David Mareček: Hudba ve válce lidi stmeluje a dává jim sílu přežít

Damašek byl už v roce 2008 vyhlášený kulturním městem arabského světa. Tamní opera uváděla spoustu špičkových vystoupení. Ve válkou poničené budově se teď nekoncertuje. Ale pořád v ní fungují školy a vzdělávací programy.

„Umění dává těm lidem pocit, že jsou stále naživu. A připomíná jim, jaké to bylo před tou krizí,“ popisuje generální ředitel České filharmonie David Mareček současnou situaci.

Když národní památky vyhoří

Pro Syřany je budova damašské opery významná stavba. „Budovala se už 70. let,“ připomíná Mareček. Její stavba byla několikrát přerušená kvůli válce. V roce 1999 dokonce vyhořela. Dobudoval ji teprve Bašár al-Asad.“

Současné chování obyvatel Damašku jen potvrzuje zkušenosti, které známe z historie: „Stejně mluví lidé, kteří přežili koncentrační tábory, Terezín.“

Umění se tam pěstovalo všemi prostředky, kterými to šlo. Hrálo se tam divadlo. „V Terezíně hráli například Verdiho Requiem s klavírem. Vytvořili sbor. Našli sólisty.“

Podobný příběh známe i z obleženého Leningradu. Tam se hrála Šostakovičova Leningradská symfonie.

Andělská hudba z krabičky od mýdla

Nejrůznější výstavy k první světové válce také ukazují, jak si vojáci v zákopech vyráběli hudební nástroje. Z krabiček, z plechovek od munice.

„A vždycky ten příběh je stejný,“ připomíná hudebník. „Hudba lidi stmelila a dala jim sílu přežít a nepodlehnout těm hrůzám, které je obklopovaly.“

Zvuky války

Z přímých svědectví vojáků dnes také víme, že zvukem války pro ně nebylo dunění děl nebo svištění kulek. Ale bubny a třeba i zpěv. Situace se opakuje i v Damašku.

„Při té bídě je dobře, že to stále dává naději, že to stále funguje. Že máme k čemu se obrátit,“ dodává hudebník.