Daguerrotypie. Zájemci o portrét byli upnuti do držáků, aby na snímku nebyli rozmazaní
Francouzská akademie věd v Paříži oznámila objev daguerrotypie 9. ledna 1839. Ještě téhož roku ji bezplatně věnovala světu. První komerčně úspěšný fotografický proces, který vynalezl Louis Daguerre, měl v začátcích své mouchy. Největším nedostatkem byla dlouhá expoziční doba. Zobrazované osoby se nesměli až třicet minut ani hnout, aby na snímku nebyly rozmazané. Jak se toho dalo docílit? Zpočátku bylo nutné zájemce o portrét upínat do speciálních držáků hlavy, rukou i nohou.
Daguerrotypie se ale postupně stala novým zdrojem příjmů řady obchodníků, kteří investovali do vylepšení celého procesu i potřebného vybavení. Brzy se objevily první portrétní ateliéry.
To už se expoziční doba díky zlepšovákům zkrátila na 5 až 25 vteřin. Výsledné snímky byly černobílé. Ale pokud si to někdo přál, daly se dodatečně kolorovat. První daguerrotypisté se nepovažovali za řemeslníky, ale za skutečné umělce.
Osudným se stal složitý proces vyvolání
Ovšem sláva daguerrotypie neměla dlouhého trvání. Stal se jí osudným složitý a nákladný proces jejího vyvolání. Z kovové postříbřené desky, na které byla pořízena, navíc nebylo možno vytvořit více kopií. Není divu, že daguerrotypii nahradili jiné metody fotografování.
Třeba taková kalotypie, kterou v roce 1841 poprvé popsal jistý Henry Fox Talbot. Jeho metoda už dovolovala vyrobit z jediného negativu neomezené množství kopií a sice na papíře. Daguerrotypie už se neměla kam vyvíjet, a tak se stala jen slepou uličkou v dějinách fotografie.
Kdo byl Ignác Florus Stašek, jak se k nám dostala takzvaná Kynžvartská daguerrotypie, zhotovená samotným Louisem Daguerrem, a spoustu dalších zajímavostí se dozvíte v dalších Příběhů z kalendáře.
Další Příběhy z kalendáře poslouchejte online na webu Dvojky nebo v aplikaci mujRozhlas.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
