Divočina na území hlavního města. Na Barrandově hravě naplníte herbář
Inspirován novou knihou Divoká příroda Prahy a blízkého okolí, vydal se Meteor na barrandovské skály. A protože autoři knihy jsou přírodovědci, výlet v jejich doprovodu byl i poučný.
Příspěvky v Meteoru 23. 5. 2015
01:16 Kde hledat informace o počasí
13:00 Divoká příroda Prahy aneb Barrandov, jak ho neznáte
25:02 Když staví přehrady příroda
36:22 Vyrobte si svíčku z pomeranče
45:38 Stroj času objeven
Pod nápisem BARRANDE
Začátek naučné stezky pod barrandovskou skalou příliš nevábí k výletům a odpočinku. Pozůstatky bývalého bazénu jako by říkaly, že časy klidu jsou dávno pryč. Místem prostupuje neustálý lomoz, chvíli z frekventované silnice, chvíli z podobně rušné železniční trati. O tom, že je tu něco zajímavého pro přírodovědce, ovšem svědčí zdaleka viditelná pamětní deska geologa Joachima Barranda. Pozlacená písmena jsou stará přes sto třicet let.
„Je to jeden z nejvýznamnějších geologických odkryvů, který zachycuje vrstvy spodního devonu a svrchního siluru,“ říká o skále geolog Radek Mikuláš, „zdejší komunita bezdomovců prý odsud vyhání geology s kladivem. Byl tady takový jeskynní výklenek, postupně zvětšovaný činností sběratelů zkamenělin. Byl plný úlomků korálů a lilijic.“
Z hlediska současné živé přírody je oblast Barrandova zajímavá tím, že jde o jeden z nejsevernějších cípů Českého krasu, upozorňuje botanik Jan Albert Šturma.
„Je to takový mix krasové flóry, která je vázaná na vápenec. Spousta kytek, která tady zrovna kvete, je typická pro skalní stepi. Kromě toho je tady spousta neofytů. To jsou druhy, které poměrně nedávno ‚utekly‘ z kultur, ze zahrad, šířily se snadno železnicí a řekou. Obojí je nedaleko od nás, takže koncentrace neofytů je tady vysoká.“
Městský prales se zahradní exotikou
Ve starém lomu mezi bývalým koupalištěm a Barrandovou skalou ukazuje Radek Mikuláš na nádhernou síť lián:
„Boubín je třeba nemá, ale městské pralesy ano. Kolikrát jsem se snažil po tom šplhat, a ani se to se mnou neutrhlo. Tady to je plamének plotní, opletka je kus pod námi.“
„Když jsme sem stoupali pěšinkou, patnáct až dvacet výškových metrů, míjeli jsme několik zbytků kultur, které tady postupně zdivočují, zplaňují. Míjeli jsme několik šeříků a žlutě kvetoucí mahonii cesmínolistou. Ta se pěstuje z toho důvodu, že je stále zelená i v zimě, je to hezký dekorativní keř. Také jsme míjeli jedno z prvních jarních jídel v téhle krajině, to je pažitka, česnek,“ ohlíží se Jan Albert Šturma.
Statika skály podle stromů
O dalších deset metrů výše na skále si Jan Šturma všímá zakroucených stromů rostoucích na skále a vysvětluje:
„Je vidět, jak se bloky trhají. Skála je vlhká a padá to. Stromy rostou na místě, které se pohybuje. Snaží se to vyrovnat tím, že se pořád otáčejí nahoru. Vzniká z toho pravidelná ‚U‘ struktura. Z ní je poznat, že svah je nestabilní.“
„V zimě se tu tvoří ledopád,“ dodává Radek Mikuláš, „často má poměrně pěkný dva metry široký rampouch. Je to lákadlo pro horolezce. Sám jsem to jednou zkusil a byl jsem rád, že to mám šťastně za sebou.“
Odpadky jako substrát
Nepřístupnou skálu si oblíbili bezdomovci. Zřejmě proto, že je tam až na občasné odvážlivce (či vědce) nikdo příliš neobtěžuje. Hromady odpadků označují místa, kde nedávno někdo přebýval.
„Městské – vlastně ani jiné – krajině není žádný substrát cizí,“ ukazuje botanik Šturma, „i na kusech poházeného plastu a molitanu už se něco děje. Prorůstají je porosty sinic, něco tady klove do molitanu. V městské krajině se skoro dá říci, že odpadky, molitan, poházené mikiny a kalhoty jsou poměrně běžný substrát, se kterým se krajina docela dobře vyrovnává.“
„Tamhle na tom igelitu je docela atraktivní pítko pro ptáky,“ říká Radek Mikuláš.
„Nebo luxusní jezírko pro larvy komárů a takových věcí,“ doplňuje Jan Albert Šturma, „a i tamhle v té zplesnivělé majonéze to uvnitř docela žije.“
V příměstské krajině se zkrátka člověk občas musí oprostit od tradičních estetických norem a brát i odpadky jako přirozenou součást krajiny.
„Čímž nemyslím, že by se to třeba nemělo uklidit,“ upřesňuje Radek Mikuláš, „i to je legitimní zásah, nejenom to sem nosit.“
Souboj invazních rostlin
Na plošince asi třicet metrů nad železniční tratí popisuje Jan Albert Šturma různé „utečence ze zahrad“: cypřišky, mahonii cesmínolistou, různé kultivary kosatců... vše, co sem mohlo dolétnout ze zahrad nahoře na skále. Narazil však i na ostrůvek původní krasové stepi.
„Vypadá to jako pampová tráva, jsou to kavyly. A jako kontrast k tomu je za námi taková cunami lián, která se plazí po skále dolů. To je opletka Aubertova, jeden z invazních druhů, které taková místa opanují.“
O pár kroků dále si vědci všimnou tulipánů, jejichž cibulky vydrží na podobně drsných místech i padesát let. A sněženek, které cestou nechtěně rozšlapali.
„Je tu hodně vysoká diverzita. S tím se mohou měřit některé hřbitovy, ale zase jinde v nové divočině taková diverzita není,“ říká Radek Mikuláš, „rozhodně to není taková mizérie jako na golfových hřištích naproti přes řeku. To mám ještě méně rád než betonové plochy. Tváří se jako zeleň, ale v podstatě takovou roli neplní.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
