B jako Brno aneb O druhém nejlepším městě na světě

B jako Brno napsal místní známý-neznámý streetartový umělec Timo. O hvězdných sedmikráskách na Brnem notuje nádražní rozhlas, žít Brno chcou politici a Brnem, zlatou lodí, kam za děvčaty chodí, vyznává Ivan Mládek své nečekané milostné vzplanutí, jak se ukázalo. Tak třeba tak. Nebo taky úplně jinak.

Brno vzniklo jako kosmopolitní město s progresivními městskými právy, což ho určovalo celá staletí. Ve zvlášť dobré kondici ho zastihla průmyslová revoluce. Takže odstartovalo do moderní doby, když si všechna ostatní tuzemská města libovala ještě v doznívajícím baroku.

A vznikl moravský či rakouský Manchester a předměstí Vídně. Středověká česká, německá, frankofonní a židovská čtvrť se postupně jazykově slila zejména do české a německé komunity, přičemž velká část obyvatelstva byla přirozeně bilingvní až do konce 30. let 20. století.

Za války přišlo město o třetinu obyvatel!

Druhá světová válka znamenala pro Brno katastrofu. Brutální likvidací obyvatelstva židovského původu a později německého jazyka přišlo o třetinu svého obyvatelstva, stejně jako o svou typickou kulturní barevnost. A přišla doba temna. Tak nějak se to u nás říká, což?

Ještě před pár lety typickým přívlastkem Brna bylo „druhé“, a to snad ve všem, na co si lze vzpomenout. Tedy alespoň tak to zaznívalo z nejvyšších pater místní politiky. Zmizel ten mindrák s příchodem politiků nových, ještě včera aktivistických? Nebo to s tím vůbec nesouvisí?

Barevnost se každopádně masivně vrací. Na ulicích se už zase mluví vícejazyčně, vedle češtiny většinou anglicky, německy, trochu španělsky a samozřejmě slovensky. Nejde o turisty, těmi ostatně Brno příliš neoplývá, ale o lidi, kteří z nějakých podivných důvodů ve městě zůstávají a žijí. Samozřejmě, většina z nich sem přišla jako studenti či učitelé. Takže vlastně zase nic nového. Brno ožívá jako kavárenské, komunitní, aktivistické město. Že by už tu válečnou a poválečnou brutalitu konečně rozdýchalo?

Brněnský mindrák?

„Spontaneita a sebevědomí, to jsou rozměry, bez nichž se městská komunita neobejde,“ říká Rostislav Koryčánek, filozof architektury, brněnský aktivista a patriot. Narozený je ale někde úplně jinde, což je pro Brno typické, a to už po staletí. Taky říká, že Brno postrádá velké příběhy, tedy ty s dopadem na celou zemi, Evropu a touha místních obyvatel po nich jen podporuje mindrák a musí v důsledku vyznít trapně.

Brno ovšem je podle něj výjimečné svými amalgámovými příběhy, které umožňují velká celospolečenská témata řešit o dost jinak než jinde, možná pohledem zvenku nepříliš srozumitelně, zato účinně.

B jako Brno|foto: Khalil Baalbaki