995. schůzka: Suchý Kryšpínek

20. červenec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský
0:00
/
0:00

Pokusíme se vám naskicovat prostředky ovšem ryze rozhlasovými osudy jednoho z dalších Habsburků, tedy přesněji člena rodu habsbursko-lotrinského, ocitnuvšího se uprostřed dějinného dění, i když původně byl pouze jedním z mnoha. On to ale měl být, kdo měl usednout na trůn, prozatím (a ještě dlouho) obsazený čím dál starším mocnářem Františkem Josefem I. Jeho jméno? „František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria d´Este. Arcivévoda rakouský.“

Arcivévodkyně Žofie Frederika Bavorská, na kterou sedí jek ulitá charakteristika želená lady, měla několik dětí. A k tomu samozřejmě i manžela. Ten se jmenoval František Karel a Žofii s tím nepříliš bystrým a nepříliš hezkým rakouským arcivévodou zasnoubili, když bylo bavorské princezně, dceři bavorského krále Maxmiliána I., devatenáct let. Atmosféru, panující v jejich manželství jsme už probrali, nebyla pranic povznášejícího, takže se k ní nebudeme vracet, a raději se budeme věnovat dětem, jež z toho svazku vzešly.

Byli to František Josef, Ferdinand Maxmilián, Karel Ludvík a Ludvík Viktor. Prvním dvěma jsme se již věnovali do sytosti (a císařem se ještě zabývat budeme); nyní přichází řada na třetího syna v pořadí, Karla Ludvíka, ze tří sourozenců třetího v pořadí. „Dobromyslný mluvka, pohodlný člověk jak bez ambic, tak i bez jakéhokoli talentu,“ říká o něm autor knižního vydání Toulek českou minulostí Petr Hora-Hořejš. „Jako ostatní arcivévody ani jeho neminula vojenská dráha. Dotáhl to sice až na generála kavalerie, velet ale mohl nanejvýš svému pucflekovi. Byl posléze uklizen do Tyrolska jako místodržící.“

Anton Einsle: Arcivévoda Karel Ludvík v roce 1848, kdy mu bylo 15 let

Přežil tam šest let, ale ani post státního úředníka ho nebavil. O to raději reprezentoval trůn jako kladeč věnců a zahajovač. Přestříhával pásky, přebíral záštity nad dobročinnými akcemi, recitoval v zastoupení císaře připravené projevy při otevírání škol, mostů, nádraží, muzeí, expozic, například při proslulé Světové výstavě ve Vídni v roce 1875, při Jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Časem si vysloužil přezdívku „Ausstellungserherzog“. Výstavní vévoda. Mohli bychom ještě uvést příznačnou maličkost, charakterizující jeho intelektuálním rozměr: při rozhovoru vždy uznale pokyvoval hlavou, jakož že chápe, a důsledně opakoval poslední slova mluvčího. (Přátelé, dávejme si na takovéto věci pozor; co si mohl dovolit arcivévoda, je nepřijatelné pro nás neurozence.)

Karel Ludvík na portrétu z roku 1862 od Josepha Kriehubera

Karel Ludvík byl přezbožný muž. Při pozdravu se vždy křižoval, vypadalo to, jako by ostatním lidem pořád žehnal. Bigotnost ho na stará kolena přiměla k pouti do Svaté země. Zbožně se tam napil z posvátného Jordánu, aby prý syn zůstal dlouho zdravý. Přivodil si tím vážnou infekci, patrně tyfus, na který brzy po návratu ve svých 63 letech zemřel.

Pro tragickém činu korunního prince Rudolfa roku 1889 (tedy po vraždě své milenky Mary Vetserové a své sebevraždě v Mayerlingu) se stal Karel Ludvík v souladu s rodovými statuty následníkem trůnu on (jeho starší bratr Maxmilián byl mezitím popraven v Mexiku), ovšem stal se jím jaksi tiše, bez prohlášení, oficiálního jmenování se nikdy nedočkal. Důvody toho vyhýbavého císařova mlčení? Lze je pochopit: dobře znal podprůměrný duchovní obzor svého bratra, ale hlavně: věkový rozdíl mezi oběma sourozenci činil pouhé tři roky, což pro říši při eventuální střídě na trůnu neskýtalo perspektivu. A tak byl od Rudolfovy smrti za císařova nástupce považován (nikoli označen) František Ferdinand, arcivévodův nejstarší syn. Karel Ludvík byl submisivní, mírný, prostoduchý tvor. O čem matka rozhodla, to mu bylo svaté. V mládí shledal, že plnit cizí rozkazy je pohodlnější než rozhodovat sám za sebe. Zůstal u tohoto poznání natrvalo. Žil bez ambic. Po otravné zkušenosti s místodržitelstvím v Tyrolích nesnášel jakékoli funkce. (V čemž ovšem nic prostoduchého není, ba naopak.) Jemu se ale protivili všichni vzdělanci, jejich složitému světu ani vyjadřování nerozuměl. Z vojenských záležitostí si oblíbil jedinou rekvizitu: generálskou uniformu. Jeho světem byla sbírka známek, chov slepic, zahrádkaření, z oficialit pak přestříhávání pásek a kladení věnců, ano, to jsme si o něm už řekli.

Arcivévoda František Karel a jeho rodina (manželka Žofie, František Josef s Alžbětou a dětmi Rudolfem a Gizelou, Maxmilián s Charlottou, Karel Ludvík a Ludvík Viktor) v roce 1861

V té submisivitě se odehrál i jeho soukromý život, pohodlný, nevzrušivý. O to víc překvapí zjištění, že uzavřel postupně tři manželství. Nikoli sám od sebe, z vlastní vůle. Nebyl iniciátorem. Spíše obětí. A ty sňatky nevyplynuly z jeho sukničkářství. On byl i na avantýry líný. Proč se tedy opakovaně ženil? Proto, že mu partnerky chatrného zdraví umíraly a on potřeboval zaopatření pro sebe i po děti. Poprvé ho matka oženila ve třiadvaceti. Neprotestoval. Vybrala mu zakřiknutou 16letou saskou princeznu Markétu. Potomka mu nezdravá dívka nebyla schopna dát a do dvou let zemřela.

Aby mladého vdovce zaměstnali, jmenoval ho císař místodržitelem v Tyrolích. O tom jsme si už něco řekli - vydržel tam 6 let. Vysedávat nad akty ho (na rozdíl od bratra) nebavilo. Musel se pořád s někým dohadovat, přít o něco, čemu nerozuměl, rozhodovat o věcech jemu lhostejných. „To už nikdy!“ Něco podobného si Karel Ludvík nejspíš řekl a kariéry státního úředníka se vzdal. Kdo však nic nevzdal, to byla jeho matka, která ho o rok později oženila znovu Synáček takřka už třicetiletý to přijal s pokorou. Když po letech opět podvolí a podstoupí svatební obřad potřetí, odváží se konečně protestu, ovšem jen na své úrovni. „Jen aby nevěsta zas brzy nehryzala trávu!“

Císař František Josef I. (sedící) a jeho bratři – odleva Karel Ludvík, Ferdinand Maxmilián, a Ludvík Viktor. Snímek z doby kolem roku 1860.

Vraťme se ale ke druhé manželce Karla Ludvíka. Jmenovala se Marie Annunziata a byla dcerou Ferdinanda, krále obojí Sicílie, ovšem krále ve výslužbě, neboť poté, co byl na něj spáchán zpackaný atentát, odešel do ústraní. Do dějin vstoupil jako jeden z největších evropských despotů a do italských dějin vešel pod příznačným jménem „Re Bomba“. Tedy Král Bomba. Proč zrovna Bomba? Nikoli že by pořád vybuchoval, on skutečně nechal v září revolučního roku 1848 bezohledně bombardovat revoltující Messinu. Jeho dělostřelbou byla poničena i města Neapol a Palermo. Počet obětí jeho krutovlády šel do dvaceti tisíc. Byl přitom nezřízeně poživačný, a přitom okázale zbožný, velice populistický, rád se chodil zpíjet s chátrou. Annunziata ho od dětství zbožňovala, vzhlížela k němu jako k modle. Její otec, byť svržený král, zůstává stále královského rodu… že ano – kuplířce Žofii se devatenáctiletá princezna zamlouvala. Tedy na dálku. Když ji spatřila na vlastní oči, bylo už pozdě ji od oltáře odehnat. Proč jí nenahlásili, že vypadá tak nemocně? Dlouhá rachitická dívka s hektickou červení ve tvářích zjevně nebyla perspektivní. Annunziatin rod, neapolská větev Bourbonů, byla vyhnána, zesměšněna, zničena. Pro princeznu, chladnou, mlčenlivou jak sfinga, leč uvnitř ambiciózní, představovaly vdavky s Karlem Ludvíkem (a že jí byl od počátku protivný) spásu. Když si prokalkulovala svoje omezené možnosti, došla k závěru, že za určitých předpokladů by mohly její děti… by se mohly dostat… by mohly stanout… by se mohly stát…

Logo

No, moc pravděpodobné to nebylo. I když… ani vyloučeno… A tak se Annunziata rozhodla bombardovat svými syny trůn. Což znamenalo se se svým manželem stýkat. Co se styků týká, žádným potěšením ji nenaplňovaly. Tedy ty společenské (a zřejmě ani ty intimní). Většinou mlčela. Modlila se. Skrývala bodavý kašel. A tajila silnou nechuť k manželovi, který ji věčně zahrnoval hloupostmi. „Chytil jsem pstruha. Zítra asi půjdu na ryby zas. Tedy… nebude-li pršet. Líbí se vám tahleta známka? A víte-li pak, že zítra se koná svěcení praporu, kde budu mluvit?“ Monotónní tok mužových stupidit byl stejně ulpívavý jako jeho pohled prázdných, vodově modrých očí. Nemohla ho vystát. Nijak. A nikde. Ani v posteli. Přesto mu rodila děti. Programově. Jedno za druhým. První dítě přišlo na svět s obtížemi 18. prosince 1863. K úkolům oficiálního listu Wiener Zeitung patřilo i zpravodajství ze života „nejvyšší dynastie“ – tedy svatby, pohřby, narození, křty habsburských arcivévodů a arcivévodkyň. Jedna z četných zpráviček oznamovala:

Logo

„Její císařská Výsost, nejjasnější paní arcivévodkyně Marie Annunciata, choť nejjasnějšího arcivévody Karla Ludvíka, v pátek 18. prosince 1863 čtvrthodinu po sedmé, ve Štýrském Hradci šťastně porodila arcivévodu. Nejvyšší šestinedělka a nejjasnější dítě jsou zdrávy.“ (Šroubovaněji to už napsat nešlo.) Dítě dostalo jméno po svém pradědečkovi, rakouském císaři Františku Prvním, druhé pak po svém druhém dědečkovi, matčině otci, po tom bláznivém neapolském Ferdinandovi, králi „Bomba“. A navrch mu napsali do křestního listu ještě Karla Ludvíka Josefa a Mariu. Když novopečenému otce tuto radostnou novinu zvěstovali, zrovna byl na špacíru po ulicích Štýrského Hradce. Furiantsky obdaroval žebráka pěti zlatkami. (Jinak by si nechal tento pověstný lakomec nechal kvůli takové sumě vrtat koleno. Dnes bychom řekli, že by kvůli ní podstoupil artroskopii.) Náramnou zvěst musel ovšem náležitě oslavit.

Hlavně že bylo „nejjasnější dítě“ zdrávo… Tedy… nebylo. Kluk vypadal povážlivě slabý, titěrný, skoro průsvitný. Lékaři pochybovali, že přežije. „Takový suchý Kryšpínek to je“ vyjádřil se o něm jeho otec. Matce, na kost hubené, radili, aby se spokojila s jedním potomkem. Další mateřství by pro ni bylo víc než riskantní. A dlužno zde uvést, že ani Annunziata nebyla se svým děťátkem spokojena. V jednu chvíli prý nad kolébkou pronesla (ani se to nechce věřit): „Odkliďte to! Jestli není životaschopný, ať raději vypustí duši!“ Přesto – anebo možná právě proto, že si nebyla jista budoucností toho neduživého Franciho, brzy otěhotněla znovu. Otto se neměl k životu o nic víc než jeho starší bratr. A vzápětí přišel na svět třetí syn, Ferdinand Karel. Ten prý vypadal „jako mrtvé, předčasně narozené dítě.“ Když arcivévodkyně Žofie po delší době snachu spatřila, když se zahleděla do její vyhublé bledé tváře, vyčetla synovi: „To nevidíš, že ji častým těhotenstvím posíláš předčasně do hrobu?“ Přesto se v roce 1870 narodila po třech bratrech ještě jejich sestra.

Logo

Kvůli své nemoci se matka od svých dětí vědomě separovala, nikdy je ani nepolíbila. Malé Markétě Žofii obětovala Annunziata poslední síly svého souchotinami vyčerpaného organismu. Žila pak ještě rok. Zemřela v osmadvaceti letech. Francimu bylo osm let, dalším sourozencům šest, tři a jeden rok, otec (tedy podruhé ovdovělý Karel Ludvík) měl osmatřicet roků.

Děti Karlu Ludvíkovi mrtvou denně připomínaly. Nepodobaly se jí, ale zdědily po ní tělesnou křehkost i náchylnost k chorobám. Doktoři sice otce ujišťovali, že jeho potomci souchotě nemají – musí se však na ně dávat dobrý pozor. Zdravý vzduch, hodně slunce, vhodná strava, nepřepínat, nepřehánět nároky ani na tělo, ani jejich hlavičky. Dvojnásobný vdovec, svým způsobem dobrák od kosti, dělal, co mohl, ale na čtyři děti při svých schopnostech dlouhodobě nestačil. Na druhé straně se nového svazku právem lekal. Se studenou Annunziatou, nepochybně trpící vedle tuberkulózy ještě neurózou, si vytrpěl za takřka deset let svoje. Zkusí raději starat se sám. Dobrou vůli mu nebylo možno upřít. Když například zjistil, že jeho starý neudržovaný zámek Wartholz poblíž dolnorakouských alpských lázní Reichenau rodiště neskýtá dostatek pohodlí, začal hned v sousedství na dohled stavět moderní vilu. Přilehlý park vybavil kvůli dětem kdejakým komfortem: letní tělocvičnou, plovárnou, kuželníkem. Tady, v nádherném koutu přírody strávili arcivévodovi potomci valnou část dětství. Jejich otec, milující venkovský svět a blahobytnou bezstarostnost, dlouho doufal, že prázdno po Annunziatě v srdcích dětí zaplní, zařídí-li jim život jako v bavlnce.

Leč svoboden Karel Ludvík nakonec nezůstal. „Ve svém věku se nemůžeš zříci pravidelného manželského života!“ zpracovávala syna jeho matka. „A děti potřebují matku! Takže žít nemůžeš!“ Synek Otto sice byl tatínkův miláček, veselé, roztomilé dítě, ale se „suchým Kryšpínkem“ neboli Františkem Ferdinandem byly stále větší potíže. Rostl z něj náladový, zamračený, nezvládatelný hoch. Ke všemu děti byly jako z filigránu, pořád nastydlé, samá rýma, věčný kašel. „Kdepak, takhle by to dlouhodobě nešlo! Ženská ruka jim chybí!“ Tentokrát mu vévodkyně uložila vzít si dceru někdejšího portugalského krále Miguela, infantku Marii Terezii. Na rozdíl od Annunziaty byla chytrá, hezká a zdravá jako řípa.
(Čili žádné hryzání trávy nehrozilo…) A kromě toho jej hned při jedné z prvních rozmluv potěšila, když řekla: „Nechci být macechou, ale matkou tvých dětí!“ Svatba se trochu pozdržela, protože mezitím zemřela ženichova matka, Žofie.

Radóné Hirsch Nelly: Karel Ludvík a jeho třetí manželka, infantka Marie Terezie

„Týden po svatbě bylo Karlu Ludvíkovi čtyřicet let,“ píše Petr Hora-Hořejš, „zatímco jeho třetí ženě osmnáct. Kde ve Vídni se poškleboval: co si stárnoucí pán s mladou manželkou počne? Stalo se ale něco nečekaného. Byla to Terezie, kdo si věděl rady. Projevila nearistokratickou pracovitost, ochotu, obětavost i schopnosti rozeného pedagoga, psychologa a terapeuta. V krátkém čase dala rozklíženou rodinu dohromady. K dětem se chovala tak vstřícně, že ji brzy přijaly za matku, a nejenom formálně, ale i citově.“

Logo

Jejím pátým dítětem se stal zřejmě manžel.
Rychle pronikla k jádru jeho prosté duše. Začala být na něho hodná. Věděla, že měl předtím panovačnou, náladovou, zlou ženu. Zjistila, jakého má před sebou dobráka, slušného člověka, který je trochu dětina. Proto i jemu vycházela všemožně vstříc. Chtěl jí sáhodlouze vyprávět cosi úplně všedního? Poslouchala (aspoň naoko). Přiběhl se pochlubit hezkou známkou? Pochválila ho. A taky se jí líbilo, když na všetečné otázky dětí neodpovídal spatra, ale až po prostudování slovníku. Byl to pedant, detailista, snaživec. A on nalezl ve své třetí ženě, ač věkově mohla být spíše jeho dcerou – svou matku.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související