Dobyvatel ztracené krásy. Hrabalovský portrét dělníka, básníka a výtvarníka Pavla Štýbra

Někdy je od práce tak zašpiněný, že se stydí jít na oběd někam mezi lidi. Pak ale přijde večer domů, umyje se, navoní a vyrazí někam na vernisáž. „A rozdíl mezi tím Tony Šupákem a tím člověkem, co je potom na vernisáži, neřku-li na své vlastní, to je jako kdybych za den vystoupal na Mont Everest,“ vysvětluje Pavel Štýbr.

Přes den tvrdě pracuje jako vyklízeč objektů, ořezává stromy nebo seká trávu. A ve svém volnu se věnuje výtvarnému umění a poezii. Velmi citlivě vnímá všechnu obyčejnou krásu kolem sebe a dokáže ji objevit i tam, kde ostatní vidí jen špínu a harampádí. Možná i proto, že tam, kde se říká, že je třetí oko, má podle něj jenom takovou slaboulinkou skořepinku.

Poetika zmoklé ulice

„První setkání s uměním? To mi jsou čtyři roky, jdu po ulici, je po dešti a vidím rozlepenou krabičku od partyzánek. A já jsem už tenkrát na to pohlédl úplně užasle,“ vzpomíná. S poezií to u něj bylo podobné.

Když byl malý, dostala se mu při pobytu v nemocnici do ruky básnická sbírka Jacquese Préverta Jako zázrakem. Jedním dechem ji přečetl a zamiloval se do poezie ulice a všedního dne. V roce 2014 se jeden jeho krátký text objevil i v publikaci Nejlepší básně roku: Ženská domácnost / nože tupý jako motyky.

Pavel Štýbr o foceníZjistil jsem, že je všechno velmi relativní a chtěl jsem si splnit své dětské sny. Tak jsem si koupil zrcadlovku a začal fotit. Na periferii jsem narazil na sprejerské obrazy na betonových plotech a ty mě přitáhly k detailu a začal jsem fotit makro. Tímto jsem se dostal trošku do povědomí.

Renesanční umělec

Pavel Štýbr má rád, když se poezie prolíná i do obyčejného života. Proto také maluje prosté věci: čtverečkované utěrky, krabičky od sirek nebo mýdla. Chce lidem ukazovat obyčejnou krásu všude kolem nich. Že je malíř si o sobě myslí už od 16. Skutečně malovat ale začal až ve 45. Když 11. září 2001 po útoku na Dvojčata přehodnotil celý svůj dosavadní život.

Umělecká kariéra Pavla Štýbra připomíná tryskáč s kolmým startem. Jen pár měsíců potom, co začal fotografovat, měl v Plzni první výstavu. Brzo dostal příležitost své práce představit i v prestižní galerii fotografie G4 v Chebu. Od té doby už vystavoval v řadě evropských měst.

Přesto se každé ráno obléká do pracovního a jde vyklízet nějaký ten sklep nebo půdu. Občas mu pomáhá Malej Pepa, bezdomovec, kterému zase pomáhá Pavel tím, že mu dává práci a stará se o něj.