„Byla jsem ta, co v páru milovala míň. Ale pak přišla ta chvíle,“ svěřuje se Iva Janžurová

„Maminka vstala z postele a šla si uvařit čaj. Měl být heřmánkový. Uprostřed kuchyně pocítila silný tlak, zůstala stát a volala na tatínka. Narodila jsem se mu přímo do rukou. Pospíchala jsem na svět. Možná jsem věděla, že jsem se taky vůbec nemusela narodit, protože rodiče o této variantě velmi vážně uvažovali. Měli už dva syny a mamince bylo čtyřicet. Ale co kdyby se náhodou narodila holčička?“ vzpomíná Iva Janžurová.

„Já jsem nakonec ani nebyla jejich dítětem posledním. Nejmladší chlapeček ovšem zemřel v porodnici. To období prožívala maminka nesmírně těžce a byla velice nešťastná. Lékař si s ní vyprávěl a ptal se jí, co dělala jako malá. Maminka vzpomínala, jak ráda malovala. A on jí přiměl, aby se ke své zálibě vrátila. Poslechla a od té chvíle maminka malovala každý den až do konce svého života. Byla to vášeň, jejíž stopy byly po celém bytě.“

O dětství

„Oba mí rodiče byli nejenom starší, ale navíc kantoři. Ačkoliv jsem byla vytoužená holčička, jejich přísnost a opatrnost mi bránila v rozletu. Naučila jsem se neříkat některé věci nahlas, aby mi nebyly zakázané, a přenášela si je do svého vnitřního světa.“

„Mít starší bratry bylo výhodné. Dávali mi jistotu životní zkušenosti a sváděli mě ke klučičím hrám. Dokonce v rodinných představeních mi určovali mužské role a mou první úlohou byl prý pes. Dali mi do vínku radost z legrace. A spolu s ní i lačnost vzbuzovat svým chováním a později i hraním v lidech smích,“ svěřuje se herečka.

„V malé hale jsme měli šatník, zrcadlo a malou skříňku, ve které byly hřebeny a kartáče na šaty. Když jsem povyrostla tak, že jsem se viděla v zrcadle, natírala jsem si své zrzavé vlasy ořechovým olejem. Taky jsem nechtěla mít pihy. Byla jsem holčička vysoká, hranatá, ale mrštná. Na kole jsem si stoupla na rám a jako krasojezdkyně dělala holubičku. Když mi bratr řekl, že nemůžu být herečka, protože nejsem dost hezká, neodradil mne. Snad jsem někde v skrytu tušila, že to není to nejdůležitější.“

O mužích a vztazích

„Na svých rodičích jsem si uvědomila, jak je složité zabývat se otázkou, zda se k sobě ti dva hodí nebo nikoliv. Pokud spolu přivedli na svět děti, nic jiného jim nezbývá. Maminka mi jednou řekla: Víš, já jsem někdy litovala, že jsem si tatínka vzala. Ale když vidím vás, svoje děti, jsem ráda. Protože s jiným člověkem bych vás takové nikdy neměla.“ Iva Janžurová se sama vdávala ve 27 letech. Zamilovaná.

„Ale už před svatbou mne partner zklamal. Přesto jsem si ho vzala. Nejhezčí z prvního manželství byla právě ta svatba. Zcela neočekávaně a nepozván se na ní objevil režisér Stanislav Remunda, se kterým jsem již spolupracovala. Svatbu jsme měli mimo Prahu. Nikdy mi neprozradil, proč a jak se tam dostal. Bez jakýchkoliv rozpaků si sedl mezi hosty a zjevil mi budoucnost.“

„Nikdo našemu spojení nedával sebemenší šanci. A já přiznávám, že rozum hrál v případě tohoto životního vztahu významnou roli. Slávek o mne dlouho usiloval a já se odhodlala až ve chvíli, kdy jsem prožívala krizi z nepovedeného manželství. Byla jsem oslabená, pro něj příhodná a snadná kořist. Byla jsem ta, co v páru milovala míň. Ale přišla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jak šel čas, ustoupila jsem z této pozice.“

„Hluboce mne to zasáhlo. Jeli jsme spolu v autě. Řídila jsem, když muže postihla mozková příhoda. Odvezli ho vrtulníkem do nemocnice v Českých Budějovicích. Jela jsem za ním autem a celou cestu plakala. Strašně moc jsem ho nechtěla ztratit. Uvědomila jsem si, jak jsem se stala rovnocenným článkem našeho páru a že ho miluju stejně jako on mne, že jsme naplněni stejným citem. Strašně jsem o jeho bytost nechtěla přijít.“

Jak žije dobu po odchodu svého muže, o vlastní zkušenosti s operací srdce, o dětech, herecké práci a schopnosti přinutit se mít radost a žít život v pravý okamžik a dalších důvěrných životních pocitech si můžete poslechnout v celém rozhovoru.