Blackout: Na cestě. Druhý dokument o přežití

Blackout. Jsme na cestě, protože zůstávat dlouho ve městě, které se topí ve tmě, nedoporučují ani odborníci, ani zdravý rozum. V prvním díle našeho dokumentu jsme se o to přesto pokoušeli. Navzdory tomu, že přerušení dodávek elektrického proudu by město paralyzovalo a po několika dnech zcela rozvrátilo.

Čtěte také

Blackout: Jdeme z města. Dokument o přežití

Nechtělo se nám opustit domovy, i když bez elektřiny by byl veškerý běžný komfort pryč. V bytě nefunguje topení, nejde si nic uvařit, neteče voda, nesplachuje záchod, všechno v ledničce se zkazilo. Pokud nemáte krb, jste „nahraní“.

Jak se ohřejete v paneláku?

Ale i pokud ho máte. Protože až někdo vyhladovělý uvidí, že se z vašeho komína kouří, očekávejte návštěvu. V ČR žijí asi 3 milióny lidí v panelových bytech. To by bylo hodně návštěv. V zimě by tam teplota za pár dní byla na deseti stupních. A to chce dobrý spacák nebo oheň.

My spacáky máme v batohu, protože víme, že cestou na chalupu Václava Cílka budeme muset nejspíše spát pod širákem. Je začátek listopadu, tak se na to zvlášť netěšíme, ale představa chalupy s hlubokou roubenou studnou plnou dobré vody, zahrady s neočesanými jablky, sklepem plným zavařenin a kamny, ve kterých praská oheň, stojí za tu nepříliš pohodlnou cestu.

Pozor na mosty

Zatím jedeme autem. Preppeři mě naučili, že musím vždy tankovat naftu, už když mám nádrž z půlky plnou a teď se to hodí. Můžeme jet autem, dokud nám nafta nedojde anebo dokud nás něco nezastaví. Nenapadlo mě, že by to mohl být most.

Most|foto: Martina Kociánová

Nenapadlo mě totiž přemýšlet jako plukovník Klinovský, který vidí v mostu strategický bod, který bude nebezpečný. Na mostě by se usadily mýtné bandy, které by nám batoh plný zásob a teplé spacáky asi nenechaly. A tak se pokusíme dostat se přes Labe jinak. Je to těžší, než jsem si vůbec uměla představit.

Spaní pod širákem? Žádná romantika

Oddechnu si, když vkročíme do Kokořínských lesů. Les je najednou oproti městu bezpečným útočištěm. A to navzdory tomu, že nevidíme na krok a jen složitě hledáme, kde si usteleme. Hlavně když zjistíme, že máme sousedy. A to může být milé, ale za daných okolností i velmi nemilé překvapení.

Je zvláštní, že každý z nás má pocit, že spát „pod širákem“ je „pohoda“, protože kdysi na táboře to měl moc rád. Ale to bylo třeba před 30 lety. A svalit se v listopadu do listí, když je vám 40 a venku prší? Rychle zjistíte, že vaše vzpomínky na táboření byly hodně zidealizované. A přitom by stačilo to jen občas trénovat a naše psychika by se s nečekanou i extrémní situací vyrovnala mnohem lépe.

Spaní pod širákem|foto: Martina Kociánová

Žízeň větší než odpor k bahnu

A třeba bychom si i vzali vodu a nemuseli bychom ráno pít vodu z kaluží. Pravda, přes kvalitní filtr. Ale kdo z vás ho má doma? A protože žízeň je velká, tak by se vám najednou zdála ta kaluž docela čistá. Nebyla. Voda chutnala po bahně. Ale byla to voda.

Cestou se mi honí hlavou myšlenky na to, že dříve byl v každém městečku, vesnici pekař, švec, obecní studna. Ale dnešní globalizace zařídila, že už nejsme závislí jen na centrálním zásobování v rámci státu, ale v rámci zeměkoule... Dokument se jmenuje Blackout: Na cestě. Na té cestě jsme my všichni.