Buňky našeho těla si voní

Na počátku všeho je jedna jediná buňka. Oplozené vajíčko. Buňka se záhy začne dělit – na dvě, čtyři…a mnoho dalších. Za devět měsíců embryonálního vývoje se z prapůvodní buňky vyvine celý komplexní tvor.

Buňky jsou spolu od samého počátku v kontaktu a pokud se stane, že komunikace uvázne, nastává vývojový problém.

„Buňky si posílají signály, jsou schopné vykrýt si chyby, k nimž může dojít třeba při infekci během matčina těhotenství. Je to pro ně podobně důležité, jako schopnost zpracovat energii. Buňka, která neodpovídá na signály, je jako letadlo, které nereaguje na pokyny dispečerů, začne být vnímána jako podezřelá a v případě možného ohrožení celku musí být zničena,“ uvádí v Meteoru docent Vítězslav Bryja z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Není to tedy tak, že by vývoj byl úplně nalajnovaný dopředu a buňky jen samovolně plnily úkoly zadané mozkem. Bez efektivní komunikace všech našich buněk bychom se ani nemohli narodit. „Každá naše buňka má stejnou DNA, přesto je každá jiná. Docela sedí přirovnání ke knize. Všichni čteme stejnou knihu, ale každá buňka vidí jiné stránky. A to, kde se kniha má otevřít, je informace, která není autonomní, buňka ji musí odněkud dostat. Buňky si při vzájemné komunikaci určují, které stránky návodu si otevřou,“ vysvětluje docent Bryja.

Změň se, nebo zemři, buňko!

V průběhu embryonálního vývoje dochází k rozrůzňování buněk, musí se vyvinout nervová a svalová tkáň i specializované orgány. Právě k tomu je potřeba otvírat konkrétní stránky knihy pokynů. Buňky dostávají instrukce typu „změň se“ nebo „zemři“. Zní to drasticky, ale pro správný vývoj lidského těla jsou takové pokyny klíčové. Příklad: V určitou fázi embryonálního vývoje máme místo rukou jakési ploutvičky. Buňky musí dostat instrukci „zemřete“ a „zmizte“, a teprve tím nám vzniknou prsty.

Pořád ale nevíme, jakým jazykem naše buňky mluví. Možná by bylo přesnější říct, že si „voní“, probíhá mezi nimi určitá „chemie“. „Ano, je to sice zjednodušení, ale říci, že buňky si vzájemně voní, bude asi nejpřesnější,“ dodává Bryja.

Jak je možné, že si spolu všechny buňky rozumí a nenastane komunikační zmatek? Je snad někdo nebo něco, co celou komunikaci řídí? „Ne, rozhodně se to neřídí z mozku. Spíše jde o nějaké základní mechanismy v regulaci buněčné řeči. Současné poznání vědy naznačuje, že to všechno může vzniknout samo o sobě jen díky systému pozitivní a negativní zpětné vazby, které jsou nastavené,“ uzavírá Vítězslav Bryja.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.