Cítím se jako před návštěvou sestřenice. Mám se zout? Ptá se David Vávra. Tady ale bydlí rozhlas Liberec. VIDEO
Zelené údolí, Modrá ulice a na dohled liberecké sídliště Rochlice. Mezi klasickými rodinnými domky stojí dvojdomek s výrazně žlutou fasádou a nápisem Český rozhlas.
Žlutý dvojdomek je „rozhlasový“ teprve od roku 2002, interiér musel nejdřív projít velkou proměnou. Samostatnou stanicí Český rozhlas Liberec je pak od roku 2016.
Mám se zout?
Kdybyste ale přehlédli zelený poutač s rozhlasovým logem, těžko říct, jestli byste na první pohled vůbec poznali, co doopravdy skrývá. „Nemůžu si pomoct, ale cítím se jako před návštěvou sestřenice. Zapomněl jsem ale nějaké to víno nebo bábovku. Mám se zout?“ Ptá se architekt a průvodce pořadu David Vávra dlouholeté liberecké redaktorky Ivany Bernáthové. Nemusí, tady se totiž pracuje!
Co si na exteriéru všiml David Vávra? První postřeh: Ptám se sám sebe, jestli se dá tento styl vůbec nějak odborně nazvat? Dvě části budovy, které jsou na sebe nalepené. Rozdílnost pak vidí v trojdílných oknech bez lodžií.
Interiér? To je jiná...
Vevnitř vás čeká docela obyčejné dřevěné schodiště (světlé dřevo, tyčkové zábradlí bez ozdob). Víc pozornosti vzbudí fotografie redaktorů na stěnách, které vypadají jako rodinné album. V patře jsou dva pokoje směrem do ulice, asi plánované jako ložnice a dětský pokoj. Místo nich je ale centrální redakce s klasickým kancelářským nábytkem a počítači. A co studia?
Ta jsou ve stejném patře sousedního domu, které ale mají mezi sebou nosné zdi a půlmetrový výškový rozdíl. Výškový rozdíl architekt vyřešil čtyřmi schody. A co v přízemí? Tady sedí lidé z techniky, zpravodajství a webu.
Trocha historie
Liberec, to je město, kterému kralují zimní sporty – hokej, biatlon, skoky na lyžích nebo slalom. A právě podobnému „lyžařskému sešupu mezi brankami“ by se mohla podobat i stručná rekapitulace historie libereckého rozhlasu:
Vysílání odstartovalo 23. ledna 1946 z tehdejší městské knihovny v Moskevské ulici (dnes sídlo Naivního divadla). V roce 1948 se rozhlas elegantním obloučkem přesunul do Elgrovy vily v Alšově ulici, která vypadala jako malý zámeček. V 60. letech ve vile dvakrát pracoval Václav Havel: v srpnu 1968 napsal svá provolání k národu a o rok později tady natočil experimentální koláž Čechy krásné, Čechy mé.
„Hop – skokánek do normalizace. Tehdy sloužila Elgrova vila k výuce rozhlasových kádrů. A co cílová rovinka 90. let? Tehdy tady bylo, i když jen krátce, Audiostudio básníka Václava Daňka,“ rozjel svou bohatou fantazii Vávra.
Z Elgrovy vily do kulturáku
„Pak ale Český rozhlas vilu prodal, protože zbyli pouze tři redaktoři,“ doplňuje redaktorka Bernáthová. V roce 1999 se osazenstvo rozšířilo a tak bylo zapotřebí dalších prostor. „Nejdřív jsme byli v pronájmu, a to v kulturním domě Lidové sady. A po vzniku samostatného Libereckého kraje vzniklo i plnohodnotné regionální studio a nakonec samostatná stanice Českého rozhlasu.“
Průvodce: David Vávra
Host: Ivana Bernáthová
Účinkují: Lucie Pernetová a Václav Jílek
Mistři zvuku: Martin Dušek a Jitka Kundrumová
Hudba: Tomáš Pernický
Scénář a režie: Jan Herget
V přízemí je místo pro gauč, místo pro reportéry, kteří se po nočním vysílání už nedostali domů. „Je to pro nás taková jistota nouzového noclehu. Gauč je ale i náš talisman, protože byl součástí interiéru v Lidových sadech. Taky toho už docela hodně pamatuje,“ dodává služebně nejstarší redaktorka Ivana.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
