953. schůzka: Milované a nenáviděné

Jelikož císařovna Alžběta trávila většinu svého času na cestách nebo v lázních, ustanovil císař František Josef za zástupkyni své manželky a za svou oficiální průvodkyni svou švagrovou, třetí ženu svého bratra, arcivévody Karla Ludvíka. Marie Terezie, princezna z Braganzy, podle dvorního ceremoniálu přicházela jako hodnostně nejstarší jediná v úvahu.

Takže oficiální zástupkyni své manželky císař měl. A ty neoficiální? Zak to musíme začít už v jeho velice raném mládí. Císař zahájil dost brzo. Ve čtrnácti letech. Leč… zatím čistě platonicky. Tehdy pohlédl (poprvé) se zájmem na ženu. Dotyčná (jmenovala se Bertha) měla funkci dvorní dámy u pruské královny. Zaujala ho na ní veselá povaha. A byla mladá, hezká a inteligentní. Když mu bylo osmnáct, zamiloval se František Josef do berlínské hraběnky Alžběty (příjmení a přídomky u četných dalších budeme raději pro přehlednost vynechávat). Je–li těch jmen hodně, pak je to na místě, a věru – je jich dost. Hraběnka Alžběta byla o osm let starší než osmnáctiletý František Josef, na kterého téhož roku čekala císařská koruna. „U příležitosti jednoho plesu ve vídeňském paláci Kinských (Nyní se ujali role našich informátorů autoři knihy Císař František Josef zcela privátně. První z nich se jmenuje Josef Korzer–Caché, ten byl dlouholetým úředníkem rakouské zámecké správy, a jako takový se dostal k nejrůznějším materiálům o Habsburcích, a druhé jméno patří historičce Gabriele Praschl–Bichlerové.)...během jednoho plesu v paláci Kinských ve Vídni, který se konal roku 1848 během masopustu, se Alžběta ujala obětavě role zasvěcovatelky do vyšších sfér lásky.“ Vykonala tudíž čin pro blaho celé monarchie, a její výkon mě být oceněn, leč nebyl. Hraběnka byla zproštěna své hodnosti dvorní dámy a s okamžitou platností poslána domů. Mladistvý milovník byl odvelen na lov kamzíků do Bad Ischlu, aby ho přešly nebezpečné choutky.

Všechno ale mohlo proběhnout úplně jinak… Existují i jiné verze. Již na naší na devítisté dvacáté páté schůzce jsme konstatovali, že František Josef byl sice poněkud suchopár, ale co se dívek a žen týká, tak jeho krev klokotala, ne–li přímo vřela. Pro což měla maminka Žofie pochopení. Skrze jistou boubelatou dívku z Kremže měla diskrétně zařídit, aby byl synek zasvěcen do tajů fyzické lásky. Od té doby se císař této své nové zálibě svědomitě věnoval, a jakmile se v ohnisku jeho pozornosti objevila nějaká pohledná dívka, nenechal ji na pokoji. (Pro úspornost tiskového prostoru a také kvůli ceně vysílacího času vynecháváme některé další císařovy „akvizice.“)

Na Kateřinu Abelovou však dojít musí. Nebyla to šlechtična, nýbrž komediantka. Tedy: baletka a sólová komička vídeňského divadla. Často prý ho tajně navštěvovala v Hofburku a mladý císař ji tak bohatě obdaroval, že si z darů lásky pořídila dům ve čtvrti Wieden.

Dva roky poté, co František Josef I. nastoupil na trůn (což znamená, že mluvíme o jeho dvaceti letech) se císař seznámil s baronkou Vetserovou. Vetserová – to jméno se v historii habsburského domu objevilo ještě jednou, a to tragicky. Helena Vetserová byla matkou Mary Vetserové, s níž měl poměr korunní princ Rudolf (a poté, co ji zastřelil, spáchal sebevraždu). Romance Heleny a Františka Josefa trvala dlouho. Však taky dotyčné dámě vynesla odstupné ve výši tří milionů korun. Nikoli českých, nýbrž rakouských. (V přepočtu to máme a milion a půl zlatých.)

Úplně jiný milostný příběh je dáván do souvislosti s atentátem na třiadvacetiletého císaře Františka Josefa, který byl spáchán krejčovským tovaryšem Jánosem Libenyim, k čemuž použil přes 40 centimetrů dlouhý, oboustranně nabroušený nůž. I na tento případ jsme už narazili. Oficiální verze zněla, že si uherský anarchista vybral císaře jako prominentní oběť. Neřekli jsme ale, že ve skutečnosti byl za tímto útokem podle mínění řady současníků akt pomsty, který měl co do činění s milostným vztahem mladého císaře a jisté Maďarky a měl být „urovnán“ členem rodiny. Kdo ví… V této souvislosti není od věci poznámka, že skutečně několik měsíců před atentátem si císař během jedné návštěvy Prátru všiml dívky, která stála před pouťovým stánkem a čile opětovala zvědavé pohledy mladého panovníka. Aby ještě zvýšila jeho zájem, předvedla mu temperamentní čardášovou taneční produkci. Císař si o dívce vyžádal informace a dozvěděl se, že je to neteř majitelky stánku a že se jmenuje Margit Libényiová a že pochází z uherské vesnice Czakvar.

Informace rakouské bezpečnostní informační služby (byť se nazývala jinak) byly spolehlivé. V dalším průběhu známosti (jež nezůstala jen u polibků) platil císař dívce taneční vzdělání. Což pořád není konec této historie. V té době jeden z císařových bratrů arcivévoda Maxmilián (pozdější císař mexický s nešťastným osudem, který vrcholil jeho popravou) napsal libreto k opeře, jejímuž provedení císař ale nepřál. Arcivévoda navázal styk s mladou tanečnicí Margit Libényiovou a slíbil jí v opeře skvělou taneční roli, když se jí podaří císaře přesvědčit, aby nastudování povolil. Opera byla vskutku provedena, umělkyně sklidila za svůj výkon velké ovace a nadále vystupovala pod pseudonymem Mizzi Langerová. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila – další děj však tak optimisticky neprobíhal. Zvěst o Maďarce, která se stala císařovou milenkou, pronikla až do její rodné vesnice, a vyvolala mezi zdejším obyvatelstvem velký rozruch. Písemné prosby jejího bratra Jánose, aby se s císařem rozešla, zůstaly bez odpovědi, a tak se člen „zneuctěné“ rodiny rozhodl, že sestřinu vinu usmíří atentátem na císaře.
Jak to dopadlo, to víme. Císař nám díky rychlému uzdravení panoval ještě šedesát let.

A teď jsme se ocitli v hofburské prádelně. V té době byl císař 16 let ženat. Hrad Hofburg, přestavěný na zámek, jak známo, byl jednou z císařových residencí. Dnes v ní zasedá rakouský spolkový president. No a v prádelně této residence byla zaměstnána jistá slečna Rosa. Profesí byla švadlena, takže nejspíš štupovala, látala a zašívala c. k. spodky, se kterými se císař nedokázat rozloučit, jelikož si na ně zvykl. Také Rose po určitou dobu věnoval svou přízeň. (Zřejmě dobře štupovala…) Čemuž odpovídá i císařův zvyk velkoryse se odměnit. Rosa si mohla po třech letech služby v Hofburgu dovolit žít jako soukromnice – měla od té doby zajištěnou doživotní rentu ve výši tří set zlatých z dvorního eráru. (I takto bylo lze za Rakouska dělat kariéru, případně se zabezpečit na léta, kdy už na jedinci pohlaví ženského oko císařovo nespočívalo se zájmem.) A máme tu snad prvního potomka z levého boku – švadleně a císaři (spíš té švadleně) se narodila dcera, Bobarle (zřejmě domácké jméno Barbory). Jako dospělá se provdala za hraběte, ale brzy se s ním rozvedla, odešla do Paříže, kde jí rakouské velvyslanectví ochotně vyplácelo rentu. Po odchodu do Ameriky se ještě dvakrát vdala, druhý manžel byl reprezentantem Spojených států při Mezinárodní obchodní komoře.

To jsou věci. Co na to císařovna? O něčem věděla, o něčem ne. Trochu sice žárlila, ale vzhledem ke svému životnímu programu s neustálým střídáním míst pobytu vlastně ani neměla chuť se milostnými zálety Franze Josefa zabývat. Konec konců jí vše platil. A byly to obrovské částky, které jinak šetrný a osobně skromný František Josef na svou manželku velkoryse vynakládal.
František Josef I. platil i jiným (tedy různým) dívkám a ženám. A někdy dost dlouho. Nejméně tak dlouho, jak trval jejich vztah, a často ještě mnoho let poté, co se rozešli. A rozešli se vždycky v dobrém.

„Objekt další císařovy milostné aktivity byla Terezie, Rézi. Pocházela ze statku Grauwitz na břehu jezera Mondsee, jež do češtiny překládáme jako Měsíční. Už když byl František Josef dítě, jeho rodiče se zde cestou do Bad Ischlu často zastavovali. Terezka tu obsluhovala šlechtické hosty, a bylo jich tu víc než dost. Vedle turistiky sem přitahoval vznešenou společnost lov. Zdejší krajina probouzela v hostech hojností tetřevů, vysoké zvěře a kamzíků skutečnou loveckou vášeň. Když dostal císař od dobrých přátel pozvání, aby si zde zalovil, neváhal.“

Což jsou informace od Huberta Pointingera, jehož prapradědeček se jmenoval – František Josef I. (Hubert Pointinger zůstal rodnému kraji věrný, létá zde jako pilot.) Při jedné takové příležitosti (ale to už jsme zase přeletěli ze současnosti do roku 1863; císaři je třiatřicet let) se zastavil po honu na grauwitzském statku. A tehdy si všiml Rézinky, tehdy sedmnáctileté. Jak konstatuje její prapravnuk: „Její půvaby byl již plně rozvinuty, a když oblečena v dirndlu, jehož živůtek těsně obepínal postavu, obsluhovala hosty, okouzlila císaře svým dívčím půvabem a fyzickou krásou natolik, že z ní nemohl spustit oči. Během jejich dalších setkání se i v Rézince probudila vášnivá láska k »jejímu« Františku Josefovi.“

A brzy se našlo i místo, kde by se ti dva mohli setkávat. Byla to salaš na úpatí Ovčí hory neboli Schafbergu, kam byl na jaře vyhnán dobytek na pastvu a byl zde až do podzimka – samozřejmě i se salašníkem (nebo salašnicí) . Onou salašnicí byla, jak čtenáři i posluchači správně tuší, Rézinka. Právě sem se vypravil jednoho dne muž v mysliveckém, na první pohled nijak se nelišící od jiných lovců, kteří přicházeli na salaš; nápadná byla jenom šedivá barva filcového klobouku, mysliveckého kabátu a podkolenek. Myslivci dávali přednost zelené. Podle charakteristické pružné chůze poznává Rézinka rakousko–uherského císaře. Připadá jí divné, že po návštěvě rodičovského statku našel cestu až k ní, na horskou salaš. (František Josef měl totiž dobrý orientační smysl. Zejména co se dívek a žen týká.) Rézinka mu během let porodila čtyři děti – Vilemínu, Matyáše, Františku a Antonína.

Když po první noci, kterou strávil na salaši, odcházel císař od své milé, řekl jí:
„Moje milá Rézinko, žijte blaze. Bylo to překrásné. Velmi mě to potěšilo.“

Objekt dalšího císařova milostného vztahu se jmenoval Anna Nahowská. Příjmení sice napovídá slovanský původ, ale to ještě nemuselo nic znamenat, protože Anna je získala sňatkem se svým druhým manželem Nahowským, úředníkem c. k. privilegované Společnosti Jižní dráhy. Byl to syn polského starosty v městě Białe. Další informace – skoro žádné. Což platilo donedávna, až do roku 1986, kdy příbuzní Anny zpřístupnili její pozůstalost. Anna si psala deník, ve kterém zaznamenávala nejrůznější detaily. My už jsme se s nimi v souvislosti s císařovou šetrností (šetrností vůči sobě – už jsme se s ní seznámili). Detaily to byly charakteristické. Snad si můžeme aspoň jeden znovu oživit:
„Kdykoli mu pomáhám při oblékání, říká:“
„Jen se moc nedívají na šatstvo, všechno obnošené a staré, věci nosím dvacet i třicet let.“
„Jednou jsem ho upozornila, že má na vlněném nátělníčku vedle zapraného fleku díru.“
„Ten nátělník vyměnit nemohu, ne, ne! Druhý takový není v celém světě k dostání!“
Ponechejme monarchu v sepraných, flekatých a místy již i děravějících spoďárech, a věnujme se jeho navýsost utajené milence Anně Nahowské. My dnes víme, že byla dcerou Franze Nowaka, majitele obchodu ve Vídni. (Předkové obchodníka Nowaka se narodili zcela jistě na sever od Rakous.) Pětačtyřicetiletý císař se seznámil s půvabnou (tehdy patnáctiletou) kupeckou dcerkou při svých ranních procházkách v schönbrunnském zámeckém parku.

Tak se mu zalíbila, že se s ní stýkal (ovšem v nejpřísnějším utajení) celých čtrnáct let. Pořídil Anně dům v těsné blízkosti Schönbrunnu… a takřka denně (brzy ráno nebo k večeru) – tam docházel. Kromě toho císař rád snídal ve vile Nahowských kávu a pečivo (nebo i bábovku, kterou upekla sama paní Nahowská). Manžel Nahowské však při tom všem poněkud překážel, takže byl služebně přeložen daleko od Vídně. Anna povila dvě děti, Helenu a Františka Josefa. Otcem obou byl nepochybně císař. Dcera Helena se později provdala za proslulého skladatele Albana Berga, představitele druhé vídeňské skladatelské školy. Zemřela v roce 1979.

Ale vraťme se k poměru, jež udržoval ženatý císař s vdanou paní Annou…Po čtrnáctiletém vztahu došlo mezi nimi ke krizi. S největší pravděpodobností (jež hraničí s jistotou) zapříčinila vše císařova počínající náklonnost ke Kateřině Schrattové, přičemž její předchůdkyně, která bydlela ve vzdálenosti jenom několika desítek metrů od své nástupkyně, musela od té doby chtíc nechtíc přihlížet císařovým návštěvám ve vile Schrattových.

Na odškodnění Anny císař nezapomněl. Dlužno říct, že byl velkorysý frajer. Jenom hospodyně v domácnosti Nahowských dostala z habsburského a rodinného fondu nevídanou částku tisíc zlatých. Za mlčení. K rukám Anny Nahowské putoval suma dvěstěkrát vyšší. Ovšem peníze dostala pouze oproti písemného stvrzení, že „o svém setkání s Jeho Veličenstvem bude zachováno naprosté mlčení.“

„Má milostivá paní, prosím Vás, abyste přiloženou pozornost přijala jako projev mého nejhlubšího díku za to, že jste podstoupila takovou námahu a seděla modelem pro Angeliho obraz. Znovu musím zopakovat, že bych si nikdy nedovolil od Vás takovou oběť požadovat, a proto byla moje radost z drahého dárku tím větší. Váš oddaný obdivovatel.“

První dopis, který František Josef napsal své poslední lásce Kateřině Schrattové, měl datum 23. května1886, a tím dárkem byl drahocenný smaragdový prsten. Za vším nutno hledat ženu. Někdy i manželku. Neboť práce císařovna Alžběta si dala práci, aby přesvědčila malíře Heinricha von Angeliho, že to nejlepší, co by měl namalovat, je portrét herečky Kateřiny Schrattové. Vše samozřejmě za její, tedy za císařovniny náklady. Za přísné konspirace a za použití četných lží umělec portrét skutečně namaloval, teď ale bylo zapotřebí, aby v době, kdy si obraz prohlédne zadavatel, byla přítomna i Kateřina. Ta nic netušila a vypadala dost zmateně, když se najednou ocitla před císařem.

„Proč se bojíte? Veličenstvo vám přece nic neudělá,“ uklidňoval Schrattovou malíř. Ona pak ze sebe dostala: „Já se nebojím. Já mám jenom trochu strach.“
Císař se rozesmál. Tedy… on se v životě moc nenasmál, alespoň všechny jeho portréty jsou vážné. Pouze na jednom, který ulovil jakýsi fotograf, se usmívá, když schází ze schodů paláce… jenomže pod jeho licousy to lze jen vytušit.

Třicetileté císařovo přátelství s Kateřinou Schrattovou, c. k. dvorní herečkou vídeňského Dvorní divadla, bylo nejznámějším a už v tehdejší době nejdiskutovanějším císařovým vztahem. Kateřina byla o 23 léta mladší než František Josef. Její otec byl úspěšným obchodníkem, dědeček lázeňským ranhojičem v Badenu. Kateřina byla veselá a dobrosrdečná bytost, mistrovsky se jí dařilo bavit o třiadvacet let staršího muže divadelními historkami a nezávazným tlacháním.

Stalo se pro něj příjemným zvykem, že se v sedm hodin ráno objevil v Kateřinině vile, kam ze zámku v Schönbrunnu dorazil přes Tyrolskou zahradu během několika minut, aby si tu dopřál druhou snídani. Kolem jedné hodiny polední podnikal František Josef často dlouhé procházky v privátní Komorní zahradě. Společnost mu dělala Kateřina Schrattová. Pokud zrovna pobývala ve Vídni, pozorovala tu procházející se dvojici z okna i císařovna, jak dokládá (volně přeložena) i jedna její báseň:

Podívej se na pár, který se tam blíží,
tolik žáru, přísahám u Dia
má jen zamilovaný zrak.
Láska propůjčuje stáří rozlet,
i když je hlava hladká a holá.
Amorovy šípy pronikají hlouběji
zvlášť do starého srdce.