Deník ze země lidožroutů

Na Papuu-Novou Guineu jsme jeli v únoru roku 2018 natáčet šestidílný televizní seriál „Papuánské liklik story“, který zachycuje osudy první generace místních přírodovědců. Tedy lidí, kteří byli mezi prvními klasicky vzdělanými lidmi ve své vesnici nebo regionu. Věnují se entomologii, ekologii, tedy vědám západním, ale zároveň si zachovávají tradice původní – umějí střílet z luku a bojí se uhranutí.

Muži z kmene fore|foto: Kateřina Mikulcová

Základnou pro natáčení bylo výzkumné centrum Binatang Research Center, které založil zhruba před 20 lety český biolog prof. Vojtěch Novotný. Centrum je významnou vědeckou institucí, která se během let stala důležitým vzdělávacím uzlem nejen pro Novou Guineu. Místní studenti si zde dodělávají magisterský titul, a doktorandy tady najdeme novoguinejské, české i britské.

Výzkum ekologie lesa, hmyzu, ptáků, ale i místních jazyků nebo tradičního zemědělství probíhá současně na mnoha lokalitách a centrum tak má několik desítek zaměstnanců a spolupracovníků. Z vesnických asistentů se tak talentovaní lidé mohou dostat až na pozici uznávaného entomologa.

Země lidožroutů to bývala

Země lidožroutů to bývala. Ano, na Papui-Nové Guineji, stejně jako skoro v celém Pacifiku, se jedli lidé a to z různých důvodů. Na druhém největším ostrově světa žije velmi málo velkých zvířat. Prasata sem byla dovezena z Asie před několika tisíci lety. Místní lidé si jich velmi váží a mnohdy i dnes fungují jako náhrada za způsobenou škodu nebo jako „platidlo“ rodičům nevěsty. V pralese však žijí jen ptáci, malí vačnatci, ještěrky a největším divokým zvířetem je kasuár. Kasuár vypadá jako menší pštros a je to zvíře velmi oblíbené. Novoguinejci je chovají na maso i peří.

Ale zpět k lidožroutství. V některých oblastech se jedli zabití nepřátelé a v jiných zase vlastní zemřelí. Natáčeli jsme s babičkou z horského kmene Fore, kde ještě v 60. letech minulého století bylo zvykem sníst nejvíc ctěné a milované příbuzné, kteří zemřeli. Láskou je snědli. Teprve pak byly duše mrtvých volné a zároveň se spojily s žijícími potomky. Mozky mrtvých jedly ženy a děti. Zádrhel však nastal, když se v kmeni Fore začala šířit podivná nemoc zvaná kuru.

Podivná nemoc kuru

Natáčení s babičkou-pamětnicí nemoci kuru|foto: Kateřina Mikulcová

V místním jazyce to znamená třesení. Nemocné ženy se třásly, přestávaly mluvit, ochrnuly a zemřely. Kmenem se šířily zvěsti o čarodějnictví, jeden obviňoval druhého z uhranutí, a krevní msta tak ještě násobila počet obětí. Později západní lékaři po dlouhém výzkumu zjistili, že nemoc byla zaviněna právě pojídáním mozků mrtvých.

Nakonec se v oblasti objevili misionáři církve Adventistů sedmého dne a vesničanům tento zvyk vymluvili. Dodnes většina místních věří, že nemoc byla zaviněna kouzelníky a pomohli ji ukončit misionáři. Dlužno dodat, že v jiných oblastech naopak do hrnce padli sami misionáři. Nicméně kanibalismus skončil téměř na celém území ostrova nejpozději v 70. letech.

I dnes lze najít pamětníky, kteří ochutnali lidské maso, ale mladší generace už se na tyto zvyky dívá s despektem. Vědí, že cizinci to vnímají jako nechutnost, pikantnost, a strašidelnou historii. Neradi o tom mluví. Obávají se odsouzení i laciné senzace. Je to podobné jako se ptát Němců na pradědečka, který byl v SS. V Českých poměrech je to stejné jako se ptát cizích lidí u piva, kdo z rodiny spolupracoval s StB.

Země nečekaného to je

Záliv Nagada|foto: Kateřina Mikulcová

The land of unexpected – země nečekaného, to je Papua-Nová Guinea, kde nikdy nevíte, zda letadlo poletí, let bude zrušen kvůli zemětřesení nebo protože pilot zaspal. Jak říká jeden náš seriálový hrdina: „Největší rozdíl mezi Novoguinejci a Evropany je ve vnímání času.“ V Evropě od dětství vyrůstáme s očima na hodinkách. Hodiny jsou v každé vesnici a už malé děti jsou nuceny „stíhat“ všechno v čas. Jsme otroky času, máme mnohdy rozplánovanou každou minutu.

Na Nové Guineji začíná honba s časem pronikat mezi lidi ve městech – úředníky, učiteli, obchodníky. Ve vesnicích se žije pomalu. Slunce zde vychází v šest ráno a v šest večer zapadá. Mezi tím ženy zajdou na zahrádku, vyplejí, okopou, sklidí banány, batáty, buráky, ananasy a další plodiny, případně je jdou prodat na trh. Muži se starají o údržbu domů, opravují střechy z palmových listů, někdy i z plechu, a chodí na lov. Spousta času zbývá na povídání a zevlování.

Během posledních pěti let nastal obrovský rozmach mobilních telefonů a internetu. Pokrytí telefonním signálem je velmi dobré, a tak i v poměrně odlehlých vesnicích mají lidé mobily. Ve městě si dobijí kredit a čile telefonují nebo využívají sociální sítě. Telefony se dobíjejí přes malé solární panely. Facebookový profil má skoro každý, kdo umí číst a psát.

Turisté tu nejsou

Přechod_reky_v_pralese.jpg|foto: Kateřina Mikulcová

Země neočekávaného by mohla cestovatelům nabídnout mnoho. Bohužel, nebo možná naštěstí, tady ale turistika zatím nebují. Papua-Nová Guinea má krásné písečné pláže, oceán stále ještě plný korálů a ryb, ovšem celé pobřeží a nížinné deštné pralesy jsou malarickou oblastí. Kdo nejí antimalarika, malárii pravděpodobně dostane. Hotelů je málo a ceny jsou velmi vysoké. Kvalita naopak nízká.

Do hor vede takzvaná dálnice. Pokud si stěžujete na D1, zajeďte si na tuto jedinou spojnici novoguinejského pobřeží a vnitrozemí. Výmoly, sesuvy půdy v období dešťů a průměrná rychlost 30 km/h. Přesto se po této silnici denně dopravuje množství lidí i zboží. Hornaté vnitrozemí je krásná krajina a pro Evropany mnohem příjemnější klima. Teplota i vlhkost se blíží našemu létu a malárie ve vyšších polohách už není. Pěstuje se zelenina a ovoce, lidé jsou veselí, temperamentní, ale snadno se také rozhoří spory a různé bitky. V zemi nečekaného čeká na každého cestovatele plno dobrodružství.