O tři dny později byl za přísných bezpečnostních opatření pohřben na Vinohradském hřbitově. Policistů – uniformovaných i v civilu – tam bylo víc než pozůstalých. Tělo bývalého prezidenta bylo uloženo do hrobu manželky, který nesměl nést Háchovo jméno.
Související
-
Když Hitler řval v rádiu, tatínek to glosoval: „Kobyla, která kope, chcípne,“ vzpomíná Hana Hnátová
Navzdory ročníku narození 1924 převzala Hana Hnátová po svém bratrovi Arnoštu Lustigovi štafetu. A poutavě vypráví o pohnutém osudu svém a všech židů za druhé světo...
-
Je Hitler lepší marketingová značka než Coca-cola? Netradiční pohled historika Uhlíře
Jan Boris Uhlíř napsal životopis kata českého národa Karla Hermanna Franka. A zamýšlí se nad tím, jak se události druhé světové války stále odrážejí v našich životech.
-
Eduard Stehlík: Čapek by se Hitlerovi postavil. I jako pacifista věděl, že zlu nelze jen ustupovat
Karel Čapek byl nevoják, kvůli Bechtěrevově nemoci nebyl za první světové války ani odveden. Byl proti boji a zbraním a věřil v člověka. Jak by se asi postavil k Mnichovu?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
