Blackout: Jdeme z města. Dokument o přežití

Blackout. To slovo jsme donedávna příliš nepoužívali. Říkali jsme jen: „Nejde proud.“ A generace Husákových dětí na to byla zvyklá. Proud nešel pár hodin anebo třeba celý den a nic tak zvláštního se nedělo. Ale to byla doba, kdy na elektřině nebyly závislé toky peněz, informací a kdy počítače neřídily výrobu, dopravu, naše životy.

Pár let a je to jinak, ale my si to ne a ne připustit. Je to pochopitelné. Připustit si, na jak křehkých základech naše civilizace stojí, vyžaduje odvahu. Zvlášť když jsme na těch základech vystavěli celé naše bytí.

5 dnů do chaosu

Člověka prý od chování zvířete dělí 9 jídel|foto: Martina Kociánová

Filmy, ve kterých napadnou naši planetu nelidské stroje, zelené chobotnice s růžovými mašlemi nebo děsiví živočichové, patří ke kasovním trhákům. Zdá se, že oč raději prožíváme v kině nereálná nebezpečí, o to sveřepěji si odmítáme připustit nebezpečí, která reálná jsou. To, že bychom se ocitli bez elektrické energie, není možná tak fotogenické jako vetřelec, ale velmi pravděpodobné.

A být bez elektřiny znamená být taky bez vody a brzy i bez pohonných hmot a dopravy, bez jídla, bez tepla, později i bez policie a armády. A tedy bez státu. Lidé, kteří se tomuto nebezpečí a fenoménu věnují, říkají, že člověka od zvířecího chování dělí devět jídel. A společnost od totálního chaosu pět dní.

Co by fungovalo u vás?

Tak schválně, co by fungovalo ve vašem bytě? U mně nic. Maximálně bych si před domem mohla rozdělat oheň a uvařit balíček špaget ze zásob. Nemyslím ale. že bych ho mohla v klidu sníst. Když kolem jsou desítky bytů plné lidí, kteří ty špagety nemají, za to mají hlad.

„Maximálně bych si před domem mohla rozdělat oheň a uvařit balíček špaget ze zásob“|foto: Martina Kociánová

Nemají kompoty, jako měly naše maminky. Nemají uzené maso v komíně, jako měly babičky. Nemají ve sklípku jablka, brambory, zelí a řepu, protože nemáme sklípky, máme kóje a v nich zahradní nábytek a horská kola. Ta by se mimochodem brzo hodila. Místo aut. I čerpadla potřebují elektřinu.

A co budete pít?

Jediné zásoby máme v mrazáku, ze kterých by jídlo „vypochodovalo“ po dvou dnech. A co hlavně nemáme, je voda. A náš organismus zhýčkaný desinfekcemi, které v reklamě zaručují „hygienicky čistou koupelnu, toaletu a kuchyň“, rozhodně není připraven na to pít z řeky a kaluží.

Víte, kde jsou v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě a dalších městech prameny potoků? Víte, kde uhasit žízeň, pokud byste nechtěli pít přímo z Ostravice nebo Vltavy? Máte doma filtry na vodu?

Umíme jen panikařit

Vydala jsem se na simulovanou cestu městem, které ztráta elektřiny paralyzovala. S plukovníkem Karlem Klinovským, účastníkem mnoha zahraničních misí, který vedl výcvik speciálních jednotek i přípravu vojáků a civilistů před výjezdem do krizových oblastí. A s geologem Václavem Cílkem, který se vyzná v krajině a na případné strádání a nepohodu je vybaven lépe než kdo jiný.

Právě Václav Cílek dokázal na pražském Proseku najít pramen, ze kterého by se v nouzi nejvyšší asi dalo pít|foto: Martina Kociánová

Právě Václav Cílek dokázal na pražském Proseku najít pramen, ze kterého by se v nouzi nejvyšší asi dalo pít. Plukovník Klinovský mě zase naučil rozdělat si oheň z hypermanganu nebo udělat svíčku z loveckého salámu. Ale hlavně jsou to stovky drobností, které mě přiměly uvědomit si, že v případě zavření obchodů s jídlem a uzavření kohoutků s vodou, naftou nebo plynem, jediné, co opravdu umím, je panikařit.

Výprava za preppery

Náš společný záměr byl vydat se za preppery, tedy lidmi, kteří se na podobné kolapsy a selhání civilizace připravují. Možná žijí vedle vás a vy to netušíte, protože kromě svého bytu na sídlišti a civilního zaměstnání mají taky chalupu a většinou s lidmi podobného zaměření se společně učí a rozvzpomínají, jak hospodařili a žili naši předkové. Mají společná pole nebo zahrady. Mají semena na setbu, pytle s obilím.

Václav Cílek a Tomáš Černý na cestě. „Náš společný záměr byl vydat se za preppery“|foto: Martina Kociánová

Někteří preppeři „jedou“ více méně na vlastní pěst, ale síla je spíše v kolektivu. A tak většinou vytvářejí jakési kibucy, ve kterých je lékař, učitel, chemik, lékárník, přírodovědec, švadlena atd. Chovají hospodářská zvířata. Mají zásoby paliva, pohonných hmot i střeliva, aby dokázali svá hospodářství uchránit před těmi, kdo dnes říkají: „Vy jste se zbláznili, to se přece nemůže stát.“ Slangově jim říkají zombie.

Říká se, že štěstí přeje připraveným. Nemyslím, že na následky dlouhodobého blackoutu se lze připravit. Nemyslím ani, že si lze důsledky vůbec představit. Snad jen naznačit a po dlouhé době samozřejmého blahobytu pocítit vděk za komfort, který si každý den užíváme. A zároveň si uvědomit, že nás naše vlastní pohodlnost a zhýčkanost žene do pasti, která podle odborníků jednou sklapne.

Buď jste prepper, anebo zombie

Filosofie prepperů velí mít zásoby na dvě zimy bez toho, aby museli hospodařit. Vyjít ven a ukázat, že máte zásoby, by nebylo bezpečné. Říkají, že po dvou zimách udělá „zima a Darwin práci za ně“. Možná se vám to zdá drsné, ale historie podobných katastrof a mimořádných situací jim bohužel dává za pravdu…

Nepředstavujte si preppery jako nějaké organizované hnutí. Jejich filosofie je opačná. Nenápadnost. Většinou o sobě neví ani jednotlivé skupinky. Mají svá diskusní fóra na internetu, kde se radí, říkají si postřehy, ale zásadně pod přezdívkami. Nám se podařilo jednu ze skupin kontaktovat a dozvědět se o nich víc.

Václav Cílek|foto: Martina Kociánová