954. schůzka: Truhlář, farář, kuchař, sochař

„V umění zaujímá Václav Levý místo naprosto zvláštní, a nemůže se říci, že by klid jeho soch byl klidem antickým, nemůže se také říci, že by se v nich zrcadlila právě jen krásná naivnost ve spojení zcela novém. Levý byl individualitou, nevyrostlou ze žádné školy a nemohl žádnou školu ani založit. Levého duch vůbec jako by byl jen náhodou zjevil se nám ve věku našem, plném světského afektu, a vida se v opozici vůči směrům panujícím, záhy se odebral jinam. Duch geniální, křišťálový výraz básnické naivnosti, který nerozumí světu, ale předpokládá, že svět rozumí jí. V té umělecké abstrakci, v jaké žil Levý, díla rostou pomalu, proto také nevidíme v pozůstalosti jeho dlouhou řadu výtvorů.“ Jan Neruda nechválil zrovna na potkání, on to byl spíš kritik–ironik, ale jestli se o někom vyjádřil, že byl ducha geniálního (byť to bylo v nekrologu), tak už to něco znamenalo.

Václav Levý. Narodil se 14. září roku 1820 v Nebřezinách u Plas v západních Čechách. Jeho otec Vincenc tu ševcoval. Namluvil si Dorotu, dceru plaského kováře Tupého. Kdy byly Vašíkovi dva roky, přestěhovala se rodina do Kožlan a tam už se usadila natrvalo. (Přesně za šedesát let nato zde přišel na svět budoucí československý president Edvard Beneš.) Václav měl už jako kluk úplně jiné záliby než děti ostatních drobných chalupníků, kteří žili své všední dny, měsíce a roky na pozadí událostí jen pomalu a ztěžka se probouzejících českých zemí. Traduje se, že už jako malé dítě vyřezal Václav ze stromové kůry dvě sošky Panny Marie, a o něco později, veden opět svým upřímným citem věřícího, ale také probouzející se uměleckou fantazií, vytvořil Madonu a krucifix z lipového dřeva.

„O mládí jeho kolovaly dlouho všeliké legendy a nesprávné údaje, kteréž dostaly se i do vážných publikací,“ uvádí se v Ottově slovníku naučném. „Však i životní osudy mladého Levého dle pravdy líčené nejsou povahy všední. V Kožlanech rostl hoch při obvyklé práci a skrovném vzdělání tehdejšího vesnického dítěte. Když povyrostl, dali ho učit truhlářem; snad proto, že rád si vyřezával z kůry a dřeva rozmanité sošky. Místní farář však rozpoznal v chlapci zvláštní vlohy, a jelikož zdál se mu býti nakloněn k samotářství a klidnému životu, opatřil mu přístup do kláštera v Plzni a později ve Lnářích. Levý se měl stát fráterem–kuchařem; zatím byl jako kuchtík posílán na různá místa doma i v cizině, aby se zdokonalil v umění kuchařském.“

Třeba do Drážďan. Jinak co se týče dalších Václavových osudů, životopisci se pozoruhodně rozcházejí. Zatímco jedni tvrdí, , že se vrátil ze Saska do Lnář a ve zdejším klášteře dokonce složil řeholnický slib; druzí zase (zastupovaní známým historikem umění dr. Emanuelem Pochem) se přiklánějí k verzi, podle níž vedla cesta Václava Levého do vyhlášené kuchyně majitele sklářských hutí v Ludwigsthalu na bavorských hranicích, nedaleko Železné Rudy. Pro jeho další osud však mělo význam něco zhola jiného. Setkal se totiž s podivuhodnou osobností, mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veitem.
Antonín Veit. To byl skutečný velikán (najmě když ho srovnáváme s tehdejšími českými trpaslíky…) Na místě, kde stávala nedaleko Mělníka dřevěná tvrz, vyrostl zámek Liběchov. Zámek i s celým panstvím koupil na začátku 19. století podnikatel Jakub Veit, jehož syn Antonín zval do Liběchova českou obrozeneckou společnost. Rádi sem zajížděli Pavel Josef Šafařík, Josef Václav Frič, Josef Kajetán Tyl, František Palacký a ještě mnoho dalších veličin našeho národního obrození. Ti všichni si zde pochutnávali nejenom na libozvučné češtině, nýbrž i na kulinářských číslech zámeckého mistra kuchaře a cukráře, dvaadvacetiletého Václava Levého. Ten však na sebe brzy obrátil pozornost kvůli úplně jiným svým vlohám, kupříkladu mechanickým. Což s jeho povoláním nijak nesouviselo, leda… že by vynašel nějaký strojek na maso. Leč touto cestou se neubíral. Jeho dílko bylo docela mrňavé – umně vyřezaný jehelníček. A tady do příběhu vstupují další postavy, Filip Čermák, liběchovský farář, a pak také Veitův tajemník Velc, oba dva se u Veita přimluvili, a ten na jejich rady dal, a poslal Václava na svůj náklad do učení k sochaři Františku Linnovi do Prahy. Něco na ukázku si s sebou vzal, sice nadívaná kachna ani smetanový dort to být nemohly, ale přibalil si do vandrovnického ruksaku portrét malíře Karla Škréty a podobiznu Veitova synovce – obě sošky se mu staly v Praze tím nejlepším doporučením.

Levý tam uměl brzy všechno, čemu ho mohl naučit skromný sochař–řemeslník. Nikým jiným Linn nebyl, historikové umění o něm mluví jako o podprůměrném sochaři z Prachnerovy školy. Přesto se snažil naučit toho ambiciózního mladíka všemu, co znal. Když od něj Václav odcházel, stačil Linn jenom obdivně poznamenat: „On má nadání tak výtečné, že mu nemohu nic jiného ukázat.“

Přišlo léto a Václav pobýval opět v Liběchově. V kruhu vzdělaných mužů, jakými byl farář Čermák, nadšený Slovan Klácel a malíř Navrátil, se duševní obzor vnímavého mladíka zase o něco víc rozšířil. Vytvořil několik skulptur pro Veitův zámek, ale mnohem líp se mu pracovalo o úplné samotě. Velice ho lákala svérázná okolní krajina, Kokořínský důl. Oblíbil si ji stejně jako básník Mácha, spisovatel Kafka nebo hudební skladatel Křička. Na svoje zvídavé toulky brával kuchař své nejlepší přátele: sochařská kladívka a dláta. Jak víme, už od dětství vynikal zručností při práci se dřevem i hlínou a byl znám svou šikovností i prostorovou obrazotvorností. Není divu, že ho svou měkkostí, poddajností a opracovatelností okouzlil pískovcový kámen. Jak došlo k prvnímu setkání se zdejšími skálami a k myšlence, co se z nich dá vytesat?

O tom se vypráví příhoda, opředená tajemnou pavučinou:
„Jednou v podvečer, když náš kuchtík Václav Levý zase utekl od vařečky a pobýval uprostřed skal nedaleko Želíz, byl náhle oslněn světlem podivným, ohněm a září, přicházejícími shůry z oblohy, ale blesk ani zář měsíce to býti nemohly. Potom spatřil těleso oblé jakési na planině ve směru k Tupadlům a nad ním křišťálově čistou záři. Prodíral se houštím, aby lépe viděl, ale neměl potuchy, čeho je vlastně svědkem. (Našinec by na to suše opáčil, že to možná byl přelet nebo snad dokonce přistání kosmického stroje.) Václavovi se zdálo, že vidí kola, která se otáčela, u nich jakési postavy olbřímí, kteréž gestikulovali a ukazovaly směrem do oudolí, a tak obludné byly, že nejlépe bude do skal je vtesati, než na jejich tvary zapomenu. Následně pak na toto místo pravidelně docházel, ale žádný úkaz už nespatřil. A tak do skal vytesal obry, které lidská obrazotvornost nazvala čerty.“

Václavu Levému bylo jedenadvacet až pětadvacet let, když vznikla jeho první díla, která lze označit za mistrovská: byla to sochařská výzdoba Klácelky na zalesněné stráni nad Liběchovem. V kruhovém uspořádání pět skal (kterým se říkalo rovněž Kulíškov), byla vyhloubena umělá jeskyně – a právě toto místo častých schůzek vlastenců českých se stalo významným objektem sochařova zájmu. Svým rozsahem, ale i kvalitou se dá srovnat snad jenom s barokním Braunovým Betlémem. Václav Levý vložil do této svérázné plastické výzdoby všechen svůj um, technickou zručnost a smysl pro tvar – tak překvapující u samouka, do té doby naprosto neznámého. „Duchovním otcem této skvělé přírodní realizace Václava Levého byl Veitův knihovník, brněnský augustinián a přítel Boženy Němcové, profesor Matouš Klácel (ostatně po něm byl celý objekt pojmenován – Klácelka).

Právě on pomohl Levému pochopit smysl své básnické skladby Ferina lišák, na jejíž motivy výzdoby vznikla. Jednalo se o satirické dílo, ve kterém Klácel po vzoru klasické bajky vtipně zesměšňoval pochybné rysy lidské společnosti – prohnanost, lstivost, prospěchářství, faleš a lačnost po bohatství (nikoli po tom duchovním). Výtvarná hodnota této první Levého práce ve volné přírodě včetně rámu jeskynního portálu, tesaného ve fantastickém maurském slohu a reliéfy bájných bytostí s lidskými těly a zvířecími hlavami je opravdu na výši doby. A nejenom doby Václava Levého. Renomovaný historik umění profesor Emanuel Poche si Klácelky velice cenil: „Jeho figury jsou přesné a jisté v postojích i proporcích, plastický povrch vzhledem k dopadu světla, se kterým musel sochař počítat, je správně odstupňován, čímž je dosaženo přesvědčující iluze skutečnosti. Není zde ani stopy po klasicizující uhlazenosti a určitosti detailu tehdejšího sochařství, povrch figur je zpracován širokými zásahy dláta, řízenými snahou po celistvém optickém vjemu postav.“

Výzdobou Klácelky složil Levý u Veita a jeho přátel jakousi maturitu. A ve Veitových rukou se teď nacházel i další Václavův osud. Liběchovský pán a velkostatkář Antonín Veit byl velkorysý. Pětadvacetiletý mladík odjíždí do Mnichova k Veitovu příteli, sochaři Ludwigu Schwanthalerovi. Byl pokládán za nejuznávanějšího sochaře své doby. Především se zapsal jako tvůrce plastik českých velikánů pro Veitův Slavín v Tupadlech u Liběchova. Levý prospíval v Mnichově výborně zvlášť v technickém kreslení, a už po pouhém roce se stal korektorem ve Schwanthalerově škole. Jenomže její klasicismus mu byl cizí. On byl přece (a především) romantik.

Před chvilkou jsme si říkali, co o něm prohlásil jeho první učitel; dejme tedy nyní slovo panu profesorovi mnichovské akademie: „Levý je můj nejlepší žák, ale ode mne nemá ani vlasu. On je ve všem svůj a původní.“ Původnost svého názoru osvědčil Václav Levý především svým sousoším, které poslal z Mnichově svému mecenáši do Liběchova – Adama a Evu. K tomuto dílu je věru nutno přidat slůvko „skvělé.“ Jeho sádrové provedení je ve vlastnictví pražské Národní galerie, stejně tak i bronzový odlitek. Jediné provedení v mramoru je umístěno v Galerii plastik v Hořicích v Podkrkonoší. Adam a Eva je velice půvabné dílo, které jako by ztělesňovalo rokokovou idylu lásky, něhy, vzájemné touhy. A my dodáváme: v českém sochařství dílo vskutku stěžejní.

„Mladý kuchař strávil několik let pouze tesáním obličejů, postav a různých výtvorů do skal,“ praví novodobá pověst. „Obyvatelé ho už začali podezírat, že má spojení s pekelnými mocnostmi... Ovlivněn vzpomínkami na tajuplnou událost, vytvářel »oblé těleso« s dvěma postavami. Při noční bouřce však blesk zasáhl borovici a ta při pádu rozštípla opracovávaný pískovcový blok tak, že se rozpadl. Sochařský samouk to chápal jako výstrahu, práci přerušil a přesunul se na protější kopec. Ze zámku pak odešel a věnoval se sochařskému umění jako svému zaměstnání. Ale na oblíbená místa přestal chodit nadobro. Nikdy se nevracel ke svému prožitku, který tak hluboce ovlivnil jeho obrazotvornost. Až před smrtí si v kruhu svých nejbližších vzpomněl na tajemnou příhodu a přiznal, že se snažil vytesat kamenné obry podle toho, co viděl na vlastní oči.“

No, leccos možná bylo trochu jinak, než jak si lidová tvořivost vybásnila, i když, jak říká spisovatel Bohumír Hrabal, i neuvěřitelné se stává někdy skutkem. Do Liběchova se Václav Levý vrací po dvou letech jako zkušený sochař. Ve výklencích liběchovských skal tesá postavy Jana Žižky, Prokopa Holého a Zdeňka Zásmuckého, vše volně propojeno symbolickým Blaníkem, na jeho úpatí skupina trpaslíků kuje zbroj. (Nikoli pikle; ty kují úplně jiní a jinde.) „Bylo to okolí, které nedovolilo Levému, aby setrval na své cestě,“ píše o dalších osudech našeho sochaře doktor Emanuel Poche. Nebyly to však jenom „další osudy.“ To, co potkalo Levého, to byl prostě zlom. Podepsala se na něm i smrt jeho mecenáše Antonína Veita. Sochař najednou zůstal bez tolik potřebného zázemí, ocitl se odkázán na milost a nemilost společenské poptávky, která pro nějaké umělecké výboje neměla pochopení. „Pod tlakem obecného módního dogmatu klasicistního pojímání sochařského díla, a taky aby uhájil existenci v těžké konkurenci s oficiálním sochařským směrem všeobecně uctívaných (a přeceňovaných) bratří Maxů, přiblížil se Václav Levý znovu ke slohu, který v provinciální Praze reprezentoval jedině veřejně správné pojetí sochařského názoru – to jest k akademickému klasicismu.“

Bez práce Levý nezůstal, zakázky měl, podporu měl v církevních i světských kruzích. Sklidil úspěch s alegorií Náboženství, dostal zakázku na sochařskou výzdobu právě budovaného klášterního a špitálního kostela milosrdných sester pod Petřínem. Zpod jeho dláta vycházely i v případě světců bytosti z masa a krve, oduševnělé, dobře rostlé postavy, odpozorované ze světa okolo. Nejsou to žádné odosobněné, neživotné, nadpozemské figury, jaké vycházely většinou z dílen tehdejších sochařů. Přesto se nedá říct, že by se Levému dařilo. Stále tvrdší konkurence ho přiměla k žádosti o takzvané Klarovo římské stipendium.

„Psal se rok 1854,“ píše doktor Jiří Blahota, publicista a vydavatel jediného českého časopisu, zabývajícího se přírodním kamenem. „Málokdo tušil, že se vlastně rozhoduje o osudu české plastiky třetí čtvrtiny 19. století. Levý stipendium obdržel. Vyhrál. Česká plastika prohrála.“

Takže Řím. Václav Levý v něm strávil dvanáct let. Jeho neprůbojná povaha nevydržela soustředěný nápor oficiálního římského umění, přesto však se ze záplavy oficiálního umění vydělují Levého sochy svou poctivostí a citlivostí. Tak jako staří mistři italské gotiky i on se snaží vtisknout mrtvé hmotě co nejvroucnější díl své duše, vyjádřit co nejpřesvědčivěji, co cítí. Co rok jeho pobytu v Římě, to zhruba jedno vyznání, provedené jemným dlátem v ušlechtilém kameni nebo vymodelované v sádře: Ukřižovaný s anděly pro Karlovy Vary, socha Neposkvrněného početí Panny Marie na zakázku kněžny Thurn–Taxisové, socha pro kostela Santa Maria dell´Anima v Římě, Madona pro biskupa Strossmayera, plastická výzdoba oltáře v římském kostele svatého Klimenta.

Koncem 60. let 19. století se Levý vrací do Prahy. Ta ho tentokrát vítá jako veleváženého umělce. Je zavalen sochařskými zakázkami, jenomže mu ubývá sil. Sice ještě nepřekročil padesátku, ale zdraví mu vypovídá službu. Ozývá se žaludeční a jaterní choroba, kterou si přivezl z Říma. Vlastní rukou už tesá jednom Anděla v Žebráce… anděla, který uzavírá knihu života. Jako by tušil blížící se konec. Ostatní díla svěřuje svým pomocníkům – tympanony karlínského kostela a sochy svatého Jana Křtitele a svatého Cyrila pro svatovítský chrám provádí podle Levého návrhu jeho tovaryš Myslbek. Josef Václav. Socha svatého Metoděje, která byla u Levého objednána, je pak už zcela samostatnou Myslbekovou prací.

Smrt, která přišla 29. dubna 1870, byla pro devětačtyřicetiletého Václava Levého vykoupením. V posledních letech žil samotářsky, propadal melancholii (a také alkoholu). Byl uložen na Vyšehradě do hrobu vedle svého dávného přítele, malíře Karla Purkyně. Zůstává po něm v podstatě jediný jeho žák: mladičký, tehdy jedenadvacetiletý Josef Václav Myslbek. Bude to tento sochař, který (až se stane slavným) převezme z Levého sochařství podstatu a předá jeho odkaz dalším generacím.